PETER WEISHÄUPL
Cestou ke kněžství
Milá domovská obci! (rozuměj Děpoltice /v oríginále "Depoldowitz"/ - pozn. překl.) Pln radosti Vám mohu sdělit, že pozvolna mohu ujít poslední kus cesty ke kněžství. Za těch devět let, které uběhly od našeho vyhnání z domova, se z malého "Hoiberů Petera" (v oríginále "aus dem kleinen ,Hoiber Peter‘" - pozn. překl.) stal mladý muž, který pilně studoval (v oríginále "fest studiert" - pozn. překl.) a připravoval se ke kněžství v semináři při vysoké škole v hesenském městě Königstein im Taunus (dne 28. dubna 1949 byla tu v budově, zřízené roku 1923 jako kasárna pro francouzskou okupační armádu, otevřena tzv, "Philosophisch-Theologische Hochschule", mající navázat na bohoslovecké fakulty ve slezské Vratislavi /dnes polská Wrocław/, Praze, severomoravské Vidnavě /německy Weidenau/ a východopruském Braunsbergu /dnes polské Braniewo/; i mnozí vyučující byli odtud - pozn. překl.), Tam jsem své studium ukončil a od října 1954 jsem teď v kněžském semináři tady v bádensko-württemberském městě Rottenburg am Neckar. Vy víte, že ke kněžství vede sedm stupňů vysvěcení. Čtyřech nižších stupňů jsem dosáhl už před Vánocemi. Dne 19. března jsem byl vysvěcen na podjáhna (v oríginále "zum Subdiakon" - pozn. překl.) a 27. března došlo k jáhenskému svěcení, což je to předposlední. Chtěli byste vědět, kdy mám být vysvěcen na kněze? Pravděpodobně to bude 24. července, dá-li Bůh! Věřím pevně, že se těšíte se mnou. Rád bych Vás také hned o něco poprosil. Modlete se za mne usilovně v následujících týdnech a měsících! Svými modlitbami mi dokážete pomoci nejlépe. Srdečně a vděčně Vás všechny zdraví Váš Peter Weishäupl, (14b) Rottenburg (Neckar), Priesterseminar.
Glaube und Heimat, 1955, č. 5, s. 155
K pětasedmdesátinám Michaela Radlingera
Dne 2. listopadu (rozuměj roku 1987 - pozn. překl.) slaví Michael Radlinger, rodák z Divišovic (v originále "gebürtig aus Diwischowitz", zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), nyní bydlištěm v Raunheim am Main (město v německé spolkové zemi Hesensko /Hessen/ - pozn. překl.), své 75. narozeniny (zemřel v 91 letech 21. řjna 2003 - pozn. překl.). Svým osobním angažmá v "Landjugend" (rozuměj "Bund der deutschen Landjugend" - pozn. překl.), jejímž byl naposled okresním vedoucím a jako člen místní organizace sdružení "Turnverein" v Děpolticích (v originále "als Mitglied im Turnverein Depoldowitz" - pozn. překl.) byl už v raném věku znám i mimo svůj užší rodný kout (v originále "wurde er schon früh über seine engere Heimat hinaus bekannt" - pozn. překl.). Náš domov byl selsko-zemědělského rázu, on sám se však už zamlada překvapivě obrátil ke knihám a k psaní (v originále "in unserer bäuerlich-landwirtschaftlich geprägten Heimat wandte er sich erstaunlicherweise schon in jungen Jahren den Büchern und dem Schreiben zu" - pozn. překl.). Nechybělo mnoho a byl by z něho farář (vlastně jako z autora tohoto pozdravného textu v německém originále - pozn. překl.). Profesní aktivity v oblasti správy (v originále "berufliche Verwaltungstätigkeiten" - pozn. překl.) ho přivedly do Prachatic a Železné Rudy. Jako pro tolik jiných, stala se i pro něho válka bolestným zářezem (v originále "wie für viele, wurde der Krieg zu einem schmerzlichen Einschnitt" - pozn. překl.) do života. V těžkém válečném zajetí pocítil zvláštním způsobem volání Boží (v originále "in seiner schweren Kriegsgefangenschaft verspürte er Gottes Ruf" - pozn. překl.). Poté, co se ze zajetí už nemohl vrátit do milovaných rodných míst, musel prodělat v Raunheimu, kam byli před ním vysídleni jeho rodiče, nový začátek. Zamýšlel se od té doby věnovat zejména úkolu předávat nějakou formou slovo Boží, ono radostné poselství Jeho evangelia lidem a pomáhat jim, aby jejich život i v nových poměrech naší doby byl zdravý a vydařený (naplnil to vedle svých knih zejména i dlouholetou rolí rodáckého zpravodaje v krajanském časopise "Glaube und Heimat" - pozn. překl.). Považoval za velký dar, že v létě roku 1981 mohl ještě jednou spatřit svůj starý domov a divišovickou kapli. To, co mu tak bylo dopřáno zažít, našlo pak své místo ve vzpomínkové domovské knížce "Vom hint sama füra" (tj. "Vodzadu sme přišli", viz obálka v obrazové příloze zmíněného zastoupení Michaela Radlingera na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Je zvláštní milostí, že u jubilantova stolu smí zasednout jeho maminka Liesl (tj. Elisabeth - pozn. překl.), ve věku téměř 95 let nejstarší dnes divišovická rodačka (Elisabeth Radlingerová zemřela 8. června 1988 v Raunheimu podle synova nekrologu v srpnovém čísle "Glaube und Heimat" z téhož roku, její muž a synův jmenovec Michael Radlinger ji předešel svým skonem už 21. března 1975 krátce poté, co se dožil 88 let věku - pozn. překl.). Naše děpoltická "Heimatkirchengemeinde" při svém letošním setkání v bavorské dříve samostatné obci Rothaurach (od 1. ledna 1972 jen část okresního města Roth v bavorských Středních Frankách /Mittelfranken/ - pozn. překl.) jubilantovy zásluhy obzvláště ocenila. Pro nás všechny je opravdovým potěšením, když Michael Radlinger v "Glaube und Heimat" napíše o naší obci něco nového nebo zavzpomíná s něčím, co stojí za to o ní a o domově vědět. Nedopustí, aby se něco z toho ztratilo v zapomnění (v originále "er lässt es nicht verloren gehen" - pozn. překl.). Velice mu za to děkujeme: "Gott vergelt's ihm!" (tj. "Bůh zaplať!" - pozn. překl.). Také na tomto místě gratulujeme našemu Michaelu Radlingerovi k jeho 75. narozeninám, přejeme mu pro ještě mnohá léta Boží požehnání a ochranu a pozdravujeme jeho osobně i jeho maminku a blízké.
Farář Peter Weishäupl.
Poznámka redakce: Tento příspěvek měl vyjít už v listopadovém čísle, zůstal však omylem ležet v redakci, která prosí o prominutí.
Glaube und Heimat, 1987, č. 12, s. 80
Peter Weishäupl se narodil dne 12. prosince roku 1929 v Děpolticích, kde byl jeho otec a jmenovec (*4. ledna 1896 v Děpolticích čp. 9), syn obchodníka s peřím (Federhändler) Josefa Weishäupla v Děpolticích čp. 9 a Kathariny, roz. Pauliové z Oldřichovic (Olschowitz) čp. 33 tesařem (Zimmermann). Jak se dočítáme ze záznamu děpoltické křestní matriky, který vyhotovil farář Peter Částka (vysvěcen na kněze roku 1878 v Českých Budějovicích, podle Ordinariátního listu diecéze rodem ze Žitné na Netolicku, ten novorozeného budoucího tesaře 5. ledna 1896 ve zdejším kostele sv. Isidora pokřtil), byla matkou Petera Weishäupla "staršího" Katharina, dcera Michaela Böhma, majitele gruntu v Děpolticích čp, 6 a Kathariny, roz. Tauscherové z Děpoltic čp. 5. Přípis na tomto záznamu nás zpravuje i o zdejší svatbě Petera Weishäupla "staršího" s Marií Böhmovou dne 23. listopadu 1921. Ta se narodila jako Maria Tauscheková 13. ledna 1885 v Děpolticích čp. 26 (†21. února 1966 ve Stuttgartu-Fasanenhof) byla dcerou zdejšího rolníka Johanna Tauscheka a Moniky, roz. Tauscherové z Děpoltic čp. 5. Byla nejprve od 25. května 1910 vdaná za už zmíněného Michaela Böhma a poté teprve za Petera Weishäupla "staršího". Jejich syn Peter Weishäupl "mladší" slavil 24. července 1955 svou kněžskou primici (vysvěcen byl 16. července 1955 v Rott an der Rott) v bavorské lokalitě Engetried při městysi Rettenbach na východ od města Ottobeuren, když předtím dostudoval bohosloví na kněžském semináři v hesenském městě Königsberg im Taunus a v říjnu roku 1954 přijat do semináře v Rottenburgu. Po svém odchodu na kněžskou penzi v roce 1994 cítil v sobě Peter Weishäupl jen málo chuti k tomu, aby snad trávil v pohodlném poklidu zbytek svého života. Chtěl se věnovat duchovenské péči i nadále. Táhlo ho to do Čech. Chtěl budovat mosty mezi Čechy a Němci. Blízko Domažlic nalezl nové vhodné působiště. Zemřel 30. května 1996 ve Stuttgartu a v zadní části kostela sv. Isidora v rodných Děpolticích ho připomíná pamětní deska. Když roku 1996 v pouhých 66 letech skonal, přicestovalo prý z Čech několik žen, které v Möhringen, onom předměstí Stuttgartu, kde je pochován, držely v české modlitbě stráž u mrtvého. Lze takové duchovní pouto s domovem nějak přervat?
- - - - -
* Děpoltice / † † † Stuttgart (BW)
