Josef Bayer

V nejzápadnějším cípu dlouze protáhlého území okresu Kaplice (dnes je vesměs součástí okresů České Budějovice a Český Krumlov - pozn. překl.) leží politická obec Reiterschlag (dnes osada Pasečná, spolu s osadami Svatý Tomáš a Frýdava i třemi hraničními přechody do Rakouska příslušející k obci Přední Výtoň - pozn. překl.) s osadami a samotami Reiterschlag, Deutsch-Reichenau (dnes zaniklý Rychnůvek - pozn. překl.), Multerberg (dnes zaniklá osada neměla nikdy české místní jméno - pozn. překl.), Rosenau (dnes zaniklý Rožnov - pozn. překl.), Ober-Uresch (dnes zaniklý Horní Ureš - pozn. překl.), Muckenschlag (dnes zaniklá osada neměla nikdy české místní jméno - pozn. překl.), Sankt Thoma (Svatý Tomáš), Linden (dnes zaniklá Linda - pozn. překl.), Untermarkschlag (dnes zaniklá Dolní Hraničná - pozn. překl.), Obermarkschlag (dnes zaniklá Horní Hraničná - pozn. překl.), Asang (dnes zaniklé Jasánky - pozn. překl.), Ottenschlag (dnes zaniklý Otov - pozn. překl.), Rosenhügel (dnes zaniklý Růžový Vrch - pozn. překl.) a Berneck (dnes zaniklý Pernek - pozn. překl.). Ještě po prvé světové válce tu žilo čistě jen obyvatelstvo německy hovořící a teprve po zřízení prvé Československé republiky sem obsazením pošty, četnické stanice a služebny finanční stráže přišli prví Češi.
Na Tomášském vrchu dosahuje tu v okolí nadmořská výška v 1032 metrech nejvyššího svého vrcholu, který je zároveň i rozvodím Vltavy (Moldau a Dunaje. Odtud se sklání jako střecha k jihu, kde leží 749 nad mořem Rychnůvek (úředně se ještě mezi válkami jmenoval i česky Německý Rychnov - pozn. překl.) a posílá tam i své vody, které se sbírají především v Rychnůveckém potoce (Reichenauer Bach). Z vodních toků měl ve své době pro obec význam i Schwarzenberský plavební kanál, který jí protékal od Růžového Vrchu až po Muckenschlag. S jeho stavbou započal chvalšinský inženýr Josef Rosenauer roku 1778. Už v roce 1789 byl kanál hotov v délce 26,8 kilometrů. 1791 dosahoval až k ústí Jezerního potoka (Seebachl) a dva roky nato 1793 dokončen pak až k Jelenímu potoku (Hirschbach) v osadě Jelení (Hirschbergen). V dubnu roku 1791 bylo pod Růžovým Vrchem vhozeno do vody prvních 84 sáhů, které (poté ovšem, co dosáhly ústí řeky Mühly u Neuhaus, byly vytaženy na břeh a přeloženy na lodi, které je dopravily dál na východ už po Dunaji - pozn. překl.) dne 24. dubna 1791 dorazily jako první dříví ze Šumavy, vysoce obdivované pro svou kvalitu, do císařské Vídně.
Celková plocha politické obce Reiterschlag obnáší 5210 hektarů 92 arů. Z toho připadá na lesní půdu 2533 hektarů 69 arů, tedy skoro polovina celkové plochy vůbec. Ta druhá polovina s výjimkou stavebních parcel a neproduktivních pozemků o celkové ploše 64 hektarů 92 arů, jakož i jednoho rybníka o ploše 14 arů u mlýna za lesem ("bei der Mühle hinterm Holz") v Multerbergu sestává ze zemědělsky obdělávané půdy. Pro převahu luk a pastvin byla obec Reiterschlag při určování typu zemědělských území označena za oblast "pícninářskou" ("Futtergebiet"). Z toho vyplývá i skutečnost, že tu hlavním odvětvím zemědělského hospodaření byl chov dobytka a pěstování obilí se tu věnovala menší pozornost. Obilí se tu pěstovalo a sklízelo jen pro nezbytnou vlastní spotřebu. Koně tu mívala jen větší hospodářství a používala je především k přepravě.
Les, v němž převažovaly smrky a jedle (borovice se tu objevují spíše zřídka) byl se svými 2037 majetkem velkostatku knížete Schwarzenberga, později až do roku 1945 hraběte Revertery a barona Gutenberga ve společné správě. Posledním správcem byl poté hrabě Huyn. Pokácené dřevo putovalo odtud většinou do Porákovy papírny v Loučovicích (Kienberg). Kromě toho byly ze zdejších lesů získávány výtečné rezonanční desky pro výrobu hudebních nástrojů.
Panské lesy poskytovaly podstatnou měrou celkem slušnou obživu obyvatelům Růžového Vrchu, Otova, Lindy i Horního a Dolního Markschlagu (ty dvě posledně jmenované osady zanikly po druhé světové válce už pod jménem Horní a Dolní Hraničná - pozn. překl.). 497 hektarů lesa bylo v selském majetku, který kryl potřebu dřeva svých držitelů. Honitba patřila majitelům velkostatku na jeho území v rámci obce a na najatých pozemcích osad Otov, Jasánky, Německý Rychnov, Pernek, Linda, Reiterschlag a Multerberg, zatímco v osadách Horní a Dolní Markschlag, Rožnov, Horní Ureš a Muckenschlag bylo právo honitby vyhrazeno selským vyznavačům myslivosti. Právo rybolovu zůstávalo odedávna v rukou majitelů velkostatku.
Na území obce se nalézalo množství mlýnů. Nejstarší byly dva z nich, jeden jménem Klaksmühle, dříve zvaný Hadmarstein, druhý pak jménem Hahnermühle, oba připomínané už k roku 1379.
Zvláštního významu požívalo v obci tkalcovství. Bylo tu odedávna horlivě pěstováno, takže kolem poloviny 16. století si zdejší tkalci dokonce vymohli vznik vlastního tkalcovského cechu se všemi příslušnými právy. I když během času ztratil svůj účel a význam, trvala jeho existence až do roku 1945, spíše ovšem už jen ve formě jakéhosi křesťanského bratrstva, které dávalo konat modlitby a mše za zesnulé i ještě žijící a vybíralo k tomu potřebné peníze na den Božího Těla do cechovní "otevřené pokladnice" ("bei offener Lade"). Zakládací cechovní listina, ta kovem pobitá pokladnice i velká cechovní korouhev se rovněž dochovaly až do roku 1945.
Na přelomu 19. a 20. století bylo s účinnou podporou ředitele odborné tkalcovské školy ze sousedního hornorakouského Haslachu založeno tkalcovské společenstvo (Webereigenossenschaft), které se během první světové války v letech 1914-1918 podílelo i na dodávkách sukna pro potřeby armády. Pro nepřízeň doby bylo ovšem brzy po válce opět rozpuštěno. Nyní provozovali tkalcovství dál už jenom jednotliví podnikatelé se staršími zdejšími obyvateli, zatímco mladší generace se obrátila k jiným povoláním.
Vyrábělo se tu všechno lněné i bavlněné zboží, jako lněné plátno, utěrky na nádobí, ubrousky (Servietten), damašek, kanafas, zástěrové sukno, piké, látky na šaty i košile, cvilink, grádl na žíněnky, barchety. Byly užívány tkalcovské stavy na plátno, žakártové stavy, zvané také "strojní stavy" ("Maschinenstühle").
V dobách, za nichž bylo v obci Reiterschlag tkalcovství v plném rozkvětu, stály v každé obytné světnici až tři tkalcovské stavy, a to ať už šlo o selskou či výměnkářskou jizbu, jakož jeden či dva kolovraty, takže se tam vlastně jiné zařízení sotva vešlo. Až pozdě do noci pracovali lidé na domácím díle při tom nejspořejším osvětlení a jen za nastávajícího soumraku práce na chvíli ustala, když se sešli k podvečerní zábavě zdejší mladí.

Podle zápisků obecního tajemníka (Gemeindesekretâr, někde i Gemeinde-Inspektor je titulován) Josefa Bayera "aus Deutsch-Reichenau bei Friedberg"(za války se ten přídomek změnil na "bei Haslach"), rozuměj "z Rychnůvku", pod kterýmžto krásným jménem jsme nechali zajít tu krásnou ves pod Vítkovým Kamenem po odchodu jejích německých obyvatel, uveřejnil v krajanském čtrnáctideníku (později už jen měsíčníku) tento text syn někdejší ředitele školy v Bednářích (Emmern) a rodák z Polné (Stein) MUDr. Ernst Kurz. Však také to už byl autor zápisků více než 15 let mrtev. Zemřel 1. července 1949 na rakovinu konečníku jako zlomený muž, jemuž v Německu, kam se po zahanbujícím přijetí v rakouském Linci z nouze uchýlil, upřeli dokonce i právo na důchod. A přece to byl doma na Šumavě vážený muž s viditelnými zásluhami o celý rodný kout kolem dnešní Pasečné. Narodil se tam v ní, jmenovala se ovšem toliko Reiterschlag, 6. března 1884 jako druhé z pěti dětí Isidora a Cecilie Bayerových v chalupě čp. 4, odkud se rodina 1901 přestěhovala do Berneku čp. 17. Po vychození obecné školy byl přijat na podzim 1897 na odbornou tkalcovskou školu v Haslachu, kam putoval i se svým o dva roky starším bratrem Wenzelem (tj. Václavem) dennodenně dvě hodiny cesty bez ohledu na roční dobu a počasí. Stal se jako tolik lidí tady domáckým tkalcem, než ho jedna vídeňská firma pro výrobu látek z koňských žíní vybrala jako svého zdejšího "faktora" a obchodního zástupce. Byl zvolen i obecním tajemníkem těsně předtím, než musel narukovat 1914 do první světové války. Odtud si ho přímluvou u pražského místodržitelství obec vyžádala domů už jen proto, že byl od roku 1912 vdovec se dvěma malými dcerkami poté, co mu dvaadvacetiletá žena umřela na horečku omladnic. Oženil se pak znovu, ale tři jeho děti našly smrt v té druhé z obou světových válek: nejmladší syn Franz padl u Stalingradu do zajetí a zahynul v březnu 1943 východně od Saratova na tyfus z hladu, Josef, který byl ředitelem školy v Dolním Markschlagu, padl v Rusku v červenci 1944 a dcera Hilda, sestra Červeného kříže na univerzitní klinice na Karlově náměstí v Praze, se stala obětí známého spojeneckého náletu v únoru 1945. Za starosty Josefa Hehenbergera, s nímž byl ve vedení obce už v letech 1919-1938, ocitl se v posledním roce války znovu v jednání s českými úřady, pro něž ovšem nebyli teď Němci nijakými partnery. Nezachránil ani obecní kroniku, kterou po léta vedl, podařilo se mu uchovat jen některé dokumenty a zápisky, které vzal s sebou při útěku přes vrch Gugitzerhöhe 23. května 1948 (nebyl odsunut) do Rakouska, kam si ovšem měl jít jen pro další hořkou zkušenost (prchal vlastně do sovětské zóny) a krutou smrt rok nato. Kdo zná jen i část takového příběhu, nediví se, jak opuštěná je ta zem při hranicích dodnes.

P.S. Pod autorským označením J. Bayer vyšla ještě roku 1965 v krajanském časopise Glaube und Heimat, to už byl Josef Bayer téměř 15 let po smrti, tato báseň, kterou připisuji téměř najisto někdejšímu rodákovi z dnešní Pasečné a věnuji jeho památce i svůj neumělý český překlad stejně neumělých, o to však citově opravdovějších veršů:

Unvergeßliches Wittinghausen	Nezapomenutelný Vítkův Kámen
In schönen Böhmerwald auf sanften Bergeshöhn winkt aus meiner Kindheit Tag ein altverfallenes Schlösschen schon viele hundert Jahr. Es winkt hinaus in alle Gauen weit übern Donaustrand, viele Kirchen grüßen und die schöne Alpenwand. Wie oft lag ich im Wiesengrunde um mich der Herde Glockenklang still die Wolken zogen über deiner Felswand. Im stillen Tagen sang die junge Moldau einst ihr süßes Wiegenlied, es grüßten ährenreiche Felder und der Dörfer Frieden. Wie oft zogs mich an deine Mauern in jene heilig grüne Hochwaldsruh, um Gottes Welt zu schauen märchenschöne Heimat du. Sei gegrüßt aus weiter Ferne du trautes Schlößchen mein, lieblich in der Moldau Spiegel flimmerst du im Abendschein. Noch einmal möcht ich ich euch sehn meine Täler, meine Höhn, das Plätzchen, wo meine Wiege stand sei nicht vergessen im fernen Land.	Na krásné Šumavě, na tichých výšinách zdraví mě ze dnů dětství rozpadlý starý hrad staletí viděl už. Daleko hledí všady až někam k Dunaji, za věžmi kostelů kde se dál Alpy zvedají. Často jsem lehal v lukách a naslouchal zvonkům stád, mraky nad skalou táhly, kde hrad jsem viděl stát. Mladá Vltava zpívala tam dole dál ukolébavku svou, klasy se houpaly v polích v míru těch tichých vsí. Často v zdech hrádku jsem sedal, kolem posvátný zelený hvozd, pohádku domova cítil a Boha v něm pro věčnost. Buď pozdraven, byť i zdáli, můj Vítkův Kameni, líbezně se v říčních vlnách třpytíš večer z šeření. Ještě chci spatřit je jednou, to údolí, vrchy zhlédnout, Ta místa, můj rodný kout, nelze nikdy mi zapomenout.
Glaube und Heimat, 1965, s. 410