Studie

P.S. To jakoby o ní, ztracené, byl onen úryvek z Rilkovy Desáté elegie, která nás provází od mládí a připomíná nám slovy i tóninou českou národní hymnu:

Už na přelomu minulého a našeho století se národní hraničářství tak vyhrotilo k budoucím "konečným řešením", že to literatura nemohla nezachytit. Kde byl náhle svět venkovské povídky? Vrch Svatobor nad Sušicí (Svatobor znamená "svatý les") jako by ztělesňoval tu českou, na Chodsku navíc předsunutou ostrahu a hráz proti "německé přesile", jíž se otevřeně ze sousedství dovolávali šumavští Němci, kterým Walhalla při Dunaji se všemi jeho nibelungskými mýty byla živým symbolem ochrany naopak zase vůči "panslávskému" přílivu.
A přece to zdávna byla a dodnes je jen jedna zem, část společné pravlasti kdysi keltské a pak často k nerozeznání germánskoslovanské. Svědčí o tom literatura; všechny její antinomie a antiteze jen potvrzují jediný společný životní způsob, archetyp, jenomže neustále ohrožovaný. Kým však, ne-li nakonec námi samými? Poněvadž vina "není ve hvězdách, ale v nás". Ideologie, které dokázaly zneužít vzájemné nenávisti jako živné půdy pro zotročení jednotlivce (ať už si říkaly jakkoliv, my z nich známe nejlépe nacizmus, to jest národní socializmus, byť i různých ražeb, a sovětský komunizmus - ty pohromy navštívily Šumavu takřka vzápětí po sobě), nalezly i v literatuře svůj neklamný odraz. Ten však, poněvadž je vystaven percepci i po zániku ideologií, mimoděk také vyjevuje společné rysy, společné modely, cosi jako společný jazyk údajných antagonismů.
Tady se scházejí dva jazyky ve společném pobloudění, které vedlo k zániku. Jako byla Šumava objevována pro německy mluvící jazykovou oblast coby exotická krajina "zapomenutých bratří", našla stejný ohlas u českého publika jako bujná scenérie dramatické obrany pomezí prastarých Čech (jeho výrazovým vrcholem zůstává snad dodnes malířská luneta Mikoláše Alše na stěnách interiéru Národního divadla v Praze) v kroji starých Slovanů navíc či stejně dodatečný mýtus Psohlavců (Hundköpfe) Aloise Jiráska. České pojetí ostatně rádo přičleňuje k Šumavě i Chodsko a Pošumaví, aby v ní samé vytvořilo údajně zdávna národně českou končinu.
Tak najdeme v poválečné antologii Šumava (sestavil Vilém Nový, Praha 1947) hned v úvodu tezi vyvolanou ovšem bezprostředně nacistickým zásahem do českých dějin: česká kultura musí "říditi se příkladem Sovětů" a poněvadž "je nás velmi mnoho v úzkém okruhu naší vlasti,... právě proto vrostli jsme všichni do své tisícileté národní půdy... že budeme chrániti se zvýšenou horlivostí každé své i nejnepatrnější právo, každý i svůj nejmenší majetek". Odtud byl po strašné válečné zkušenosti ovšem už jen krok k dalšímu bezpráví odvetou a k "národní" správě majetku živlu "cizího". Literatura je tu přitom stavěna přímo (jako v každé ideologii) do nejvyšších (spíše však do nejnižších) služeb opravňovaných ovšem "posvátností" odlišného jazyka - je tu prostě ideologickou zbraní. Jak často tak byla přímo hrdě označována - už Jaroslavu Vrchlickému, básníku jinak pro českou kulturu spíš otevírajícímu okna do světa, souznívá v jeho básni Českému jihu slovo "český" a "čacký" (heldisch!).
A přece obě strany tohoto "tisíciletého" boje byly paradoxně spojeny pocitem ohrožení - které bylo větší? To ohrožení bylo v něčem společné i podvědomě: splývalo totiž s ohrožením starého způsobu života, "starých svobod", přírody a svérázu, v podstatě neudržitelných tváří v tvář totalitarizmům nové doby. Vědomí zániku, chiliasmus konce věku je v této venkovské literatuře něčím stálým a "národní" ohrožení je pro ně pouhou zástěnou.
Splývá se společnými mýty, se společnou tradicí velmi dávnou. Už keltské kořeny nepochybně a trvale tkvějí ve jménech toků, vrchů a sídlišť lidí spojených dávnými cestami. Kde leželo markomanské Marobudeum (některé dohady je kladly k Budějovicům), kde Samův Vogastisburk? Jména nejen vyvolávají domovské vášně, ale paradoxně opět svědčí oběma stranám sporu kladně. Je to vás obou, vaše společné dědictví. Staré jméno, byť "cizí" a "němé", probouzí ještě starší cit možné vlastní příslušnosti: odkud jsem a kam jdu - čí jsem. Možnost je vždy nejméně dvojí.
Mýtus kraje je osudový jako smrt a literatura z něho žije. Komu patří ten kraj? Komu patří třeba jeho staré kláštery? Komu jsou vlastní, komu cizí? Čí zemi vzdělávaly? Komu patří jejich knihy, komu jejich symboly? Jako že by ty otázky měly dávno pozbýt smyslu, vynořují se znovu a znovu. Vyšší Brod i Zlatá Koruna byly osazeny téměř výhradně německými mnichy - zdejší literární doklady (už ze 13. století existuje soupis klášterní knihovny vyšebrodské), zvláště Vyšebrodský zpěvník (Hohenfurther Liederbuch), ale třeba i německý překlad Života sv. Jeronýma od Jana ze Středy (Johann von Neumarkt) měly vliv celoněmecký. Středa je ovšem ve Slezsku a také básníka Heinricha z Freibergu si opodál přivlastňují Šumavané frymburští (Friedberg) zřejmě neprávem, díky nejspíš jeho nejasným životním osudům.
To ještě nebyla řeč o nejmocnějším rodu tohoto jihočeského domova, původu však také vlastně nejasného: Vítkovci, později zvaní Rožmberkové. Kdo byl onen šlechetný Stifterův Witiko, jaký prostor se kolem něho vytváří, i když si ho sotva lze představit jinde než u pomezního hvozdu? Bylo o tom napsáno mnoho knih - (autorka prvního překladu Vítka do češtiny Milena Illová, ať čtenář promine ten dějový skok, zahynula jako oběť nacizmu roku 1944 v Osvětimi) - je to ve zkratce osud Čech vůbec, cesta do Čech, cesta, která je sama Čechami. A co osud Přemysla Otakara na pozadí osudu Závišova, závažný námět i světového dramatu (Lope de Vega, Grillparzer - z českých dramatiků Hálek a Hilbert, jehož Falkenštejn se až nyní znovu vrátil na scénu pražského Národního divadla), tragedie předznamenávající už budoucí český rozkol, husitství i Bílou horu.
Jeden z Rožmberků, Petr (1282-1347), byl v poslední době označen za možného autora staročeské Dalimilovy kroniky. Na rožmberském dvoře (osudy rodu jsou námětem četných děl německých i českých) působili literáti jako Václav z Krumlova, ctitel Eneáše Sylvia a nepřítel husitů.
Patří Hus a husitství k šumavské literatuře? I o Husovo rodiště samo se vedou historické spory a právě kolem jeho postavy se zauzluje nejosudovější nesouběžnost českých a německých společných dějin.
Jednomu z posledních Rožmberků, Vilémovi, věnoval sbírku elegií krumlovský humanista Mathias Cervus. Z Krumlova rodem je i humanista Christoph Schweher (Hecyrus), který patří k tvůrcům německé katolické písně a psal i německá dramata s biblickými náměty. Jeho žákem byl budějovický rodák Šimon Proxenus ze Sudetu (de Sudetis), který je autorem latinské básně o posloupnosti českých knížat a králů, zatímco Jan Matyáš ze Sudetu téhož přídomku vydal roku 1615 v Lipsku latinský spis De origine Bohemorum et slavorum subseciva, podle něhož přišli Čechové do střední Evropy z Ruska, názor tehdy nový.
Ti dva už působili v Budějovicích, jejichž duchovní vazba k Šumavě je nesporná. Zdejší Benedikt Edelbeck (Edelpöck) a jeho Comedi von den freudenreicher Geburt Jesu Christi (1568) pak přímo odkazuje k tradici šumavských vánočních her, kde se ještě v 18. století objevují stopy jeho textu.
Německý tajemník posledního Rožmberka Petra Voka Theobald Höck sbírkou básní Schönes Blumenfeld auf jetzigen allgemein ganz betrüblichen Stand (1601) vstupuje poté do literárního baroka, které svou výtvarnou a slohovou silou poznamenalo tento kraj napořád, dalo mu doslova lidskou tvář.
S katolickou protireformací tu prošla ovšem i válka třicetiletá, odtud z Prachatic je i Grimmelshausenova poběhlice Libuška. Na rožmberském a pak i eggenberském dvoře kvetla dramatická inscenační činnost, zesílená pak ještě povoláním jezuitů. Českokrumlovská scéna se stala střediskem německy interpretované bohaté divadelní kultury, která nemohla zůstat bez vlivu na lidové hry šumavského venkovského okolí.
Na základě pašijové hry Martina Cochema Leben und Leiden Christi zrodila se tradice velikonočních her v Hořicích. Pastýřské hry o Narození Páně známe z Frymburka, kde vánoční hře předcházela hra o ráji, hra o Noemově arše a obětování Izákově. Známe však i hry tříkrálové, hry o Josefu Egyptském, Jenovéfě, Eustachovi a Alexiovi, o tureckém sultánovi, o svatém Janu Nepomuckém, o bavorském Hieslovi, o Schinderhannesovi a tradice tak dosahuje až do minulého století, propojena s tradicí poutní a kalendářovou, bez níž si Šumavu nelze představit.
České, rakouské, bavorské a šumavské baroko přitom lze těžko od sebe navzájem vymezovat. Najdem ho později přítomno i v tak zdánlivě odlehlých žánrech jakými jsou hrůzostrašné příběhy Spiessovy, stará šumavská proroctví či ambiciózní pokusy Richarda von Kralika o oživení starých námětů loutkových her.
Ve všech uvedených případech upoutává dosavadní zděděná univerzalita těsně před výbuchem zlověstných nacionalizmů. Společný a jediný svět venkovského baroka, důvěrně známý i z české lidové tvorby pohádkové, ale i třeba z jihočeské loutkářské tradice, odolával zarytě a dlouho.
Po bělohorské porážce českých stavů, po vymření Rožmberků a pak i Eggenberků ovládly Šumavu postupně dva katolické rody věrné rakouské myšlence zemské: Buquoyové a hlavně Schwarzenberkové. Především loajální schwarzenberská konzervativní tradice umírněného řádu tváří v tvář revolucím nové doby zní jako cosi nezvykle šumavsky a stifterovsky autentického a našla i svůj literární výraz ve Španělském deníku a Zrození revolucí "lancknechta" Bedřicha Schwarzenberga, což je titul českého překladu prastrýcova německého originálu pořízeného Karlem Schwarzenbergem roku 1937. Jako varování a proroctví dodnes zaznějí slova, hájící Čechy nedělitelné s poznámkou o potěšení ďáblově:
"Půjde-li to dál touhle cestou, zamorduje Čech Němce... měšťák zabije pány, proletář měšťáka, sedlák statkáře, husita zardousí katolíka a všichni dohromady Žida - bezbožníci vyvraždí křesťana a ďábel Asmoděj, jenž je všecky, a to zostřenou rychlostí, popohání do vlastní záhuby - z toho bude mít své potěšení." (4.9.1851) Z té knihy je i slavná sentence:
"Nikoli rozvážně kupředu, nýbrž rozhodně dozadu, neboť před námi je propast." (1.8.1853)
Výrazem rakouského katolicismu a jeho konzervativní obnovy je vlastně i dílo Adalberta Stiftera. I jeho Witiko je historií takové univerzalistické restaurace Čech 12. století. Přes vyšebrodský klášter a jeho oživenou činnost, působením osobností jako Karolina Pichlerová či historik Maximilian Millauer pronikalo ono "katolické" pojetí českých dějin i dál. Tenkrát odešel z rodných Prachatic za moře i Johann Nepomuk Neumann, aby se stal jako jeho patron Nepomuk dalším z řady šumavských světců.
To už však i české národní obrození přináší především také prostřednictvím katolických kněží i na Šumavě své prvé plody. V Ktiši u Prachatic a v Prachaticích píše Antonín Jaroslav Puchmajer první vlastně novočeské básnické sbírky. Bylo to na přelomu 18. a 19. století, kdy se na budějovickém gymnáziu také sejde hned trojice básníků: Josef Krasoslav Chmelenský, Josef Vlastimil Kamarýt a František Ladislav Čelakovský. Všechny spojuje obdiv k jihočeské lidové písni a tisknou své prvotiny v Krameriových prvních česky psaných časopisech. Jiný kněz František Josef Sláma Bojenický dokonce zpracoval tehdy česky i historii Prachatic a Zlaté stezky.
Výrazem obrozenské literatury pro širší vrstvy bylo tehdy v prvé řadě ještě divadlo - první česká hra uvedená 1839 v Budějovicích, kde se hrálo dotud jen německy, se ostatně téměř symbolicky jmenovala Čech a Němec. Symbolický dobový osud však provázel i nedostudovaného teologa Maximilána Štvána, který utekl ze semináře a umřel v Krumlově jako živořící herec, podobně skončil jeden z prvních českých dramatiků Matěj Stuna.
Česká lidová venkovská divadelní tradice byla ovšem reprezentována i kočovnými loutkoherci jako byl třeba Matěj Kopecký a plynule souvisela se šumavskou tradicí německého lidového divadla. Našli bychom nespočet obdob ostatně ve všech žánrech lidové literatury. Sama Hartauerova píseň Tief drin im Böhmerwald, tento sentimentální památník šumavských odchodů z domova (ostatně neméně populární i v české textové podobě Tam v krásné Šumavě), má svůj dobový a stejně sentimentální český protějšek v písni Karla Drahotína Villaniho Zasviť mi, ty slunko zlaté, na poslední z vlasti krok, hrávané dodnes o českých pohřbech. Melodické i námětové příbuznosti by jistě mohly dokumentovat reprezentativní sbírky šumavských lidových písní, jak je mezi oběma světovými válkami vydali Gustav Jungbauer (ten se zasloužil i o nepřekonatelnou edici šumavských německých pověstí) a na české straně v širším záběru Karel Weis (Český jih a Šumava v písni).
Prostředníkem německé i české produkce lidového čtení byly vedle časopisů a nakladatelství (pro šumavský okruh bylo nejvýznamnější českobudějovické německé nakladatelství Moldavia) zvláště šumavské kalendáře, které se pod značkou vimperské firmy Steinbrener staly doslova světovým pojmem, jakož i modlitební knížky zde vycházející snad ve všech jazycích světa. V těchto šumavských tiscích, v nesčetných místních památnících, sbornících, ročenkách a příležitostných publikacích (dodnes vlastně pokračujících v krajanské vydavatelské činnosti německých vyhnaneckých spolků) se setkáváme se jmény lidových šumavských autorů z českorakouského a českobavorského pomezí, ať už to je vyšebrodský Franz Isidor Proschko, bavorský Maximilian Schmidt, zvaný Waldschmidt, prachatický Josef Messner, kaplický Ignaz Oberparleiter a jeho dcera Marie, Adolf Schimann z Černé v Pošumaví se svými mysliveckými příběhy, neúnavný autor drobných povídek z Bavorského lesa Franz Schrönghamer-Heimdal a básnířka i povídkářka Emerenz Meierová vedle přímo klasiků žánru horalské povídky rakouské štýrské "Waldheimat" Petera Roseggera či Ludwiga Ganghofera z bavorských Alp. Tady byly sousední vlivy něčím zcela přirozeným a logickým a ačkoli na české straně nebývaly nijak houfně překládány ukázky této produkce, vytvořila se díky silnému čtenářskému zájmu vlastní česká produkce z pera Karla Klostermanna, Rakušana rodem (prvotinu napsal ještě německy), který dokázal takřka sám (i když by nemělo být zapomenuto zakladatelské jméno Aloise Vojtěcha Šmilovského, vlastním jménem Schmillauer, a jeho "šumavského románu" Parnasie) obsáhnout téma drobnými povídkami i rozsáhlejšími románovými pracemi, které oděly Šumavu i české Pošumaví dobrou prózou česky psanou. Český nástup na Šumavu se však odehrál frontálně i v jiné rovině. V reprezentativních obrazových publikacích pražských nakladatelství Otto a Vilímek jako byla ediční řada Čechy či raná fotografická publikace Letem českým světem se sešli nad šumavskými kapitolami tak významní čeští literáti jako Jaroslav Vrchlický, Adolf Heyduk či už zmíněná Eliška Krásnohorská, aby oslavili Šumavu jako jednu z nejvelkolepějších končin země, k níž nesporně historicky náleží. Svazek Šumava edice Čechy měl vedle české i zvláštní německou verzi v jiné úpravě knižní a s jiným textem od Friedricha Bernaua (jde o pseudonym původně českého autora vlastním jménem Přemysl Cyril Bačkora - reprint té monografie německé Šumavy vyšel nedávno v Německu v nakladatelství Morsak Grafenau). Nepřekonána však zůstává první monografie o Šumavě vůbec v Čechách vyšlá v roce 1860, kterou také ještě německy napsali Josef Wenzig a Jan Krejčí (Wenzig, autor českoněmecký, je mimochodem i libretistou Smetanovy opery Libuše).
Vzestup českého živlu za jediné století, a to zdaleka nejen v oblasti literární, byl v rámci Rakouska opravdu impozantní a vzbuzoval na německé straně vyslovené obavy. Tehdy snad nejotevřeněji byly vysloveny románem významného německého židovského autora, jazykovědce Fritze Mauthnera Der letzte Deutsche von Blatna (1887), třicet let před Watzlikovým O Böhmen (1917). Nešlo tu ovšem nikterak o realismus: byl to odraz politických zápasů, služba dni. Copak je sám realismus prost mýtů? Vstupují do něho ze všech stran - mýtus o dětství, o nouzi a o čistotě, o osudu. Vyznávali je i ti lepší z klasiků šumavské literatury jako Johann Peter a Anton Schott, ve své expresionisticky už zčásti laděné próze pak snad nejnadanější z nich Josef Gangl. V jedné z povídek svého souboru Geschichten aus dem Böhmerwald nechá české venkovany ubít nejen hrázného, ale i jeho syna, který chtěl navíc ochránit ves před hrozící záplavou, jen proto, že rybník považují za svůj a je nenávidí jako Němce. Symbolismus věru děsivý a záplava věru nezadržitelná.
Rakousko ji nezadrželo. Osvobozený nacionalismus měl přinést i své kulturní ovoce. Z nevinných prvních výhonků, z údajného obranářství vyrostla literatura půdy a krve. Vývoj v nové republice i kolem ní vrhl nakonec Němce do jednoho houfu, do pasti totalitního kolektivizmu. Wir-Zeit se tomu také říkalo.
Osamělci a geniální snivci jako Alfred Kubin či na české straně Josef Váchal, kteří viděli v šumavských lesích a jejich zkazkách temná varování, byli zacloněni brutálním přitakáním "konečnému řešení" - nakonec na obou stranách. Hans Watzlik neodpověděl roku 1938 na výzvu českých spisovatelů, poslední pokus o uchování staré země pro obojí z jazyků. Deset let nato zemřel po válce ve vyhnanství.
Bylo přitom co uchovat. Je nápadné, že zatímco třeba ve výtvarném umění a v hudbě nepřinesla sudetoněmecká kultura ve své šumavské odnoži po roce 1918 výraznějšího představitele, bylo jich v literatuře hned několik, a to s rostoucím podílem básnické tvorby.
Už v letech 1899-1907 mohl dokonce už zmíněný Johann Peter vydávat literární časopis Der Böhmerwald a vydavateli Steinbrenerovi stálo za to poskytnout mu na sklonku života "spisovatelskou" vilu Abendfriede ve Vimperku. To, co v Rakousku ovšem klímalo v jisté setrvačné idyle, propuklo za republiky v kulturní boj a v rostoucí stupeň sebeuvědomění členících se místních center. Jako celé sudetoněmecké kulturní území (vznikem republiky vlastně autonomizované do značné míry od Vídně, Berlína i Prahy) bylo tradičně dost bohatě členěno (české bylo oproti tomu vždy tuze centralistické), i tady na jihu a jihozápadě to byly Budějovice, Krumlov, Kaplice, Prachatice, Vimperk, Volary, z východu snad i Nové Hrady a Nová Bystřice, ze západu třeba Kašperské Hory a Nýrsko, které měly doslova nezaměnitelný kulturní kolorit, patrný i v literárních ohlasech. Nejvýznamnější byly ovšem Budějovice. Tady vznikl už v roce 1884 Deutscher Böhmerwaldbund s významnou spolkovou činností (na české straně podobně působila Národní jednota pošumavská). Tady vyšla roku 1904 i malá brožurka Wilibalda Böhma Die Böhmerwaldschriftsteller der Gegenwart, která hájí svébytnost samotného pojmu Böhmerwalddichtung. Karl Franz Leppa nazývá své rodiště Budweis im Böhmerwald. Tady začal v Südböhmische Volkszeitung publikovat i Leo Hans Mally, rodák z Hamrů u Nýrska. Tady měla ve velkém sále Německého domu v březnu roku 1928 premiéru hra ze Šumavy "Der goldene Steig" od Aloise Meerwalda. Tady se narodil i Friedrich Jaksch-Bodenreuth, vedle protičesky nesmiřitelných románů i autor slovníku sudetoněmeckých spisovatelů, dále Josef Schneider, Ferdinand Trinks a Wilhelm Formann. Götz Fehr ve své krásné knize o budějovické němčině prohlásil zdejší náměstí za projev "božského vnuknutí" (von göttlicher Ergebung). Většina šumavských rodáků tu alespoň studovala a Hans Watzlik, v našem tématu jméno jistě z nejvýznamnějších, tu byl uprostřed jazykového ostrova, z něhož pocházel i jeho napůl česky mluvící otec, obrácen na nacionální německou víru.
Z prachatického okruhu bychom mohli jmenovat vedle Josefa Messnera, Oskara Günthera a Rudolfa Kubitschka třeba ve švédském exilu později zemřelou Hildu Bergmannovou, básnířku rilkovského ražení a teprve nedávno zesnulého Antona Pachelhofera.
S Krumlovem jsou spjata jména Augusta Sperla, Josefa Andrease Huschaka, Josefa Johanna Ammanna, Antona Riedla, Helmuta Doyschera. Tady roku 1919 založili Hanns Sassmann, pozdější vídeňský filmový scénárista a kulturní historik, jakož i významný publicista Robert Scheu spolek a pak divadelní scénu Südböhmische Schaubühne, kterou po nich převzal jiný Vídeňan rodem Alois Zaglauer. Autor, kolem jehož smrti roku 1945 panují nejasnosti, Rudolf Slawitschek (jeho román pro děti Anastázius Kočkorád [Katzenschlucker] vyšel třikrát v českém překladu s ilustracemi Jiřího Trnky) věnoval městu svůj román Der blaue Herrgott.
Nedávno vyšlá antologie Böhmischer Wind zachycuje tvorbu vimperských německých autorů, ale takových sborníků vyšlo ve Spolkové republice Německo po válce a vyhnání opravdu mnoho.
Podobný šumavský místopis (topoi - místa!) by ovšem dovodil spíše skutečnost, že mnoho rodných míst ve svém okruhu významných autorů prostě po "konečném řešení" z české strany přestalo existovat. Připomeňme jen Červené Dřevo u Nýrska, kde se narodil nejen arciděkan Leopold Klima, který si zvolil pseudonym Baumroth podle jména této své domovské obce (Rothenbaum), ale i básnířka Maria Schmidt-Klimaová a významný šumavský autor Sepp Skalitzky. Do zdejší školy kdysi chodíval sám klasik a zakladatel této literatury Josef Rank. Ze zaniklé Bučiny (Buchwald) je Johann Peter, ze Zadních Chalup (Hinterhäuser) Anton Schott, ze Stodůlek (Stadln) Zephyrin Zettl, z Plání (Plöss) Hans Multerer, jehož učitelem ve škole v Červeném Dřevě byl sám Josef Blau. Z Polné (Stein) pochází Anton Sika, ze Zhůří pod Javornou (Künisch Haidl am Ahornberg) Johann Baptist Puchinger (psal lidové hry - jedna z nich je vánoční a jmenuje se Liserl). Z Polečnice (Neustift) Josef Dichtl, z Mladoňova (Plattetschlag) Anton Schacherl, z Pihlova (Pichlern) Anton Wallner, autor textu písně Af d' Wulda, z Pohoří na Šumavě (Buchers) básník Ernst Egermann, ze Zlaté (Goldberg) u Ondřejova (Andreasberg) nářeční autorka Anna Kanglerová. Z Dobré Vody (Gutwasser) u Hartmanic nejen Erich Hans a významný židovský učenec Dr. Šimon Adler, ale i Josef Pscheidl, vypravěč šumavských příběhů, jimiž dnes zpestřuje svá vystoupení v Bavorsku a v Rakousku mladá Pošumavská dudácká muzika ze Strakonic. Všechny ty kdysi německy mluvící osady sice zanikly, ale dávná Zlatá stezka může ožít jen s nimi, jakože právě jen literatura dokáže křísit z mrtvého zapomnění. Činí tak i poezií (sudetoněmeckou lyriku cenil už mezi válkami Herbert Cysarz jako významnou i v celoněmeckém kontextu) a to dokonce i v nářečí celých oblastí. Heinrich Micko dokonce o nářečí zaniklé vsi Hruštice (Wadetstift), v němž psal básně, pojednal v podrobně dokumentované studii. Teprve roku 1964 odešla z Čech do Bavorska nářeční básnířka Rosa Tahedlová z Dobré (Guthausen) - pracovala tu po válce jako lesní dělnice.
Nebyli ovšem nutně všichni rodáci, kdo vytvořili významná díla šumavských námětů, ať už to byl středočeský Robert Michel s románem Jesus im Böhmerwald či pražský Johannes Urzidil a jeho čtvero "šumavských" novel Grenzland, Der letzte Gast, Der Trauermantel a Wo das Tal endet. Zvláště to platí o autorech česky píšících, že nebyli "odtud". Viděli Šumavu jako zpovzdálí, jako obzor svého pocitového světa. Když se ten obzor stal po válce opuštěným - a pustl víc a víc - mohli do něho vejít vlastně mnohde jen na povolení - byl upřen i jim.
Když vydal František Teplý roku 1945 v Prachaticích svou práci O Zlaté stezce z Bavor do Čech, sotva tušil, jaký konec jí nastává. I Ladislav Stehlík psal svou knihu Země zamyšlená vlastně už za války, kdy byla Šumava od Čech odtržena. Dodatečný třetí díl vydal až roku 1970 právě jen o ní a je to kniha plná stesku - načatý televizní přepis byl dokonce stažen a nedokončen. Pokud nechceme mluvit o pokusech vyrovnat se s "realitou" kladně či dokonce přitakat drátům na hranici, jako se to stalo v dílech Rudolfa Kalčíka, zůstávají práce pokoušející se neúnosnou situaci lyrizovat - viz román Jana Otčenáška Když v ráji pršelo (roku 1975 přeloženo do němčiny: Als es im Paradies regnete, vyšlo ve východním Berlíně) či šumavské prózy Petra Pavlíka, hlásící se dosti nectně ke stifterovské tradici. Zdeněk Šmíd v prózách Trojí čas hor stylizuje tak lyricky i šumavskou minulost, do níž se vracejí romány Václava Písaře Zlatá stezka (týž námět i název má starší román F.J. Čečetky) a mnoho děl s rožmberskou tématikou (zvláště autoři Jiří Mařánek a Nina Bonhardová, ale už mezi válkami zajímavé prózy Břetislava Štorma). Volarská rodačka Věra Polenová, provdaná Kistlerová, odešla po válce s americkým vojákem na jih USA, kde píše romány v angličtině (byly přeloženy do češtiny). Šumavské německé pověsti zpracovali z českých autorů nověji Antonín Rausch, Vilém Kudrlička a Jaroslava Voráčková, nejautentičtěji až Josef Rauvolf. Zajímavé téma odchodu šumavských "světáků" z domova zachytil už Eduard Bass ve slavném románě Cirkus Humberto, dále o nich později už psal Vladimír Michal a v dramatu Světáci je uvedl za německé okupace na scénu pražského Národního divadla Miloš Hlávka - poněvadž měl za ženu Němku, žijící od dvacátých let v Praze a sám se bál nařčení z kolaborace, šel na barikády květnového povstání a zahynul 7.5.1945 na zranění zde utrpěné.
Po válce odešla na Západ nejen převážná většina sudetských Němců, ale i někteří čeští autoři jako básník Jaromír Měšťan, jehož lyrické prózy Země, kterou miluji a Tudy šel Pán jsou blízké Stehlíkově Zemi zamyšlené a který zemřel v exilu v Mnichově. Redaktorka původně mnichovské rozhlasové stanice Radio Free Europe Sidonie Dědinová vydala o poválečném šumavském Křišťanově (Christianberg) německy psaný román Als die Tiere starben, který česky dosud nevyšel.
Šumava jako by byla odsouzena ztratit po válce nejen svou německou, ale i českou paměť. Naštěstí krajanské aktivity vyhnanců podchytily v četných sbornících historii i kulturu jednotlivých místních okruhů před zánikem a i když zatím nedochází k opravdovému vzájemnému dialogu s českou stranou, na obou stranách roste vědomí společného dědictví.
Naplnilo se i to nejděsivější šumavské německé proroctví Mühlhiaslovo, šumavská německá literatura žije vlastně v exilu. Literatura však zůstává nedělitelná, uchovává jako společné jmění vše, co bylo vytvořeno všemi těmi, kdo v tom dnes tolik opuštěném kusu země žili, zemřeli či odtud museli odejít. Český židovský autor Richard Weiner, který stačil skonat ještě před nacistickým šílenstvím, oslovuje v básni Doma ten kraj nejen za sebe geniálním veršem: