HANS TAUSCHER

Na Velikonoce po letech ve ztraceném rodném hnízdě

Mohl snad autor textu šumavské hymny (Andreas Hartauer je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) tušit, jak hořkou skutečností se stane třetí sloka jeho písně jeho německy hovořícím krajanům? Můj bratr, moje švagrová a já (autor tehdy ještě nebyl ženat - pozn. překl.) jsme se o Velikonocích vydali navštívit můj a bratrův rodný dům, mlýn v Datelově (v originále "unser Vaterhaus, die Todlauer Mühle" - pozn. překl.). U Waidhausu jsme překročili hranice; rychle jsme pocítili chuť toho, co nás asi očekává (v originále "schnell bekamen wir einen Vorgeschmack, was uns erwarten sollte" - pozn. překl.): opuštěná stavení, rozpadlé domy při okraji silnice, celé osady smrsklé na jeden jediný dům, především ale až neskutečně všudypřítomné bláto a špína. Docházel nám benzin; měli jsme sice v kapse poukázky, ale nikde žádná čerpací stanice, která by byla v provozu. Utěšovali nás všude s Nýrskem nebo s Klatovy (v originále "auf Neuern oder Klattau" - pozn. překl.), Cestou od Domažlic (v originále "von Taus kommend" - pozn. překl.) jsme dorazili k řece Chodská Úhlava (v originále "Von Taus kommend, erreichten wir die 'Angel'." - pozn. překl.). Těsně za mostem se silnice větví: nalevo se jede do Klatov, napravo do Nýrska. Jeli jsme doprava a najednou - nebyl jsem si docela jist, zda se nemýlím - na kopečku malý kostelík: sv. Linhart (až kolem roku 1968, tj. dva roky poté, co byl napsán tento text, byl ve velmi špatném stavu opraven, ale nastěhovala se do něho armáda a zřídila v něm pozorovatelnu, znovu vysvěcen byl až roku 1994 - pozn. překl.). Naše srdce počala bít rychleji. Zastavili jsme a vystoupili z auta. Na silnici široko daleko ani človíčka, nikde žádné cizí auto, slyšet jen bzukot včel a švitoření ptáků ve větvích; najednou vyšlo slunko, kolem nás ten nejkrásnější jarní den. Jeli jsme dál. Objevila se na dohled Bystřice nad Úhlavou (v originále "Bistritz kam in Sicht" - pozn. překl.). V Nýrsku byl konečně k dostání benzin. Obsloužila nás nějaká zamračená žena tou nezbytnou tekutinou u řádně usmolené pumpy. Začali jsme se rozhlížet. Může se nějaké město, o kterém jsme si mysleli, že je tak dobře známe, stát někomu tak docela cizí? Byly to ještě tytéž domy, táž řeka (rozuměj Úhlava - pozn. překl.)? Měšťanská škola změnila barvu, proudily z ní ven děti, civěly s prstem v nose na cizí muže, kteří tak horlivě fotografovali jejich školu. Předsevzali jsme si, že se v poledne najíme v někdejším Haasově hostinci v Horním Nýrsku (v originále "in der früheren Gastwirtschaft Haas in Oberneuern" - pozn. překl.). Nějak jsem se teď ale nedokázal zorientovat: pohled na hornonýrský kostel (to ještě stál v Dolním Nýrsku filiální barokní kostel Čtrnácti svatých pomocníků, vyhlášený roku 1958 kulturní památkou, zbořený však v roce 1973, aby nestínil socialistické výstavbě, viz i řada snímků jeho likvidace na webu Šumava.cz - pozn. překl.) se mi zdál až nezvykle volný. Uprostřed plácku před kostelem stávala veliká lípa. Tu mi napadlo, že se ta hospoda jmenovala "Zur Linde" (tj. "U Lípy" - pozn. překl.). A já poznal i tu starou lípu, stávala kdysi na rohu hospody. Teď stojí volně, ten hostinec za ní zmizel. Zelený kopeček po něm zbyl, nic víc... V oknech okolních domů se tísnily obličeje. Jen ze zvědavosti? Mají tušení, kdo můžeme být - nenávidí nás? Začali jsme hledat nějaké pohostinství. Z optické továrny (jmenuje se "Okula" a byla původně založena bratry Eksteiny roku 1895 /přesunuli sem svůj podnik z Vídně kvůli levné pracovní síle/, prošla mnoha změnami a dodnes prý alespoň jeden člen nějaké z místních rodin v ní našel práci - pozn. překl.) se vyrojili v poledne zástupy dělníků, někteří z nich zřejme mířili za nějakým občerstvením "na stojáka" (v originále "einige suchten eine Stehkosthalle auf" - pozn. překl.). Švagrová zalitovala, že nevzala nějaké jídlo s sebou, když jsme se obraceli k odchodu. Při mostě dole nás konečně uvítal jeden hotel: číšník hovořil německy, oběd byl skrovný, ale také velice levný. A pak už Děpoltice (v originále "Dann: Depoldowitz!" - pozn. překl.)! Zastavili jsme u kříže, za nás zvaného "Kolera-Kreuz". Zbyl z něho jen podstavec. Před námi stála škola (dnes je z ní penzion - viz obrazová příloha k textům Michaela Radlingera na webových stránkách Kohoutího kříže - pozn. překl.), za ní ves, byla to opravdu ještě ona? Nemějte mi za zlé, milí krajané, že teď nezačnu vypočítávat, který dům dosud stojí a terý už nikoli... Tam, kde jsme bývali doma, jich mnoho stát nezůstalo, a když stojí, nejsou už k poznání. V Městišti (v originále "in Dorrstadt" - pozn. překl.) například je ještě k nalezení sedm stavení (roku 2011 zde trvale žilo už jen pět lidí - pozn. překl.), a to včetně jedné stodoly a obou hamrů /v originále "dabei sind eine Scheune und die beiden Hammerschmieden mitgezählt"/ - pozn. překl.). Hodně toho natrvalo zmizelo a já myslím, že ta okrouhlá zelená návrší, kryjící podobna tichému hrobu někdejší stavení, jsou nakonec zraku snesitelnější než zmírající statky a strašlivé trosky lidských obydlí. V Děpolticích se kolem nás hned shlukly děti. Také ženy se sešly; náš příjezd se musel vsí roznést rychlostí větru. Byly činěny pokusy se s námi bavit. Chtěli jsme se po vsi projít, za Lankusovým domem jsme ale museli otočit. Cesta byla vyhloubena těžkými buldozery a my se báli, že v blátě na dně jámy uvízneme. Jeden Čech, kterému jsem vysvětloval, že bychom rádi zašli do kostela, jen zavrtěl hlavou. Naznačil mi rukama, že je kostel zavřen. Vydali jsme se ke hřbitovu a udivilo nás, že je fara tak zvenčí vyzdobena, načež jsme se později dověděli, že teď slouží jako "kulturní dům". Také hřbitov na nás činil přátelštější dojem, než jaký jsme očekávali. Mnohé hroby byly dokonce udržovány. Našli jsme hrob našeho pradědečka, stálo na něm dokonce pár květin. Teď jsme chtěli navštívit hrob našeho oblíbeného faráře, když se objevila jedna Češka a oslovila nás. Pochopili jsme, že nám chce obstarat klíč od kostela. Před portálem už čekala jiná Češka s tím klíčem. Ženy nás pustily do kostela; samy zůstaly venku. Kostel je - dá-li se to tak říci - zachován (blíže o něm viz Památkový katalog - pozn. překl.). Snad byli naň ti noví Děpoltičtí dokonce i hrdi; viděli v něm ovšem spíše jakési muzeum. Jako kostel přitom už dlouho nesloužil, což bylo ihned patrno. Mluvím-li o jeho zachovalosti, je tomu třeba rozumět ve trochu omezeném smyslu (v originále "etwas einschränkend" - pozn. překl.). Zdi ještě stojí a i střecha nad nimi. Co do celku ale? Sotva jedno z oken neosleplo (v originále "Man findet kaum eine heile Fensterscheibe." - pozn. překl.). Mešní roucha leží v sakristii. Stěny kostela jsou plné obrazů, snesených sem pravděpodobně z okolních domů. Kostel tak připomíná spíše nějakou hrobku. Existuje známé označení "kostelní myš" (v originále "das bekannte Sprichwort von der armen Kirchenmaus" - pozn. překl.) jako symbol chudoby. I ta myš z našeho kostela dávno zmizela: z čeho by tu to ubohé zvířátko také žilo, když mu neukápne ani kus vosku z obětní svíce? Pořídili jsme si samozřejmě z kostela i z jiných objektů řadu barevných diapozitivů (asi padesát celkem). Doufám, že se podařily! Na dalším z rodáckých setkání je můžeme promítnout. Před kostelními dveřmi jsme našli čekat na nás obě ženy; dali jsme jejich dětem pomeranče a způsobili jsme těm lidem velkou radost. Noví obyvatelé našeho domova jsou velice chudí. Je to vidět už na první pohled. Všechny ženy, staré i mladší, nosí sportovní kalhoty - i o velikonoční neděli (Velikonoční neděle je svátek, a to nejvýznamnější křesťanský svátek vůbec, slavící Zmrtvýchvstání Páně: v kalendáři je označována jako Boží hod velikonoční - pozn. překl.)! Jeli jsme později do Plzně a do Prahy (v originále "nach Pilsen und Prag" - pozn. překl.); ani tam tomu nebylo o mnoho jinak. Viděli jsme - o Velikonoční neděli - znovu a znovu spoustu lidí na polích nebo při omítání domů. Nově postaveno nebylo skoro nic. Většina Čechů se k nám chová až nápadně přátelsky (zejména ti mladší), mnozí umějí německy. Byli jsme i v Datelově (Datelovu se podle německého "Todlau" říkalo někdy i Todalov - pozn. překl.) a v Městišti. V datelovské škole bydlí nějaký lesník; vůči nám velice přívětivý člověk. Pozval nás k sobě, pohostil vínem a dlouho s námi rozprávěl. Na Bílou sobotu večer (v originále "am Ostersamstagabend!" - pozn. překl.) vyjel se svým buldokem na pole a oral! Mluvili jsme s "Hirsl-Marií" a s "Hammerschmied-Leuten". Dalo nám dost námahy se s nimi rozloučit. Všichni věří, že by se sem krajané mohli zase brzy vrátit. Český rozhlas prý lidi vyzývá, aby se k návštěvníkům z Německa chovali obzvláště přátelsky. Navštívili jsme i náš rodičovský dům (v originále "unser Vaterhaus" - pozn. překl.) - a téměř jsme ho nepoznali. Mlýn je od obytné budovy odtržen (v originále "die Mühle ist aus dem Gebäude herausgerissen worden" - pozn. překl.); i turbina zmizela. Schody, které k ní vedly, visejí ve vzduchu, neboť byla zčásti odstraněna i podlaha pod nimi. Pohled je to bezútěšný. Voda vytéká ze sklepního okna ven, jak se řine ze střešního okapu (v originále "wie es aus der Dachrinne kommt" - pozn. překl.). Okenní rámy se počínají rozpadat hnilobou. Přitom je ten dům dosud obydlen! Muž, který obstarává krávy v chlévě (je jich údajně 29), je, jak nám sám řekl, bývalý trestanec. Co provedl, jsme nedokázali dobře pochopit, zato nám dal zřetelně najevo, že už má té práce po krk (v originále "dass ihm die Arbeit zum Halse heraushänge" - pozn. překl.) "Viel Arbeit, nix viel Geld!" (tj. "Hodně roboty, málo peněz!"; napadlo někdy někoho, jak jsou si slova "Arbeit" a "robota" podobné? /Machek ve svém Etymologickém slovníku výrazy "robota", "robotovat", natož novotvar "robot" vůbec neuvádí, možná z politických ohledů na komunistické heslo "Práci čest!" - pozn. překl.) prohlásil lámanou němčinou a pak nám vnutil svou adresu (to kdybychom mu snad chtěli něco napsat!). Pozdě večer jsme odjeli z Městiště směrem na Plzeň. Byli jsme sotva schopni slova. Tísnil nás pocit, že jsme teď domov ztratili s konečnou platností... (v originále "Wir konnten kaum sprechen. Das Gefühl bedrückte uns, die Heimat nun endgültig verloren zu haben . . . ". - pozn. překl.)

Glaube und Heimat, 1966, s. 374-375

P.S. Text je podepsán až příliš zřetelnou šifrou "H.T.", snad z obavy před možnými následky "zprávy z domova". Pár let nato byla v roce 1968 země znovu za "železnou oponou" okupována "bratrskou pomocí".

Poslední kněží někdejší děpoltické farnosti

Od roku 1805, kdy byly Děpoltice povýšeny z lokálie na farnost (německy psané matriky tu začaly být vedeny už od roku 1784 - pozn. překl.), působilo v této farní obci dvanáct kněží. Dp. Jindřich Zuna (v originále "H.H. Heinrich Zuna", má jako rodák z Písku pod svým českým jménem i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), jemuž byla farnost svěřena v letech 1906-1938, byl se 32 lety svého kněžství, která tu strávil, mezi těmi dvanácti duchovními s odstupem prvý co do služebního stáří.
Pan farář Zuna křtil moje rodiče, před ním uzavírali svůj manželský svazek, také my děti (já v roce 1933) jsme od něho ještě přijímali svátost křtu. Přesto nemám vlastně skoro nijakou osobní vzpomínku - a s mými věkovými vrstevníky to vyjde asi nastejno - na toho důstojného pána (v originále "an diesen geistlichen Herrn" - pozn. překl.).
Maminka a babička o něm často hovořívaly. Farář Zuna, jak jsem se od nich dozvěděl, byl rodem Čech - v srdci se však stal dobrým duchovním pastýřem své jazykově německé farnosti.
"Ich als Tscheche muss euch deutschen Kindern euere Muttersprache beibringen!" (tj. "Já jako Čech musím vám německým dětem vštěpovat vaši mateřštinu!" - pozn. překl.) měl prý mnohdy žertem poznamenat, když při výuce náboženství měl přece jen občas nějaké potíže se spisovnou němčinou (v originále "soll er manchmal scherzend gesagt haben, wenn es im Religionsunterricht bei seinen Schülern mit dem 'Hochdeutsch' nicht so recht klappen wollte" - pozn. překl.). To nám často vyprávěla naše maminka. A babička vzpomínala na jednu mnohadenní pouť na Svatou Horu u Příbrami (v originále "zum .Heiligen Berg‘ bei Pribram" - pozn. překl.), kdy se měla knězi řinout krev z bot, když dorazil k cíli.
Pan Zuna miloval své "stádečko" (v originále "liebte seiner Herde" - pozn. překl.) a od něho byl milován stejně. Za jakých okolností došlo roku 1938 k jeho odchodu - zda tehdy prostě dosáhl penzijního věku či zda hrály nějakou roli důvody jiné - o tom nedokážu bohužel nic povědět. A je tu také sotva ještě někdo, koho by se dalo na celou záležitost zeptat.
V Johannu Grillovi, knězi z Rehberka původem (v originále "mit dem aus Rehberg stammenden Priester Johann Grill"; ten má i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže, pocházel však nikoli z Rehberka /dnešní Srní/, nýbrž ze zaniklé dnes vsi Veselka /Wessele/ blízko Včelné pod Boubínem /Kellne/, v tehdejším Rehberku pouze před příchodem do Děpoltic farářoval - pozn. překl.), jenž v roce 1939 farnost převzal, nalezl farář Zuna důstojného nástupce. Stejně jako mnozí moji věkoví vrstevníci mám i já jen krásné a kladné vzpomínky na našeho faráře Grilla. Přišla válka - a život nebyl tenkrát vůbec jednoduchý... Náš farář však nebyl jen výtečným duchovním pastýřem, nýbrž jeho kompetence se týkala i mnoha jiných záležitostí, takže měl trvalou starost o to, aby se jeho farníci cítili co nejlépe. Ať už šlo o jejich zdraví - a to včetně zdraví místní němé tváře - či o lecjaké problémy technického rázu, obraceli se na svého faráře a ten dokázal téměř v každém z případů pomoci. To se ovšem brzy rozneslo, že se vyzná skoro ve všem. Trpíval jsem na hnisavou patu (říkalo se tomu u nás "Stoatritt"). Pan farář přišel rovnou k nám, klekl si přede mnou na podlahu a ještě než jsem stačil vyrazit své "Aua!", bylo hnisavé ložisko zásahem jeho nože vyříznuto. Nad tím. že mu hnis při zásahu trochu znečistil sutanu, zbledly maminka i babička, on sám bral celou věc spíše z humorné stránky.
Daleko snazším pro něho byla prosba někoho z majitelů nového rozhlasového přijímače (stávala ta věc obvykle nahoře na kuchyňské kredenci) o pomoc, když přístroj na celé dny oněměl. Farář si se šroubovákem mezi zuby stoupl na židli, pohrál si trochu s knoflíky ovladače a z černé bedýnky tam nahoře náhle spustil obvyklý řízný pochod (levné radio bylo ovšem důležitou zbraní ohlupující nacistické propagandy, s působením katolické církve se začasté naprosto rozcházející - pozn. překl.).
Nebylo opravdu téměř nic, s čím by si náš pan farář nedokázal poradit. Do Děpoltic nebyl tenkrát ještě zaveden elektrický proud. Ve vsi se samozřejmě vždycky jako jinde našlo pár kutilů, kteří si uměli najít východisko. Přišli na famózní ideu vyrobit si proud nemalou zde silou šumavského větru (v originále "hier reichlich vorhandene Windkraft zur Stromgewinnung zu nützen" - pozn. překl.). Tehdy nebyli k mání ani technici, ani inženýři, kteří by urychlili rozvoj dnes tak vysoce ceněný. Ve válečných časech měli ostatně úkoly zcela jiné. Tím spíše neexistovalo svého času nijaké průmyslové odvětví, jež by se takovému úkolu věnovalo.
Ten, kdo chtěl síly větru využít k výrobě elektrické energie, musel si takříkajíc pomoci sám. V Děpolticích bylo pár závratí netrpících kutilů - mezi nimi náš pan farář - kteří byli schopni instalovat větrné kolo velikosti toho vozového na střechu stavení nebo na volně stojící dřevěný stožár. Lehce pohyblivá větrná korouhvička (v originále "eine leicht bewegliche Wetterfahne" - pozn. překl.) zajišťovala nastavení křídel vždy proti směru větru. Srdcem takového zařízení byl ovšem generátor z nějakého odstaveného či vyřazeného automobilu.
Tři takové "Windmotoren" (tj. "větrné motory" - pozn. překl.), jak se jim tu u nás říkalo, stály tedy kdysi v Děpolticích a jejich provozovatelé museli kromě technických znalostí a už zmíněné absence závrati mít i hodně trpělivosti a organizačního nadání. Poněvadž v době, kdy se nedal koupit ani hřebík, nebylo zrovna jednoduché opatřit si nějaké součástky podobného zařízení. Jediný muž, který mohl těmto lidem být radou i skutkem k dispozici, byl venkovský kovář.
Děpoltičtí si ovšem dokázali pomoci ve všech životních situacích. Když byly za války jednoho dne zrekvírovány kostelní zvony, poněvadž bylo naléhavě třeba kovu pro odlití dělostřelecké munice (v originále "zum Guss von Kanonenmunition" - pozn. překl.), visely zakrátko na jejich místě vysloužilé pilové listy. Znělo to sice jaksi plechově, když mechanické kladivo udeřilo do tenkého zvukového tělesa, místní však alespoň přinejmenším věděli, že z věže odbíjí další patřičná hodina...
Pro ta tři "větrná kola", abychom se k nim ještě vrátili, byla ves položená v průvanu vystaveném sedle výrazného návrší místem docela vhodným. Nikdo o tom nebyl přesvědčen více než my školáci, když nás od "Sebau" (dodnes se tak říká místu, kde potok vytékající z lesa naráží na cestu vedoucí z Děpoltic do Matějovic /německy Mottowitz, po odsunu 123 německy mluvících obyvatel ze vsi na úpatí Prenetu téměř nic nezůstalo a žije tu dnes jeden jediný člověk - pozn. překl.) v zimě hvízdavý vítr se sněhem doslova unášel z míst, jimiž jsme se brali. Dospělým vyššího vzrůstu než my vanul do tváře a do očí ovšem ještě o poznání ostřeji...
Farář Grill nebyl jen příkladným duchovním pastýřem, talentovaným léčitelem a všestranným kutilem. Měl také rád jasné a otevřené slovo. Svou otevřenost dával možná až trochu příliš najevo. Vzpomínám si, že moje babička jednou po mši utrousila: "Heute hat er sich wieder einmal kein Blatt vor den Mund genommen, unser Herr Pfarrer..." (tj. "Dneska si náš pan farář zase jednou nebral servítky..." - pozn. překl.)
Tajná obava, že taková otevřenost může mít zlé následky, byla z babiččiných slov zřetelně patrná. A měla věru brzy dojít ospravedlnění. Jednoho dne se objevilo ve vsi tré mužů v dlouhých kožených kabátech. Zaparkovali auto vedle fary a vešli dovnitř.
Zpráva o neobvyklé návštěvě se brzy rychla roznesla. Když ti tři pánové vycházeli s farářem z fary ven, stanuli před mlčícím mnohohlavým lidským zástupem. Byla to větší část vsi, co se tu shromáždila. Pánové od gestapa se krátce poradili, strčili pak faráře zpátky do budovy a odkráčeli ustupujícím davem spěšně ke svému automobilu.
Nejprve to vypadalo tak, že úředníci státní tajné policie by mohli místo opustit a ponechat věc nevyřízenu. To však bylo opravdu jen zdání. Odejít bez kořisti prostě nemohli. Několik jinak bezúhonných občanů, pověstných svým pilným chozením do kostela, vzali "pro jistotu" s sebou. Byl mezi nimi i můj prastrýc, zdejší regenschori a varhaník Martin Lankus (je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohutího kříže - pozn. překl.), v politickém ohledu rozhodně nijaký nepopsaný list, jak jsme věděly i my děti. V důvěrných kruzích měl prý občas vyvolávat: "Dieser Narr! Dieser himmelschreiender Narr... !" (tj. "Tenhle blázen! To je něco do nebe volajícího!" - pozn. překl.) Neměl ovšem na mysli nikoho menšího než, a to přímo osobně, Vůdce a německého říšského kancléře Adolfa Hitlera...
I manželka zadrženého, moje prateta Emilie, která už ve válce ztratila nejstaršího syna, si rozhodně nebrala v řeči nijaké servítky. Když tři dny po manželově zadržení hořela ve vsi stodola, měla veřejně provolávat: "Wie konnte das nur geschehen - wo doch die größten Verbrecher unserer Gemeinde zur Zeit hinter Schloss und Riegel sitzen...?" (tj. "Jak se to jen mohlo stát, když ti největší zločinci naší obce právě teď sedí za mřížemi...?" - pozn. překl.)
Tato za daných okolností rozkladná vyjádření zůstala přesto bez následků. Příčina požáru se ostatně brzy vyšetřila jako relativně neškodná. Malé děti si chtěly péct ve stodole brambory - a dřevěná budova se octla v plamenech. Asi tři týdny nato byli propuštěni i zadržení spoluobčané, kterým nebylo prokázáno nic přitěžujícího.
Zatím dospěla válka svého konce. Poněvadž se tucet mladých vojáků pokoušel bránit město, dostalo se v posledních jejích dnech Nýrsko pod americkou palbu. Bylo to jednoho nedělního rána. Vedle značných škod na budovách byli i ranění a mrtví. Mezi nimi také můj školní kamarád Herbert Baumrucker, který se svou maminkou zrovna opouštěl hornonýrský kostel. Dvanáctiletý hoch byl jediným synem našeho oblíbeného třídního učitele.
Brzy po obsazení našeho území se Američané zase stáhli. Všechno se tu dostalo pod českou správu. Mnozí muži v bojeschopném věku, kteří ušli odvodu k wehrmachtu, se teď ocitli ve vězení. Příčiny jejich vazby byly nejasné. I farář Grill vzal na sebe těžký úděl zatčeného. "Der Mensch lebt nicht vom Brot allein..." (tj. "Nejen chlebem živ je člověk..." - pozn. překl.) mohl si pomyslet, když mu bylo sděleno, že přes ne zrovna záviděníhodnou situaci co do zásobování potravinami dovolil si, považte jen, pořídit si z chlebových drobtů vlastnoručně vyrobený růženec.
"Euerem Pfarrer habe ich mein Überleben zu verdanken!" (tj. "Vašemu faráři vděčím za to, že jsem přežil!" - pozn. překl.) dověděl jsem se o desetiletí později od někdejšího svého kamaráda z vězeňské cely. Vyprávěl mi, že mu bylo tenkrát sotva sedmnáct let. Farář Grill mu věnoval otcovskou péči, o všechno, co jim přinesla farská hospodyně, Grillova sestra, se s ním dělil a i duševně mu poskytoval útěchu v záchvatech zoufalství před možnou popravou. Farář sám byl už na tom tehdy poměrně velice zle, takže svůj pobyt ve vazbě nepřežil. Vrátil se jednoho dne do Děpoltic v rakvi. Při zádušní mši bylo tím pádem v našem vesnickém kostele přes veliké množství přítomných o jednoho člověka méně. Dp. Grillovi, našemu milovanému duchovnímu pastýři, se tak dostalo od truchlící farní obce rozloučení, jaké ten starý dům Boží už podruhé nezažil. K poslednímu odpočinku byl farář Grill pochován na děpoltickém hřbitově.
Když v roce 1946 započalo naše vyhnání, byl mezi prvními postiženými i z Děpoltic pocházející gymnazista, který ve svých sedmnácti letech měl jasno ve volbě svého budoucího povolání... Jmenoval se Peter Weishäupl. Ani v novém domově neztratil svůj záměr ze zřetele a v létě 1955 byl v Rott a.d. Rott vysvěcen na kněze.
Když byla vyhnancům opět po letech umožněna návštěva jejich dřívějších domovů, byl Peter Weishäupl, působící mezitím kněžsky v rozličných švábských farnostech, jedním z prvních, kdo toho využili. Spolu jsme se tiše modlili - nic jiného nám tehdy ostatně dovoleno nebylo - v našem starém vesnickém kostele. A když jsme v pozdějších letech mohli v něm konat i mši svatou - byl u toho s námi, náš farář, náš přítel Peter...
Po svém odchodu na penzi v roce 1994 cítil v sobě Peter Weishäupl jen málo chuti k tomu, aby snad trávil v pohodlném poklidu zbytek svého života. Chtěl se věnovat duchovenské péči i nadále. Táhlo ho to do Čech. Chtěl budovat mosty mezi Čechy a Němci. Blízko Domažlic nalezl nové vhodné působiště.
Trvalo bohužel pouhá dvě léta to jeho stavění mostů. O ztracený čas ale nešlo. Když roku 1996 v pouhých 66 letech skonal, přicestovalo z Čech několik žen, které v Möhringen, onom předměstí Stuttgart, kde je pochován, držely v české modlitbě stráž u mrtvého. Tam v Möhringen je Peterův hrob. V zadní části kostela sv. Isidora v Děpolticích upomíná na něho pamětní deska (umístěná sem v roce 1997 - pozn. překl.).
My vyhnanci z někdejší naší domovské farnosti Děpoltice jsme se nyní cítili opět osiřelí poté, co s přítelem Peterem došlo i ke ztrátě duchovenské záštity a podpory našich rodáckých setkání. Kněží z rozličných regionů přispěchali ochotně na pomoc a sloužili pro nás v následujících letech ochotně mši svatou. A pak se na nás vysloveně usmálo štěstí v osobě dp. Trummera, faráře v Lohbergu a Lamu, v němž jsme našli stálé kněžské přispění a náhradu za našeho zesnulého rodáka a přítele. Jakoby se i z dp. Trummera stal jeden z děpoltických (v originále "ein echter Depoldowitzer" - pozn. překl.) po letech, z nichž vzešlo nové blízké přátelství.
Když se v sobotu dopoledne objevil se svým mikrobusem (v originále "mit seinem kleinen Reisebus" - pozn. překl.) - provázen předříkávačem modliteb, ministranty a zpě vačkami - věděli jsme všichni, že se můžeme těšit na skvělou bohoslužbu, důstojný sváteční zážitek a dobré kázání k tomu, to vše provázeno okouzlujícími ženskými hlasy.
Po následné návštěvě hřbitova a krátké modlitbě u hrobu jejich nezapomenutelného faráře Johanna Grilla vydali se hosté do někdejší fary, kde je v poledne čekalo zásluhou místního hasičského sboru vydatné pohoštění. Pan starosta pronesl projev, v němž posluchače seznámil s aktivitami obecní správy za uplynulý rok. Ačkoli sám sebe nepočítá mezi věřící, zdají se mu zájmy hostí ležet na srdci.
Kostel není už sice úředně domem Božím, ale, jak se už dlouho ví, je obcí považován už pro své stáří za významný kulturní stánek (v originále "als Kulturstätte" - pozn. překl.). Je podnikáno vše, aby se ctihodná stavba a její okolí těšily náležité ochraně a údržbě. V záměru jsou drenáže pro vysušení kostelních stěn, úprava keřů a dostavba zřícených zčásti ohradní hřbitovní zdi. Před několika měsíci se v kostele konal dobře navštívený koncert, který prý vzbudil nadšení místních i přespolních.
Hosté na někdejší faře to vědí už dlouho, že se kolem kostela a hřbitova mnohé nadmíru zlepšilo oproti nedávným ještě rokům, jak se může opravdu každý přesvědčit na vlastní oči. Sluší se ze strany hostí poděkovat starostovi za mnohé přispění. Ačkoli jejich řady v posledních letech odchody zesnulých povážlivě prořídly, těší se všichni ze vzájemných hovorů, zpěvu a hudby, rovněž z nabízeného jídla. Je potěšitelné, že je mezi staršími rodáky možno spatřit i mladší tváře jejich potomků.
V tichých okamžicích, kdy smíme vstoupit do našeho kostela, jako by v nás ožíval duch naděje našich předků, který je tu prostupoval. Co by asi řekli tomu, že tu dnes znějí koncerty klasické hudby namísto jejich hlasů... ?
Vkrádá se otázka, zda mělo a má vůbec smysl obnovovat s takovým úsilím kostely, kaple a hřbitovy nebo na místě těch úplně zašlých a zničených budovat nové.
Radostný den našeho setkání nemůže však pokazit nic, poněvadž jistota do budoucna spočívá toliko v Jeho rukou a je nám útěchou, že ji do nich s důvěrou i ohledně naší někdejší farnosti a jejích lidí můžeme vložit (v originále : "IHM, der das Schicksal dieser einstigen Pfarrgemeinde und ihrer Menschen in seinen Händen hält... " - pozn. překl.).

Glaube und Heimat, 2011, č. 2, s. 10-13

Za maminkou

Ve městě Schwabach v bavorských Středních Frankách (v originále "in Schwabach/Mfr." - pozn. překl.) skonala 4. srpna roku 2001 moje maminka Wilhelmine Tauscherová. Byla jediným děckem manželů Johanna a Anny Weishäuplových na mlýně v šumavském Datelově, kde přišla 5. července 1907 na svět. V květnu 1932 se provdala za Josefa Tauschera, obchodníka a syna hostinského z Městiště (v originále "aus Dorrstadt", tam měl jeho otec Rudolf Tauscher hostinec v čp. 6 - pozn. překl.). Z manželství vzešli synové Johann (autor tohoto textu v originále - pozn. překl.) a Josef. Mladý manžel byl povolán k wehrmachtu. Jeho nedobrovolná cesta na východní frontu skončila u Stalingradu, odkud se už nikdy nevrátil (byl dlouho veden jako pohřešovaný - pozn. překl.). Následkem vyhnání se ocitl zbytek rodiny ve Středních Frankách (v originále "in Mittelfranken" - pozn. překl.). Rodiče Wilhelminy zemřeli tam v prvních poválečných letech. Spolu s oběma syny za podpory krajanů se jí ve Schwabachu podařilo zbudovat vlastní domek (v originále "ein Eigenheim" - pozn. překl.). Tím pro ni nastaly klidnější a pěknější časy. Těšila se ze své zahrady a z rozrůstající se rodiny, v posledku o 4 vnoučatech a 6 pravnoučatech. Návštěvy blízkých - Josef se začátkem šedesátých let usadil v Brühlu na jih od Kolína nad Rýnem (v originále "bei Köln am Rhein" - pozn. překl.) - byly pro ni vždycky malým svátkem. Před více než deseti lety si však na Wilhelmině začalo stáří vybírat svoji daň. Selhávaly nohy. Vždycky tak činorodá žena brzy už nedokázala chodit a také dobře slyšet. Po léta byla poté odkázána n pomoc nejprve vlastní rodiny, pak i na cizí. Své potíže zvládala s křesťanskou pokorou. Dne 4. srpna 2001 její srdce přestalo bít. Pán si ji vzal do své nebeské říše a daroval jí svůj Boží mír. Synové Johann a Josef s rodinami.

Glaube und Heimat, 2001, č. 9-10, s. 99

V krajanském časopise "Glaube und Heimat" se s jeho jménem, převážně v podobě "Hans Tauscher" často setkáváme zejména proto, že tu po 40 let (od roku 1965) fungoval jako zpravodaj někdejší farnosti Děpoltice (náležely k ní vedle Děpoltic Oldřichovice, Divišovice, Městiště a Datelov. Lokálie byla na farnost povýšena roku 1857. Roku 1893 žilo v Děpolticích ve 30 domech 222 obyvatel, včetně samot Lieferhaus a Siebenhackerheilhaus. Děpoltice jsou rozloženy při návrší pod úpatím Želivského vrchu (německy "Bauholz", podle webu Vrcholovka.cz 770 m). Hans Tauscher se narodil na mlýně v Datelově 1. května 1933. Mlýn poháněl bezejmenný přítok (podle Hanse Tauschera mu říkali s důvěrnou láskou "Wasserl" nebo "Wasserchen", ale potok kdysi plný pstruhů byl později vybetonován a proměnil se v neživotný náhon) říčky Jelenka (na starých mapách zvané německy "Dorrstadter Bach", tj. česky "Městišťský potok" či také německy "Diwischowitzer Bach" /český Divišovický potok se vztahuje k Divišovicím, části města Sedlec-Prčice ve středních Čechách). Hansovi rodiče se podle oddací matriky brali v děpoltickém kostele sv. Isidora 11. května 1932 a oddával je, jak už v textové ukázce zmíněno, "český" farář Jindřich Zuna a jako svatební svědkové na záznamu figurují "fabrikant" (tak psáno v matrice) Rudolf Blahut a řídící učitel v Děpolticích Edmund Kunz (oba jsou i samostatně zastoupeni na webových stranách Kohoutího kříže). Jak už rovněž zmíněno, byl ženich a budoucí Hansův otec Josef Tauscher (*8. prosince 1910 v Městišti čp. 11), v oddací matrice označen co do povolání "Komptoirist in Dorrstadt", synem roníka a hostinského v Městišti čp. 6 Rudolfa Tauschera, nevěsta a budoucí Hansova matka Wilhelmine dcerou mlynáře v Datelově čp. 13 Johanna Weishäupla a jeho manželły Anny, roz. Hartlové z Datelova čp. 13. Hans Tauscher byl ženat s Brigitte, roz. Seufertovou, se kterou měl syna Gerharda. Oba jsou podepsáni na jejím parte poté, co skonala 29. července roku 2020 a byla pochována na lesním hřbitově ve Schwabachu.

V náruči Boží, odkud jsme vyšli, všichni se večer sejdeme zas; kdo by se děsil, kdo by se třás?

napsal kdysi český básník Josef Václav Sládek za nás za všechny.

- - - - -
* Datelov / Děpoltice / Nýrsko

Obrazové přílohy:
(ukázky)

zobrazit všechny přílohy