Ackermann

Psal se devátý únor roku 1855. Dlouho před ranním úsvitem vyšla malá, nenápadná mužská postava z jedné prosté budovy v centru městečka Prachatice (Prachatitz) ven do mrazivě chladné zimní noci a opatrně za sebou zavřela domovní dveře. Ten člověk nechtěl zřejmě probudit ze spánku svého stařičkého otce a také svou sestru. Chvatným krokem urazil, v ruce malý cestovní kufřík, krátký kus cesty, jímž ulička, ve které dům stál, ústila na náměstí s kostelem, překřižoval je ve sněhu čerstvou stopou až ke studeným kamenným stupňům před nyní uzamčenými vraty chrámového portálu a klesl na kolena, aby naposledy pozdravil svého Pána a Mistra tam uvnitř ve svatostánku domu Božího svého rodného města.
Sáně čekaly. Muž ukončil modlitbu, zvedl se a přisedl do nich. Na cestu ho provázel pozdější městský děkan Josef Brunner. Zahalili se oba do přikrývek, kůň sebou trhl a povoz se rozjel spícími ulicemi východním směrem ven z města. Brunner dobře cítil, jak muž po jeho pravici vší silou ovládá city, jimiž zřejmě překypovalo jeho nitro. Příliš živé vyvstávaly v duchu toho tichého muže malé nenápadné postavy obrazy vynořujících se z hlubin paměti. Právě před devatenácti lety, dne 8. února 1836, stejně tajně unikal z důvěrně známých ulic svého dětství. Tehdy spalovala jeho srdce bolestná myšlenka, že snad už nikdy nespatří rodiče ani domov. I tenkrát nechtěl svým blízkým a sobě samému nečinit srdce ještě těžší dlouhým loučením. Teď se po devatenácti letech přece jen znovu vrátil zpátky domů, aby objal svého starého otce, stanul při hrobě matčině a spočinul na pár krátkých dní v milovaných rodných Prachaticích. Poté však předešlého dne poprosil přítele Brunnera, aby na dnešek ráno obstaral sáně. Chtěl odcestovat nepozorován a ve vší tichosti, uniknout tak dalším veřejným poctám a ušetřit otce bolestné hodiny rozchodu. Sestře však ten záměr nezůstal utajen a otec vroucně prosil, zda by odcestování nemohlo přece jen pár dnů posečkat. Láskyplně se ho snažil dobrý syn přesvědčit, že se už nemůže déle omeškat a musí se navrátit do své zámořské americké diecéze. Jak se mu to ovšem mohlo zdařit? Věděli oba, že je to rozchod už na celý život. To proto se teď vykradl noční tmou. Bylo mu jasné, že své blízké jakož i uličky svého milovaného starého města, celé to údolí věnčené temnými lesy spatřil naposledy.
V tiché modlitbě seděl teď v jedoucích sáních. Ke hřbitovu, kde už pět let spala pod zemí maminka, poslal gestem ruky své požehnání. Než silnice dospěla výšiny při vsi Leptač (Rohn), odkud mohl ještě jednou přehlédnout očima naráz údolí domova, poprosil, zda by se mohlo zastavit. "Bůh vás žehnej, moji milí! Bůh vás žehnej, mé drahé Prachatice! Bůh tě žehnej, můj domove, můj dobrý lide!"
Kůň znovu zabral. Biskup se díval nazpátek, dokud mu místa jeho mládí nesešla z očí. Po tvářích mu tekly slzy a on se za ně nijak nestyděl. Nesměl by být Šumavanem, aby nelpěl tak horoucím srdcem na své domovině.
Nebyl vlastně celý jeho život jedním jediným loučením? Loučením s nejdražšími, loučením s důvěrně známými místy, loučením se sebou samým - a s pohledem upřeným někam ke vzdáleným břehům! Ano, byl světcem. Světci však mají srdce na pravém místě. Jednají podle slova Páně: "Kdo by otce svého a matku svou miloval více nežli mě, není mne hoden." Proto dokážou svatí Pánu kvůli opustit všechno. Baží po oběti, kterou po nich Bůh žádá. Obětí zrají lidé k Bohu.

Zemřel v půl třetí ráno 11. května 1977 po těžkém srdečním infarktu, když selhaly všechny pokusy lékařů nemocnice v Ellwangen o jeho záchranu. Jak knězovi spolubratří prý potvrdili, nepřišel úder mrtvice nijak neočekávaně. Oslabené srdce, se kterým se léčil, nešetřil jeho nositel právě ve dnech, kdy mělo vyjít slavnostní číslo měsíčníku Glaube und Heimat, už více než dva roky právě jím vedeného, ke svatořečení Jana Nepomuka Neumanna. Den poté, co vyšlo cele věnováno životopisnému příběhu světcovu, jehož úvod tu předkládáme, konal se na Schönenbergu u Ellwangen pohřeb Richarda Ackermanna. To on byl jeho autorem a pracoval na něm i po nocích do posledka. Ten šumavský svatý mu prý stojí za námahu, odpovídal na napomenutí svých blízkých. Sám ze Šumavy nepocházel, Šumavanem se stal teprve věru zvláštním řízením osudu. Narodil se 19. srpna 1904 v Norimberku (Nürnberg), vyrůstal v Mnichově (München), po teologických studiích byl vysvěcen na kněze roku 1928 v dómu ve Freisingu, jako mladý kaplan nastoupil duchovní službu v Garmisch uprostřed nádhery bavorských Alp. Jeho úsilí o vstup do řádu redemptoristů došlo naplnění v roce 1933 v rovněž bavorském Gars am Inn a když po pomnichovském záboru pohraničních oblastí Čech byli odsud vypuzeni čeští kněží, nedostatek duchovních v německy mluvících farnostech pomáhal řešit i Richard Ackermann. Stal se správcem fary ve Svaté Kateřině (Sankt Katharina) blízko Nýrska (Neuern) téměř na samé bavorské hranici a sloužil tam od 1. srpna 1941 až do odsunu 17. února 1946. Tamní kostel z roku 1604 dnes už nestojí, byl po válce srovnán se zemí, z téměř stovky domů obce zůstalo v osmdesátých letech dvacátého století pouhých sedm s asi dvaceti obyvateli namísto někdejších šesti set vyhnanců, duchovní společenství věřících pomáhal však i po odchodu z domova udržovat právě i jejich kněz prostřednictvím už zmíněného "diecézního" časopisu. Už v prvém čísle Glaube und Heimat z roku 1949 (šlo vlastně o obnovu stejnojmenného meziválečného periodika českobudějovického) bychom našli jeho článek k Velikonocům, v druhém čísle následuje text "Maienkönigin im Böhmerwald (tj. Šumavská Královna máje)". Když zemřel Ackermannův přítel Martin Wierer, ujal se po něm řízení časopisu. Dal té práci i dokončení svého textu o světci Neumannovi, vydaného téhož roku i jako samostatná kniha, své srdce naprosto doslova.

RICHARD ACKERMANN