MARIA ELEKTA ZAUNMÜLLEROVÁ
Touto novou smlouvou...
Touto novou smlouvou (1895, 14. září; první smlouva města s řádovými sestrami byla z 9. ledna 1850 - pozn. překl.) předává město jako vrchní správce (v originále "die Gemeinde als Oberverwaltung" - pozn. překl.) kongregaci (rozuměj Kongregaci Milosrdných sester sv. Karla Boromejského - pozn. překl.) vedení veškeré domácnosti (v originále "die Führung des ganzen Haushaltes", rozuměj domácnosti českobudějovické veřejné nemocnice - pozn. překl.) a péči o nemocné (§ 1). Počet pečovatelek bude určen po dohodě s generální představenou (§ 2), které její volba přísluší a které také sestry zůstávají podřízeny (§ 3). Kongregaci náleží zajištění stravy (v originále "die Verpflegung" - pozn. překl.), praní prádla, vůbec celá péče o domácnost, dohled na domácí řád a funkce fortnýřky (§ 4). Ve všech sanitárních a medicinských záležitostech podléhají sestry nařízením lékařů (§ 5), kteří vydávají i potřebné pokyny ohledně výživy nemocných (§ 6). K uhrazení výdajů dostávají sestry měsíční zálohy (§ 8), přejímají inventář (§ 9) a mají nárok na každoroční "vestiarium" (tj. "řeholní šatné" - pozn. překl.) 60 zlatých a ústavní stravu (§ 10). V případě onemocnění mají sestry ústavem zajištěnu bezplatnou zdravotní pěči (§ 14). Nemocniční správa udrřuje v ústavu kapli, kde se denně koná mše svatá (§ 11). Přijímání služebního perzonálu se děje v dohodě s kongregací a se zemským sněmem (§ 15; rozuměj Sněm království Českého - pozn. překl.). V říjnu 1912 byl uzavřen dodatek k této smlouvě, jímž na základě rozhodnutí obce z 12. července a 5. října téhož roku byla pozměněna ujednání § 10 v tom smyslu, že "vestiarium" pro jednu jeptišku má činit každoročně 192 rakouských korun. Ob2 SMLOUVY nesou podpis řádové generální představené, tj. S.M. Elekty Zaunmüllerové z pražského mateřince (v originále "des Prager Mutterhauses" - pozn. překl.).
Budweiser Zeitung, 1913, č. 65, s. 9-10
P.S. Předchozí text je vedle svého přetisku v českobudějovickém německém listě součástí publikace "Geschichte des Armeninstitutes und des Krankenhauses der Stadt Budweis", jejíž autor, tj. městský archivář Reinhold Huyer je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže.
Když se šumavský kněz Josef Dichtl, mající rovněž bohaté samostatné zastoupenÍ na webových stranách Kohoutího kříže, v 10. čísle "diecézního" krajanského časopisu "Glaube und Heimat" z roku 1977 vrátil k jedné z tolika duchovních osobností, vzešlých z jeho rozvětveného rodu, učinil tak doslovným přetištěním zprávy o pražském úmrtí a pohřbu generální představené tamních boromejek, tj. Milosrdných sester řádu sv. Karla Boromejského v podpetřínských zahradách na jaře poslednho roku první světové války a také posledního roku podunajské monarchie. I ona byla šumavského rodu. Přišla na svět dne 15. ledna roku 1830 jako Eleonore Zaunmüllerová ve stavení čp. 4 ("Siemandlbauer") zaniklé dnes vsi Otice (Ottestift) na území Vojenského újezdu Boletice, z něhož byla ves Otice od 1. ledna 2016 vyčleněna a stala se částí obce Polná na Šumavě. Otec Adalbert Zaunmüller byl synem Sebastiana Zaunmüllera z téhož stavení čp. 4 a Margarethe, roz. Payerové (v oddací matrice "Payerin") rovněž odtud z čp. 4, matka Theresia byla dcerou Johanna Dichtla z Polečnice (Neustift) čp. 1 a Margarethy, roz. Strißové (v matrice "Strißin") ze Střemil (Richterhof). Zemřela v Praze dne 14. dubna roku 1918 a zpráva o jejím pražském pohřbu čtyři dny nato je zřejmě převzata z listu "Prager Abendblatt" (vycházel v letech 1867-1918). Píše se tu doslova, přetlumočíme-li novinovou právu do češtiny, o nadmíru velké účasti a prostá dřevěná rakev, chovající pozemské ostatky této vzácně vznešené ženy (v originále "der die irdische Hülle dieser selten erhabenen Frau barg") byla ve střední lodi klášterního kostela (rozuměj kostel sv. Karla Boromejského, součást nemocnice na Malé Straně, dnes v péči strahovských premonstrátů, viz web Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského) obklopena květinovým hájem (v originále "in einem Blumenhaine" /to už by dnes sotva někdo napsal/) a mezi věnci jí kryjícími byl i ten od pražského vojenského velitelství (v originále "auch vom Militärkommando"). Po rekviem a požehnání světícího biskupa Jeho Excelence Dr. Frinda vedl smuteční průvod opat a zemský prelát Zavoral (blíže o něm viz Wikipedia). Ministerstvo války vzhledem k vynikajícímu působení zesnulé přímo v poli roku 1864 (za prusko-rakousko- dánského konfliktu) a roku 1866 (za rakouské války s Pruskem), jakož za její zásluhy v péči o zraněné vojáky (ve světové válce současné) rozhodlo se prokázat jí zcela výjimečnou poctu přidělením vojenského doprovodu. Pohřební průvod zahajovaly děti ze slepeckého ústavu na Hradčanech (v originále "auf dem Hradschin"), z "Kreuzschule", ze tří pražských sirotčinců boromejek a z Mariánské kongregace. Následovaly dvě kolony zraněných vojáků, hudba pěšího pluku č. 73, duchovenstvo strahovského opatství a gala důstojnický pohřební vůz. Za ním kráčel voják, nesoucí vystaveny vojenská a civilní vyznamenání zesnulé, nejbližší její příbuzní, představené poboček řádu v Čechách, na Moravě, v Horním i Dolním Rakousku v čele s generální asistentkou, dále útvar řádových sester, v zastoupení vojenského velitelství plukovník 73. pěšího pluku Wilhelm se štábním a vysokými důstojníky pražské garnizony, polní duchovenstvo, lékařský vojenský korpus, pánové světící biskupové Dr. Frind, Glosauer a Sedlak s katedrální kapitulou, opati z Emaus, řádu křížovníků a maltézských rytiřů s klérem (v originále "die Äbte von Emmaus, des Kreuzherren- und Malteserritterordens mit dem Klerus"), Jeho Excelence prezident Zemské správní komise hrabě Schönborn, Jeho Excelence prezident Vrchního zemského soudu baron von Wessely, zástupce purkmistra Dr. Kaspar, dvorní rada a státní návladní Sandmann, dvorní rada Dr. Zaborsky von Wahlstätten (otec a jmenovec Oskara Zaborskyho von Wahlstätten, i samostatně zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže, jehož děd, vojenský lékař Franz Zaborsky von Wahlstätten /1810-1878/ byl rodákem z Polné na Šumavě /Stein/), špičky úřadů, zástupci šlechty s Její Jasností kněžnou Lobkovicovou (v originále :mit I.D. Fürstin Lobkowitz") v čele, zástupci Červeného kříže, zástupci pražského lékařstva se zemským sanitátním referentem Dr. Kulhavým v čele, deputace vojenských a civilních nemocnic a sirotčinců, jakož množství truchlících. Impozantní pohřební průvod se vydal přes Malou Stranu kolem vojenského velitelství (viz o budově, ve které dnes sídlí Hudební a taneční fakulta Akademie múzických umění, na Wikipedia), kde mu stráž rovněž vzdala čest (v originále "woselbst die Wache die Ehrenbezeugung leistete"), na Pohořelecké náměstí (v originále "auf den Pohoreletzer Platz"), kde byla rakev po opětovném požehnání naložena do vojenského pohřebního automobilu a převezena do Řep (v originále "nach Repy", viz blíže o areálu boromejek Wikipedia), kde jí požehnal za příslušné asistence řádový komisař kanovník Kašpar (blíže o něm viz opět Wikipedia, kde lze nalézt i poznámku, že už jako pražský arcibiskup odjel Kašpar v době Masarykova státního pohřbu v roce 1937 do Říma /je známo, že TGM razil heslo "Pryč od Říma!"/) a byla poté na klášterním hřbitově i pochována. Tolik novinová zpráva (námi přeložená přímo z pražského německého večerníku) z roku 1918, kdy tolik věcí končilo i začínalo zároveň.
- - - - -
* Otice / Hodňov / České Budějovice / † † † Vídeň (A)
