HEINRICH TUTSCHKU

O nadaci "Heimatkreis Bergreichenstein-Maria Rehwald Stiftung"

Na podnět Dr. Heinricha Tutschku z Kašperských Hor, nyní bydlištěm v městě Staufen (v originále "/Bergreichenstein/ Staufen" - pozn. překl.), byla v listopadu 1985 sdružením Heimatkreis Bergreichenstein spolu s městem Regen založena veřejná nadace "Heimatkreis Bergreichenstein-Maria Rehwald Stiftung" dle občanského zákoníku se sídlem v Regen. Její základní jmění 15 milionů DM pochází z pozůstalosti Marie Rehwaldové, sestry Dr. Tutschku.
Smysl a účel této nadace:
Nadace slouží podpoře patronátních úkolů, tedy uchování domovské myšlenky (v originále "also der Bewahrung des Heimatgedankens" - pozn. překl.), zkoumání historických souvislostí a péče o kulturní bohatství klienta patronátu (v originále "und der Pflege des Kulturgutes des Patenschftsnehmers" - pozn. překl.).
Nadační rada:
Účel nadace a nadační orgány jsou určeny stanovami z 20. května roku 1987. Stanovy byly schváleny dopisem Bavorského státního ministerstva pro vzdělávání a kulturu (v originále "mit Schreiben vom 03. 08. 1987 des Bayerischen Ministeriums für Unterricht und Kultus" - pozn. překl.). Jde o právně způsobilou veřejnou nadaci dle občanského zákoníku. Správa a obhospodařování nadačního jmění se řídí příslušnými ustanoveními nadačního zákona jakož prováděcími nařízeními nadačního zákona.
Nadační jmění:
Nadační jmění sestává ze základního jmění, následných nadačních vkladů a z převodů do rezerv běžného domácího hospodaření. Nadační jmění s učiněnými nadačními vklady je separátním výkazem, který je k nahlédnutí jako příloha stávajícího rozpočtu (v originále "die dem jeweiligen Haushaltsplan als Anlage beigefügt wird" - pozn. překl.). V každoročně konaných zasedáních nadační rady se vždy jedná o formě investic. Na tomto zasedání se také rozhoduje o užití výnosů z nadačního jmění podle návrhů jednotlivých členů rady. Nadační jmění bude spravováno městem Regen. Předsedou nadace je stávající 1. purkmistr města, jehož zástupcem je stávající "Heimatkreisbetreuer". Vyúčtování stávajícího jmění je na místě podrobeno kontrole radou pověřeného auditora (v originále "vom Stiftungsrat beauftragten Rechnungsprüfer" - pozn. překl.) a radou následně odhlasováno.

Glaube und Heimat, 2000, č. 9-10, s. 37
Hoam!, 2000, č. 9, s. 47

P.S. Pod dokumentem je podepsán pověřenec Klemens Gerl, zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže.

Heinrich Tutschku sice skonal v dortmundském domově pro seniory "Rosenheim", pochován je však, jak o tom svědčí i foto hrobu s jeho a manželčiným jménem na webu Stadt Geschichte Staufen ve městě Staufen im Breisgau, kde byl dlouholetým ředitelem místního gymnázia. Následující obsáhlý nekrolog, jehož autorem se stal rovněž i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže zastoupený Heinrich Raab sice o kariéře zesnulého vypovídá postačující měrou, lze však ještě dodat několik dat o jeho rodičích. Otec Heinrich Josef Tutschku byl lesníkem a podle archu sčítání lidu z roku 1921 pro dům čp. 27 v Červené (Rothsaifen) se narodil v Kašperských Horách 29. června roku 1880 (v křestní matrice je toho data uvedena Anna Tutschku, dcera pekaře Aloise Tutschku v Kašperských Horách čp. 26 /jeho otec Anton Tutschku byl v čp. 130 tamtéž mistrem řeznickým, matka Theresia, roz. Sperlová, pocházela rovněž z Kašperských Hor čp. 8/ a Marie, roz. Frühaufové, dcery Franze Frühaufa z Kašperských Hor čp. 131 a Franzisky, roz. Brunnové z čp. 22 tamtéž), zemřel podle kašperskohorské úmrtní matriky /i v ní je datum narození 29. června 1880!/ 15. října 1937 na leukémii v jedné pražské nemocnici, byl převezen do Kašperských Hor a tam pochován), jeho žena a synova matka Anna, roz. Winkelbauerová, se narodila 22. července 1887 v Hrádkách (Schlösselwald) jako dcera rolníka Emanuela Winkelbauera z tamního stavení čp. 135 (jeho otec Karl Winkelbauer tu hospodařil se svou ženou Marií, roz. Hofmannovou z Rehberku čp. 113) a Marie, dcery Franze Winkelbauera, rolníka v Hrádcích čp. 133, a jeho ženy Anny, roz. Beerové ze Sedla (Sattelberg) čp. 234.

Zemřel zasloužilý rodák

Heinrich Raab

Faust-Gymnasium ve městě Staufen im Breisgau (spolková země Bádensko-Württembersko, doktor Johann Georg Faust tu měl zahynout kolem roku 1540 při chemickém pokusu v hotelu "Zum Löwen", viz Stifteremhttps://de.wikipedia.org/wiki/Johann_Georg_Faust - pozn. překl.) ocenilo k devadesátinám Dr. Heinricha Tutschku jeho zásluhy článkem v listu "Badische Zeitung" ze 7. září 2007. Byla to náhoda nebo vyšší vnuknutí, že jsem právě 9. ledna roku 2015 znovu nahlédl do téhož periodika a četl: ""Wie der Badischen Zeitung jetzt bekannt wurde, verstarb am 2. Juni der Gründungsdirektor des Staufener Faust-Gymnasiums, Heinrich Tutschku, im Alter von 96 Jahren in einer Dortmunder Seniorenresidenz. Ein Wegbereiter für die Bildung in der Region." (tj. "Jak se teprve nyní stalo tomuto listu známým, zemřel 2. června 2014 zakladatel a ředitel staufenského Faustova gymnázia Heinrich Tutschku ve věku 96 let v jednom dortmundském domově pro seniory. Byl průkopníkem vzdělání v regionu." - pozn. překl.) Heinrich Tutschku čítával pozorně mé příspěvky v krajanském časopise "Hoam!" a jednou mi kvůli tomu zavolal. Byla z toho čilá telefonická komunikace a výměna myšlenek. Následující zpráva o jeho úspěšném působení mu tady má jako pedagogovi prokázat čest a uznání.
Heinrich Tutschku se narodil dne 7. září válečného roku 1917 na Zlaté Studni (v originále "Goldbrunn" - pozn. překl.) jako syn kašperskohorského městského lesníka. Městský les se rozkládal hlavně na pravém břehu řeky Vydry (v originále "Wydra" - pozn. překl.) a byl králem Janem Lucemburským přenechán v roce 1342 zlatonosnému městu Kašperské Hory. Na Zlaté Studni prožil část svého dětství i Andreas Hartauer (zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), sklář a autor proslulé naší domovské písně (bývá označována i jako šumavská hymna - pozn. překl.) "Tief drin im Böhmerwald". Dnes Zlatá Studna až na zbylou lesovnu (v originále "das Forsthaus" - pozn. překl.) zmizela ze zemského povrchu.
Obecnou školu navštěvoval Tutschku na Horské Kvildě (v originále "in Innergefild" - pozn. překl.). Maturitu (v originále "die Matura /Abitur/" - pozn. překl.) složil roku v roce 1935 na vyšší reálce v Kašperských Horách. Rok nato si v Karlových Varech (v originále "in Karlsbad" - pozn. překl.) rozšířil znalosti latiny, aby tak mohl započít na Karlově univerzitě v Praze se studiem historie, zeměpisu a slavistiky (jeho pražská univerzitní disertace nese název "Die sozialen und wirtschaftlichen Verhältnisse Prags 1848" - pozn. překl.). - Po studiích byl povolán k doplňovací jednotce těžkého dělostřelectva č. 41 v Plzni (v originále "zur schweren Artillerie-Ersatz Abteilung 41 in Pilsen" - pozn. překl.) a byl pak nejpravděpodobněji nasazen převážně na východní frontě. Na konci války se ocitl v Königsbergu (dnes Kaliningrad, založen křižáky na počest Přemysla Otakara II. a znám i pod českým místním jménem Královec - pozn. překl.), byl raněn a přes poloostrov Hel a Swinemünde (dnes polské Świnoujście - pozn. překl.) se dostal do lazaretu v Greifswaldu (dnes hlavní město spolkové země Meklenbursko-Přední Pomořansko při pobřeží Baltského moře - pozn. překl.), odkud byl znovu propuštěn k válečné službě. V uniformě wehrmachtu skončil někde při Labi (v originále "bis zur Elbe" - pozn. překl.). O jeho vojenské kariéře lze získat informace jen u berlínské instituce Deutsche Dienststelle, kde je připojen i jeho srozumění nebo srozumění jeho oprávněného nástupce. Jeho osobní akta se sice nacházejí ve státním archivu ve Freiburgu (signatura 50/1 Nr. 16909), ale svazek podléhá dosud karenční lhůtě (v originále "aber das Aktenheft unterliegt noch der Sperrfrist" - pozn. překl.) a nemůže být použit k dalším rešerším o jeho profesní dráze.
Z britského zajetí při Labi mi vyprávěl jednu neuvěřitelnou historku o tom, že britský premiér Churchill sice odzbrojil 750 tisíc německých vojáků, ale držel je připraveny k případnému nasazení ve válce proti Rusku. Byl už určen velitel útvaru, ale generál Eisenhower, potomek německých předků, s tím nebyl srozuměn, ale vydal bez naléhavých důvodů německé vojáky na východní frontě Rusům. Když jsem já jako válečný zajatec musel strávit několik dní v koncentračním táboře v Osvětimi (v originále "im KZ Auschwitz", ten, jak známo, osvobodila Rudá armáda - pozn. překl.), přišlo tam skutečně mnoho ruských vojáků, zajatých původně Američany. Poněvadž jsem o Churchillově plánu nikdy nečetl jedinou řádku ani o ní nic neslyšel, dal jsem se do pátrání a našel následující informaci (v originále otištěna ovšem německy - pozn. překl.):
"Při přípravě německé kapitulace vyvíjeli západní spojenci plány, jak má být zacházeno s německými válečnými zajatci. V rámci operace Eclipse byli sice v okamžiku kapitulace odzbrojeni, nebyli však rozpuštěni. Byla jim dokonce určena místa pobytu, kde měli jako pokud možno celistvá a intaktní organizace dále setrvat, sami se zásobovat a spravovat, aby byli zajištěni pro další řízený vývoj situace (v originále "um eine geregelte Abwicklung zu gewährleisten" - pozn. překl.). Zejména v britské zóně se váhalo s řešením, poněvadž premiér Churchill se hned po skončení války obával války se Sovětským svazem a chtěl si ponechat možnost nasadit německé vojáky jako posilu. Teprve koncem roku 1945 bylo pod rostoucím sovětským tlakem rozpuštění wehrmachtu uspíšeno."
Dr. Heinrich Tutschku se po propuštění z britského zajetí pokusil dostat se do svých domovských Kašperských Hor. Upadl však do česko-ruského zajetí v Písku, působil tam jako tlumočník a byl v červenci 1946 vydán do transportu nařízeného "odsunu". Přes lágry v Dlouhé Vsi u Sušice (v originále "Lager Langendorf bei Schüttenhofen" - pozn. překl.) a ve Furth im Wald se posléze setkal s příbuznými v Kasselu (dnes ve spolkové zemi Hesensko - pozn. překl.). V letech 1947-1951 působil ve školní službě v Heringen an der Werra (v Hesensku - pozn. překl.) a v letech 1951-1953 pak byl jako "Kreisjugendpfleger" pověřen i dočasným vedenim gymnázia v Kehlu (ve spolkové zemi Bádensko-Württembersko - pozn. překl.). V publikaci ke 150. výročí přípravného gymnázia v Rheinbischofsheimu (v originále "zur 150-Jahr-Feier des Progymnasiums Rheinbischofsheim", jde o část města Rheinau ve spolkové zemi Bádensko-Württembersko - pozn. překl.) čteme od něho následující řádky: " 1952 das Progymnasium Kehl zunächst mit vier Klassen eröffnet. Die Kehler, die im Hanauerland Aufnahme gefunden hatten, strömten in ihre alte Heimatstadt nach Kehl zurück. Diese Rückkehr bedeutete, dass das Progymnasium Rheinbischofsheim ein gutes Drittel seiner Schüler verlor, zumal die Kehler Schule rasch aufstockte und in wenigen Jahren wieder
Vollanstalt wurde, zu der sie nach dem ersten Weltkrieg ausgebaut worden war. Ostern 1953 wurde Oberstudienrat Dr. Grunewald vom Gymnasium Rheinschofsheim nach Radolfzell versetzt, und somit war die Schulleiterstelle Rheinschofsheim sechs Monate verwaist. Studienrat Bratan versah die Dienstgeschäfte, bis Studienrat Dr. Tutschku vom Gymnasium Kehl nach Rheinbischofsheim kam und 1955 zum Studiendirektor ernannt wurde." (tj. "Roku 1952 bylo přípravné gymnázium Kehl otevřeno nejprve se čtyřmi třídami. Kehlští, kteří nalezli přijetí v Hanausku /viz Wikipedia - pozn. překl./, proudili do svého starého domovského Kehlu nazpět. Tento návrat způsobil, že přípravné gymnázium Rheinbischofsheim ztratilo dobrou třetinu svých žáků, zatímco škola v Kehlu rychle vzrostla a v několika málo letech byla znovu institucí téhož rozsahu a také významu, pro který byla zbudována po první světové válce. O Velikonocích roku 1953 byl vrchní studijní rada Dr. Grunewald přeložen z Rheinhofsheimu do Radolfszell, čímž ředitelské místo v Rheinhofsheimu na šest měsíců osiřelo. Studijní rada Bratan obstará val služební záležitosti, než přišel studijní rada Dr. Tutschku z Kehlu do Rheinbischofsheimu a byl tam v roce 1955 jmenován ředitelem /v originále "zum Studiendirektor" - pozn. překl./. - pozn. překl.)
Rád bych tu ještě uvedl, že po obsazení Kehlu francouzskou armádou museli jeho obyvatelé město opustit, resp. byli z něho vyhnáni a teprve po roce 1952 se sem směli postupně navracet. Dr. Tutschku se tu potýkal nejen s nedostatkem učitelů, nýbrž chyběl i učební materiál všeho druhu, který musel případ od případu pořizovat. Přípravné gymnázium v Rheinbischofsheimu, co se týče jeho vybavení učebními prostředky, se zato v jubilejním roce 1959 mohlo klidně měřit s jinými školami a za srovnání se nemuselo stydět. Vůbec mi jeden někdejší tamní student telefonicky sdělil, že Dr. Tutschku jako cílevědomý pedagog nedokázal nikdy slevit ze svých přísných a spravedlivých nároků.
V roce 1961 natoupil jako ředitel na gymnázium ve Faustově městě Staufen. Do doby jeho tamního působení spadá založení školního centra v Gewann Kricheln, když mu ve starém domicilu v Lilienhofu (Martinsheim a továrna) bylo příliš těsno. Šest tříd s téměř 200 žáky a 11 učitelskými silami tu stálo na začátku. Novostavba byla vysvěcena roku 1968 a nabízela své prostory 577 žákům v jedenácti třídách s 30 učiteli. Pedagogickým středobodem byla aula s výjimečnou akustikou, která poskytovala i městu dobré kulturní zázemí. Stala se od té doby rezidencí každoročního hudebního festivalu Die Staufener Musikwochen. Do doby ředitelského působení Dr. Tutschku spadají nejen žádoucí nové vyučovací prostory, nýbrž i vzrůst významu Faustova gymnázia na největší zařízení svého druhu na dílčím území spolkové země Badensko-Württembersko v roce 1978 na špici s 1538 žáky, 51 třídami a 111 učiteli. Dr. Tutschku zanechal po 20 letech roku 1981 svému nástupci dobře zavedený dům. Školní obec se se svým šéfem rozloučila pochodňovým průvodem ulicemi města.
O jeho devadesátých narozeninách publikoval jeden z jeho nástupců na Faustově gymnáziu Günther Scheunemann článek v listu "Badische Zeitung", v němž stojí psáno, že Dr, Tutschku otevřel v oblasti dveře k vyššímu vzdělání. Ve Faustově městě strávil 45 let, tedy půlku života, v roce 2005 tu zemřela jeho žena Irmgard. Po jejím skonu žil v domově pro seniory "Rosenheim" v Dortmundu, kde mohl na zasloužené penzi strávit ještě mnohá léta.
I pro své domovské město Kašperské Hory vykonal dobrý skutek podnětem k založení nadace "Heimatkreis Bergreichenstein-Maria Rehwald Stiftung". Z jejích výnosů mohou být v budoucnu podporovány domovské sbírky, domovská sněmování a zařízení. Tutschku sám poskytl část pozůstalosti své sestry Marie Rehwaldové jako základ nadace. Kromě toho se stal držitelem Čestného talíře města Regen, které bylo pověřeno správou nadace.
Jak jsem se také dověděl, bylo setkání kašperskohorských vyhnanců (v originále "Bergreichensteiner Treffen" - pozn. překl.) v květnu 2012 navštíveno jen slabě, což s sebou jistě přináší demografický vývoj. Tak se už ve třetím poschodí radnice v Regenu nijaký pověřenec domovské jizby nenašel. To bylo pro iniciátora nadace bezesporu skličující, snad se však objeví přece jen nějaká dobrá možnost, jak muzejní sbírku dále úspěšně vést.
V závěru článku "Badische Zeitung" z 9. ledna 2015 lze číst následující řádky: "Sein Mausoleum steht schon seit Jahrzehnten mit dem imposanten Gebäude am südlichen Ortseingang. Darüber schwebt sein Traum von einer Bärenjagd in Kanada." (tj. "Jeho mauzoleum stojí už po desetiletí s impozantní budovou při jižním vjezdu do města. Nad ním se vznáší jeho sen o lovu na medvěda v Kanadě." - pozn. překl.). Jistě je mu i mnoho bývalých žáků vděčno za to, že je vyzbrojil k úspěchu na gymnáziu ve Staufenu a pro budoucí život. I touto vzpomínkou na Dr. Heinricha Tutschku v krajanském měsíčníku kéž je uchován v trvalé paměti někdejších i dnešních Šumavanů.