ALOIS WENDLBERGER

Náš průmysl

Na území obce (rozuměj obec Rothsaifen /bei Bergreichenstein/, česky Červená /u Kašperských Hor/ - pozn. překl.) se dá od půle 16. století doložit sklářský průmysl, neboť sklářská huť na Vogelsangu (dnes Podlesí - pozn. překl.) existovala už před rokem 1584, vysoko nahoře ve vrších (v originále "hoch oben im Gebirge" - pozn. překl.) byla roku 1789 založena sklářská huť, do roku 1699 byla na Losenici, v místě pozdější "Papiermühle (v originále "die spätere Papiermühle an der Loßnitz" - pozn. překl.) vysoká pec, v níž se tavila železná ruda. Dokud byla vytápěna sklářská pec (v originále "solange der Glasofen beheizt wurde" - pozn. překl.), vyráběl se ve Flusárně nahoře (v originále "am Flußhaus oben" - pozn. překl.) potaš, nezbytná přísada ke křemennému písku (v originále "zum Quarzsand" - pozn. překl.). Vzadu na Buzošné (v originále "hinten am Riesenbach" - pozn. překl.) musela být provozována brusírna zrcadel (v originále "eine Spiegelschleife" - pozn. překl.), poněvadž se až do našeho vyhnání (v originále "bis zu unserer Vertreibung" - pozn. překl.) zachovalo nářeční místní označení "af da Schleif hinten". Studený mlýn a mlýn Na rybníce (v originále "die Kaltmühle und die Weihermühle" - pozn. překl.) mlely mouku pro Rothsaifen a Lídlovy Dvory (v originále "sind Rothsaifens und Liedlhöfens Mahlmühlen gewesen" - pozn. překl.), nakolik se nedalo mlít i v Kornmühle a v Häuselově mlýně (v originále "und Häuslmühle" - pozn. překl.). V novější době byly to pak i mlýny s pilou (v originále "die Sägemühlen" - pozn. překl.), kde bylo možno najít zaměstnání (v originále "in denen die Arbeiter beschäftigt waren" - pozn. překl.).
Dřevozpracující průmysl se rovněž v naší obci rozvinul teprve mnohem později a jeho počátek souvisí s hledáním speciálních druhů dřeva jako je dřevo ozvučné (rezonanční) či bezvětvé partie stromových kmenů pro výrobu zápalek. Tak vznikla až v roce 1862 Karlina pila (v originále "die Karolinensäge" - pozn. překl.), což se stalo na základě kupní smlouvy z 1. dubna mezi majitelem továrny na zpracování rezonančního dřeva Josefem Bienertem (ten má i samostatné zastoupení na webových stránkách Kohoutiho kříže) z Modravy (v originále "aus Mader" - pozn. překl.) a mým dědečkem Josefem Wendlbergerem. Podle této smlouvy koupil Bienert od mého dědečka s výhradou zvláštních práv "über alle künftigen Zeiten" (tj. "na všechny budoucí časy" - pozn. překl.) pro majitele usedlosti čp. 6 v Rothsaifen část louky Seewiese při Losenici (v originále "einen Teil der Seewiese an der Loßnitz" - pozn. překl.) za 525zlatých "zu, Behufe der Errichtung einer Brettsäge und Schindelmaschine mit den nöthigen und hiezu erforderlichen Wohn- und sonstigen Lokalitäten, keineswegs aber einer Mahlmühle oder eines sonstigen Werks" (tj. "za účelem zřízení pily na prkna a strojovou výrobu šindelů s potřebnými a k tomu nezbytnými obytnými a jinými lokalitami, v žádném případě však mlýna na mouku nebo jinéko takového podniku" - pozn. překl.). Dne 11. dubna 1867 přešla tato pila se zachováním všech zvláštních práv do vlastnictví města Kašperské Hory (v originále "in den Besitz der Stadtgemeinde Bergreichenstein" - pozn. překl.), od něhož jsem ji mohl podle kupní smlouvy z 10. ledna 1936, v neposlední řadě v důsledku zmíněných zvláštních práv resp. díky prozíravosti měho děda jako majitele usedlosti čp. 6, získat nazpět Krátce po vybudování této pily, rozuměj vlastní Karliny pily Josefem Bienertem, zřídil můj dědeček na zbylé velké části louky řečené Seewiese továrnu na výrobu zápalkových dřívek se soustružnou dřeva (v originále "eine Zündholzstoßfabrik mit Drechslerei" - pozn. překl.) pro 12 dělníků. Oba provozy vedle sebe existovaly i po přelomu devatenáctého a dvacátého století a zaměstnávala 20-30 dělníků. Bydlení pro dělníky a kováře
byly zřízeny v novostavbě ve vsi, stavení čp. 6b. Obchody šly dobře a čile, do všech světa stran (v originále "überallhin" - pozn. překl.) byla nenatřená dřívka balená do sudů a nakládaná do železničních vagonů rozesílána z nádraží v Horažďovicích do Rakouska-Uherska (v originále "vom Bahnhof Horaschdowitz nach Österreich-Ungarn" - pozn. překl.). Každý týden byl naložen jeden vagon a dva páry koní byly s tímto zbožím byly trval12. Března e na cestě; doma bylo vypravováno zboží pro obchodníky v Kašperských Horách. Roku 1900 předal můj dědeček Josef hospodářství v Rothsaifen čp. 6 mému otci Aloisu Wendlbergerovi, továrnu na zápalky v Seewiesen si však ponechal na výminku (v originále "im Austrag" - pozn. překl.) a bydlel v Rothsaifen čp. 6b.
V roce 1903 zemřel náhle můj dědeček Josef na srdeční mrtvici. Po nějaké době továrna vyhořela, aniž by byla pojištěna. Dva roky po smrti mého dědečka vzneslo město Kašperské Hory prostřednictvím svého pokladníka Watzlawika pohledávku za dlužníkem. Soud měl velkou pochybnost o zákonnosti pohledávky, protože náš dědeček je po celé roky vždy dluh splácel včas. Naše babička Theresia nemohla poskytnout žádný doklad. Pokladník však složil soudem požadovanou přísahu a tak byla "Seewiese" s vyhořelou ruinou vydražena. Usedlost získal majitel hospodářství čp. 11 v Lídlových Dvorech jménem Bastarsch (v křestní matrice "Bastař" - pozn. překl.). Ten pak prodal svou usedlost v Lídlových Dvorech, ponechal si nějaké pozemky a postavil si při cestě obytný dům se stájí, který obdržel čp.38. Později stavení zvětšil a otevřel zde hostinec, ale brzy poté jej prodal Karlu Klostermannovi z Horské Kvildy (v originále "aus Innergefild" - pozn. překl.). Posledním majitelem byl Adolf Klostermann.
V roce 1910 prodal můj otec louku zvanou "Steinwiese" s kopcem "Seebühel" Ignáci Kralovi, který zde postavil obytný dům čp. 17. Protože v okolí stál "Wasserhaus" čp. 5 (k.ú. Lídlovy Dvory - pozn. překl.), zmíněný už v roce 1840 J.Sommerem (míněn je tu topograf Johanna Gottfried Sommer, blíže viz Wikipedia - pozn. překl.), který vlastnil Tobias Thurner, a už od roku 1600 existující "Kaltmühle" čp.4 (k.ú. Lídlovy Dvory - pozn. překl.), bylo zde na Losenici 5 stavení, které dostaly úřední název "Karolinensäge" (tj. Karlina Pila - pozn. překl).

Im Lande der künischen Freibauern (1992), s. 454-455

P.S. V sotva překonatelném krajanském sborníku o "zemi královských svobodných sedláků nacházíme i tuto vzpomínku Aloise Wendlbergera z Rothsaifen, který v ní na několika místech zmiňuje své předky a tím neklamně stanoví svůj rodový původ, Tento "sedlák tělem i duší", jak ho charakterizuje nekrolog na stránkách krajanského časopisu "Hoam!" nám zanechal svědectví o tom, jak intenzivně žilo Kašperskohorsko za starého mocnářství, jehož součástí tehdy české království bylo, a ještě nějaký čas po něm až do vyhnání německých obyvatel po druhé světové válce. Měli svůj "průmysl" vlastně od nepaměti a odešel s nimi rovněž do nepaměti.

Narodil se dne 3. srpna roku 1894 na usedlosti zvané Bummerhof, nebo také "Pummer" čp. 6 ve vsi Rothsaifen (česky Červená) za pomoci porodní báby Marie Rožánkové ze Stach, jak se uvádí v zápise kašperskohorské křestní matriky, podepsaném rukou děkana a českobudějovického rodáka Franze Xavera Hirnschrodta. Novorozencův otec a jmenovec Alois Wendlberger (*29. května 1865 v Rothsaifen čp. 6) byl synem Josefa Wendlbergera (*12. března 1829 v Rothsaifen čp. 6) a Theresie, roz. Tutschku (*29. července 1832 na Weihermühle (mlýn Na rybníce/ v Rothsaifen čp.16), kteří se spolu brali 22. ledna roku 1850 v kostele sv. Markéty v Kašperských Horách. Jeho žena a chlapcova matka Marie byla dcerou Franze Kollruße, rolníka z Jirkalova čp. 61 a jeho ženy Marie, roz. Woldřichové ze Stüberhäuser (osada zaniklá jako Horní Studenec, viz web Zaniklé obce) čp. 8. V letech 1931-1936 a 1941-1945 byl Alois Wendlberger "mladší" ve své rodné obci starostou. Dva nekrology v krajanském měsíčníku "Hoam!" určují datum jeho úmrtí na 8. březen roku 1978, místem pak, kde po vyhnání žil, sedlačil a zemřel podobně jako jeho bratr Wenzel (*"na Václava", tj. 28. září 1891 v Rothsaifen čp. 6), byla bavorská obec Tegernheim při Dunaji blízko Řezna (Regensburg). Není to vlastně od "červených sejpů" při Kašperských Horách zase tak daleko.

- - - - -
* Červená / † † † Tegernheim (BY)