ANTON ZIEHFREUND
Popis života a konce posledního medvěda na Šumavě
Tento medvěd, medvědí samice svého druhu (v originále "Bär /Honigbär/, eine Bärin seines Geschlechtes" - pozn. překl.), žila už poté, co tu byl před 17 lety zastřelen předposlední šumavský medvěd a Jeho Jasností knížetem Schwarzenbergem darován pražskému muzeu, na Šumavě úplně sama. Její pobyt se z větší části odehrával ve zdejším revíru (rozuměj želnavský revír /Revier Salnau/, který byl autorovi tohoto v originále německého textu od 1. dubna roku 1853 svěřen - pozn. překl.) s nepřerušenou lesní plochou 9 tisíc jiter (v originále "von 9000 Joch" - pozn. překl.), v níž byla v mnoha souskalích, roklích a rozsáhlých houštinách (v originále "und großen Dichtungen" - pozn. překl.), často velmi těžko přístupných kvůli polomům či vrstvám sněhu, vzácně vyrušována z klidu.
Během léta podnikala ovšem často dvouhodinové až tříhodinové výpravy daleko do okolních knížecích schwarzenberských revírů Schwarzwald, Tusset, Stauthal a Vorderstift (až na Stauthal /ten nelze dohledat ani ve Schwarzenberské ročence a v příslušné literatuře, Raimund Paleczek, zastoupený i samostatně na webových stramkách Kohoutího kříže, na dotaz konstatuje, že revír toho jména nikdy neexistoval a Ziehfreund měl možná na mysli Nové Údolí/ měly i česká jména Černý Les, Stožec a Bližší Lhota - pozn. překl.), ba mnohdy i do příhraničních lesů, náležejících hornorakouskému klášteru Schlägl, v domnění zřejmě, že najde jedince sobě rovné (v originále "mutmassend um seines Gleiches suchend" - pozn. překl.). Poslední dobou zůstávala téměř stále ve svém navyklém okrsku a tak daleko už se nevydávala. Její strava, která se dala podle často nacházeného trusu poměrn přesně určit, sestávala především od jara až do měsíce června z mravenců a jejich vajíček, což si k sobě brala s celými kusy mraveniště, vším příslušenstvím, z plodů klikvy brusnice, které vydržely přes zimu, z vosích hnízd, které musela často s velkou námahou a vynaložením sil vyhrabávat ze země, někdy pomocí odklizených silných větví (v originále "mittelst Beseitigung eines groben Stockes verdienen musste". Měla dále ráda i brouky a jiný hmyz, při jehož hledání musela mnohdy odvalit i velké kameny či zpráchnivělé kusy dřeva; méně bylo znát, že by požírala trávu, listy jahod a brusin však ano.
Od června začínaly už lepší časy a shánění potravy nevyžadovalo tolik starostí a námahy, měla tu kolem lesní jahody, borůvky, vlochyně a brusiny, v pozdní jeseni i jeřabiny. Zejména ráda vyhledávala také semena buku lesního (v originále "Samen von der Rotbuchen" - pozn. překl.), přičemž ovšem tady v horách je semenný rok (v originále "ein Mastjahr" - pozn. překl.) spíše vzácností.
Oblíbenou pochoutkou byl pro ni oves a běda poli, kde rostl. Každý majitel toho pozemku by snad i rád dopřál zvířeti nasycení, jež mu bylo třeba, ale medvědu nestačilo to, co natrhal vzpřímen předními tlapami, nýbrž nejenže pošlapal celé pole křížem krážem, nýbrž se v něm i pěkně vyválel a citelné škody byly znásobeny tím, že rozdrcená obilná zrna bývala ještě v mléčné fázi, nestačila dozrát a i sláma shnila. Nikdy však nenavštívilo zvíře totéž pole opakovaně, nejvýš snad dvakrát, rovněž nikoli hned následující noci, ale teprve po uplynutí několika dnů.
Obzvláštní lahůdkou ovšem mu byl med chovných včel, poněvadž majitelé včelstev přenášeli své úly pro lepší výnos medu na lesní paseky a našli je pak vždycky vyloupeny i s včelařským voskem, hodícím se medvědu za potravu rovněž; otevřít přitom dokázal i úly pevně uzamčené. Poslední z úlů, který stačilo zvíře zbavit sladkého obsahu, byl ze zcela nových jedlových půldruhacoulových prken, sbitých dohromady silnými železnými hřebíky, které síle medvědice nestačily nijak odolat, boční prkno tlapou odtrhla a zlomila vejpůl. O tom, že přitom mohla utrpět i četná bodnutí včelích žihadel, svědčí stopy po rozmačkaných útočnicích na kamenech a pařezech kolem.
O tom, že by ta medvědí samice napadala lidi, není zpráv, a když už nějakého člověka potkala, plaše se mu vyhnula a provázela to hlubokým basovým bručením (v originále "wobei er meistens einen tiefen Bassbrummer hören ließ" - pozn. překl.). Nebylo tomu tak ovšem před nějakými 20 roky, kdy nějaký člověk potkal starou medvědici s mladými a musel uhnout první on.
Není nijakého známky toho, že by stravou pověstné medvědice mohla být kromě hmyzu a brouků také větší zvěř či ryby (v originále "größere Tiere oder Fische" - pozn. překl.).
Její zimní spánek, či lépe řečeno zabydlení (v originále "besser sagen zu wollen, Einlagerung" - pozn. překl.), nelze klást do nějakého určitého časového rozmezí a že záviselo spíše na aktuálním stavu počasí (v originále "von den Witterungsverhältnissen" - pozn. překl.), neboť sotva napadl první sníh, nebylo v říjnu ani později nijakou stopu po ní už najít, takže její existence se projevila znovu teprve na jaře, kdy sníh už většinou odešel, což se tady stává vzácně koncem března, častěji v dubnu, ba mnohdy až počátkem května.
Její zimní doupě (v originále "dessen Winterlager" - pozn. překl.), většinou k nalezení, bývalo obvykle zřízeno na nějakém trochu vyvýšeném místě v pralese nebo v hustších mladých porostech, vždy na dvou místech nepříliš od sebe vzdálených, buď v nějaké skalná dutině nebo pod polomem. Mezi oběma doupaty vedla zřetelně vyšlapaná cesta jako důkaz častého užívání chůzí tam i zpět, jedno z dopupat bylo vždy lépe uzavřeno větvemi, a chráněno tak před chladem a větrem, uvnitř pak vystláno mechem vvíce než to druhé. Na okolních stromech byla odshora dolů kůra natržena jejími silnými drápy, z čehož lze usuzovat, že zvíře během zimování za lepšího počasí začasté zlézalo kmeny a jeho zimní spánek nebyl zcela nepřetržitý.
Tento poslední šumavský medvěd byl už v době, kdy předposlední byl po svém zastřelení věnován do pražského muzea, Jeho Jasností knížetem Schwarzenbergem určen pro kabinet loveckého zámku Ohrada na jeho hlubockém panství (v originále "für das auf seiner Herschaft Frauenberg im Jagdchlosse Wohrad befindliche Kabinett bestimmt" - pozn. překl.) a lesnickému perzonálu sděleno dovolení ho složit; a přesto k tomu po tolik let nedošlo navzdory všem myslitelným nástrahám, totiž k tomu přivést zvíře k jistému střeleckému zádahu. Kolik jen nocí bylo obětováno čekání na posedu, kolik i velkolepých honů bylo marně na význačné finanční náklady uspořádáno za tím účelem!
S myšlenkou, že je výsostným přáním milostivého knížete tento poslední exemplář kdysi tak početných medvědů na jeho lesních majetcích uchovat pro potomstvo ve vycpaném stavu (v originále "im ausgestopftem Zustande" - pozn. překl.) v prostorách kabinetu jeho loveckého zámku a s obavou, že by zvíře mohlo třeba i zajít sešlostí věkem, podepsaný tudíž nic nehodlal zanedbat (v originále "so der Gefertigte nichts unversucht" - pozn. překl.) a bylo už letos v létě rozhodnuto při prvním sněhu důkladně proslídit celý revír s celým lesnickým personálem i s dřevorubci tak, aby medvěd pokud možno opustil doupě a byl obklíčen v místě, kde si hodlá najít nové. Tento pokus se nakonec také zdařil (v originále "und dieser Versuch glückte auch" - pozn. překl.).
Dne 8. listopadu 1856 napadlo na dva couly vysoko sněhu a 10. toho měsíce byla rojnicí medvědí stopa nalezena v Jokuswaldu. Zvíře se vydalo asi hodinu cesty dál a usadilo se znovu v Hirschbergwaldu. 11. listopadu byl uspořádán hon (v originále "ein Treibjagd" - pozn. překl.). k němuž byli přizváni střelci ze všech okolních revírů, Jakkoli medvědice přes noc pozici změnila, bylo snadné zjistit, že se nyní nachází v hustém porostu lesa zvaného Schattenbergwald.
Zvíře zpočátku mířilo proti středu fronty střelců, obrátilo se pak vlevo a na louce zvané Kesselwiese prorazila frontu slabších střelců, z nichž jednomu selhala puška, druhý ze své dvouhlavňovky vystřelil prvou ránu na 15, další na 5 kroků, ale jen první z obou zvíře lehce zasáhla na tlapě, druhá zcela chybila.
Letmou chůzí pokračovala teď medvědice lesem zvaným Großfürthwald na ten řečený Brandwald. Nastalý soumrak znemožnil její další pronásledování.
V noci z 11. na 12. listopadu napadl znovu sníh přes 4 couly vysoko a ani stará, ani nová stopa nebyla k vidění, takže už zmíněná fronta honu musela být rozvinuta znovu a na novou stopu, mířící z Brandwaldu na Jokuswald, narazila 13. listopadu u mostu řečeného Fünfzigguldenbrücke a stezky zvané Hosenreißersteig při potoce Hučice (v originále "unweit von Hutschenbach" - pozn. překl.) znovu. Pokračování honu bylo stanoveno na 14. listopad.
Toho dne ráno nastala prudká bouře se sněhem a podepsaný pro strašlivé počasí neměl pozvané střelce vůbec v dohledu. Přesto jsme v 9 hodin ráno na Jelení Vrchy (v originále "in Hirschbergen" - pozn. překl.) všichni dorazili. Společnost sestávala ze 46 střelců a 75 honců, mezi střelci pak bylo 15 myslivců a 31 hajných.
Navzdory počasí zavládla nyní opět svěží nálada, rostoucí se žádostivostí lovců moci medvědici konečně opravdu složit a nelekající se pralesa, z něhož zněl praskot vichřicí lámaných trouchnivějících kmenů.
Rozloha, kterou medvěd dny předtím obkroužil, činila na 200 jiter (tj. asi 115 hektarů - pozn. překl.) a zásluhou starých polomů byla jen obtížně schůdná.
Hon trval tak dvě hodiny, mnohé z kmenů byly v blízkosti střelců bouří dále káceny, nikdo z nich však i přes velmi nízkou teplotu své stanoviště neopustil.
Už bylo slyšet rámus, způsobovaný honci, ještě však nepadl jediný výstřel, křik stále sílil, neboť honci měli medvěda blízko před sebou, ten se konečně obrátil proti střelcům, z nichž ho jeden hajný minul, druhý a třetí z hajných odběhli odtud pro nepřátelské vzezření zvířete, které se pohybovalo paralelně s frontou střelců ke čtvrtému, který také dvěma kulemi chybil, načež se medvědice skokem do houští přiblížila k dalšímu střelci, následující po něm lesnický adjunkt byl už připraven zasáhnout, ale zvíře už nebylo náhle k vidění. 40 kroků po posledním výstřelu medvědice zhasla poté, co byla zasažena "na komoru" (v originále "am Blatt" - pozn. překl.) a střela prošla srdcem. Šťastný střelec se jmenuje Johann Jungwirth a je synem knížecího hajného ze samoty Riedlhütten ve schwarzenberském revíru (stála blízko Perneku, viz o ní blíže pod českým označením "U Riedla" na webu Zaniklé obce - pozn. překl.), Teď sem spěchali blízcí střelci a několika radostnými salvami zvěstovali ostatním, že je medvěd složen; všechny nepříjemnosti, zima, bouře a sněhová vánice byly zapomenuty, neboť přání našeho nejmilostivějšího knížete bylo splněno, a to v tom nejlepším možném čase (v originále "und in der besten Zeit" - pozn. překl.).
Složený medvěd byl uložen na dřevěné sáně a se 4 hajnými v doprovodu všech lovců dopraven do želnavské myslivny: samo sebou se rozumí, že za všeobecné radosti a po tak oblížném honu byli lovci pozváni podepsaným k malému občerstvení. Medvěd byl ještě téhož večera v blízké máčírně lnu (v originále "und in der nächstbefindlichen Flachsröstanstalt" - pozn. překl.) zvážen a výsledek činil 230 liber (tj. 104, 32 kg- pozn. překl.). Délka těla tu však změřena nebyla.
Dne 15. listopadu bylo tělo medvěda na sáních s jednou koňskou zápřeží přepraveno přes Horní Planou do Českého Krumlova (v originále "über Oberplan nach Krummau" - pozn. překl.) a odtud na žebřiňáku s dvojspřežím 16. listopadu přes Budějovice na Hlubokou (v originále "über Budweis nach Frauenberg" - pozn. překl.); průvodcem této cesty byl podepsaný, aby nedošlo k nijakému poškození.
Myslivna Želnava, dne 13. prosince 1856.
Anton Ziefreund, revírník.
Budweiser Zeitung, 1895, č. 10, s. 1-4
Waldheimat, 1932, č. 1, s. 9-11
P.S. Publikace č. 1 edice Národního parku Šumava pod názvem "Šumavští medvědi, jejich historie a perspektivy" (1993) cituje Ziehfreundovu zprávu vedle podobných zdrojů ve zcela odlišném nepatřičném českém znění. Časopis "Svět myslivosti" v roce 2006 uvádí:
"Lesníkům na knížecích polesích bylo předem jistě dobře známo, že ulovená medvědice nebyla posledním šumavským medvědem, už z důvodů migrace z Horní a Střední Šumavy a Bavorského lesa. Označení poslední medvěd, které se vžilo pro exemplář želnavský, mu z toho důvodu nepřísluší, píše Jiří Andreska ve "Zpravodaji Chráněné krajinné oblasti Šumava" roku 1966 (č. 4, s.17-19) ke 110. výročí událostosti. Už lesmistr John knížeti kdysi sdělil, že v pasovských novinách byly vysloveny pochyby, že by želnavská medvědice byla posledním šumavským medvědem."
Lesmistr Josef John je rovněž samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže, snad sluší i poznamenat, že želnavský medvěd brtník byl svého času vydáván za posledního svého druhu v celých Čechách!
Už zmíněný Raimund Paleczek nám v červenci roku 2025 jako nedocenitelný znalec schwarzenberského personálu sdělil, že se Anton Ziehfreund narodil 13. července 1817 v Českém Krumlově, Fischergasse (dnes Rybářská ulice) čp. 22. Příjmení je tu psáno "Ziehfreund" a tak se toho držíme, byť později se včetně své zprávy psal Ziefreund (viz i zpráva Karla Heyrovského na webových stranách Kohoutího kříže na totéž téma, kde je řeč o Antonu Ziehfreundovi /psán takto příjmením/ opakovaně). Novorozencův otec Franz Ziehfreund (1781-1853, zemřel na zámku v Českém Krumlově /čp. 1/ dne 10. února 1853 ve věku 72 let na stařeckou sešlost) je v křestní matrice uveden jako "fürstl. Grenadier", tj. schwarzenberský knížecí granátník" a Raimund Paleczek o něm píše, že byl schwarzenberským sklepmistrem (v úmrtní matrice "Kellnermeister"). Chlapcova matka Elisabetha (tak psána v matrice) byla dcerou tesaře Thomase Waldhäusera. Dítě křtil kaplan Wenzl Wrba (†20. července 1821 ve věku 70 let v Českém Krumlově na vodnatelnost /Wassersucht, pohřební obřad vedl sám prelát Anton Ignaz Goskho von Sachsenthal, zastoupený rovněž samostatně na webových stranách Kohoutího kříže). Mladý Anton Ziehfreund absolvoval schwarzenberskou lesní školu ve Zlaté Koruně (Goldenkron), působil v letech 1840-1853 jako adjunkt v Křišťanově (Christianberg), pak jako revírník v Želnavě od 1. ledna 1853, ve Všeteči, což je dnešní část obce Všemyslice v okr. České Budějovice, od 1. července roku 1870 ve Skočicích na Strakonicku, kde 7. února 1874 i skonal a je tam pochován. V prosinci téhož roku 1874 byl na Světlé hoře (Lichtenberg) v katastrálním území Černá Lada (Schwarzhaid) zastřelen i poslední vlk na Šumavě. Kdyby ti lidé věděli, co všechno tu bude jednou poslední… Nebo snad první?
- - - - -
* Český Krumlov / Zlatá Koruna / Želnava / † † † Skočice
