logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

MARGARETE PSCHORNOVÁ

Bethlehem*


Krippe im Stall und Lämmer
auf der Weide zur Nacht,
Licht erst wie Morgendämmer
hellauf dann Sternespracht.

Mutter und Kind, kein Kissen.
Armut und Winterwind.
Aber schon ohne zu wissen
bietet den Schutz das Kind.

Beten - Staunen - Verweilen.
Hirten gekniet in Ruh.
Kindes Segens-Erteilen,
plötzlich fühlst es auch du.

Betlém


Jesle v stáji - a v pláních
ovečky v noční čas.
Záři jak o svítání
rozsévá hvězdný jas.

Matka s děckem se v nouzi
chvějou, jak zebe je.
To maličké však vzbouzí
plamínek naděje.

Pokleknou v prosbách tiše
pastýři v závrati.
I ty, cos zdáli přišel:
hleď, Dítě žehná ti.

Hoam!, 1977, č. 12, 2. str. obálky

Mai 1945


Einst warst du unser Leben,
warst unser Herzschlag du,
geliebtes Dorf im Grünen,
von Sonne überschienen
bis in die Abendruh.

Sie trieben uns von dannen
in einer Maien-Nacht.
Die Liebe war gestorben.
Die Welt im Hass verdorben.
Kein Sternlein hat gewacht.

Es bellten laut die Hunde
der fremden Schergen her.
Wie war der Weg, der letzte
da Angst und Leid uns hetzte
so unbeschreiblich schwer.

Noch ging der Duft der Blüten
mit uns zum Dorf hinaus ...
dann musste im Entsagen
das Herz sich überragen.
Wir schritten schweigen aus

Květen 1945


Celý náš život bylas,
vlastního srdce hlas,
vsi naše, v stromech skrytá,
co jasné slunko vítá
až po večerní čas.

Vyhnali nás tamodtud,
květnová byla noc.
A láska zašla v smrti.
Nad záští, co svět zdrtí,
neměly hvězdy moc.

Jen psi hlasitě vyli
vstříc cizím biřicům.
Hnát pryč nás odsud měli,
všechny, co opouštěli
už navždy rodný dům.

Ještě šla vůně květů
ode vsi s námi dál ...
Pak už muselo prudce
v nás přemoci se srdce.
Krok v nic se rozléhal

Liebes Heimat-Lesebuch(1983), s. 175>

Im Böhmerwald


Der Böhmerwald ist rätselvoll,
Weiß nicht wohin ich schauen soll.
Das Moos wächst hier wie nirgendwo,
Hat Krönchen auf wie nirgendwo
Noch urwaldgleich ist diese Welt,
Ganz andres Blühn als Hirtengeld,
Als Krauseminz und Thymian
Legt hier das Gras als Schmuck sich an.
Wie eine Träne perlenhold,
Dem lieben Gott vom Aug gerollt,
So ruht ein See in Schlucht und Grund,
Noch aus der ersten Schöpfungsstund.
Wer weiß, was hier an Tieren lebt,
Was in der Nacht da huscht und webt?
Bald knackt es dort, bald rauscht es hier -
Kein Wunder stünde Pan vor dir!
Spinnwebe lässt dich nichts mehr sehn,
Am End wirst du noch irregehn?
Schau auf den Fuß, sonst stolperst du!
Hier braucht man derbe Wanderschuh.
Und doch ein Blick auch wipfelwärts,
Du bist entzückt bis in das Herz.
Mein Böhmerwald, du machst mich reich,
Doch fühl ichs und versteht zugleich:
Du bist am liebsten ganz allein.
Du willst der alte Träumer sein.
Ich weiß, du hegst ein holdes Kind,
Das MÄRCHEN heißt und Sagen spinnt.

Na Šumavě


Šumava je tak záhadná,
kam pohlédnu, kdo z nás ji zná?
Jak nikde zaplavil ji mech
a v korunách těch hvozdů všech
je prales vlastně tenhle svět,
květů, co jinde nevidět,
a vůní, copak tymián:
tu i tráva má výdech rán.
Jak lesní perla z minula,
co Bohu z oka skanula,
jezero dřímá v šeru skal,
jak Stvořitel je zanechal.
Kdo ví, co v šeru přebývá
tu zvěře, co jen ozývá
se nocí zvuků! Temný ráj:
Pan sám v něm hude na šalmaj!
Pavoučím zrak ti opřádá,
až zbloudíš, tahle zahrada!
A mnohá slať je vábný svod,
tu nestačí pár pevných bot.
Raději vzhlédni: v korunách
těch stromů pláchne i tvůj strach.
Má Šumavo, co dáváš sil,
aby i srdcem pochopil
každý z nás v osamělém dni,
že starý les jen sní a sní.
A jeho dcerou Pohádka je,
žije v něm dál a přede báje.

Aus "Heimweg nach Böhmen und Mähren" Eine Wehefeier 1961
Hoam!, 1974, č. 6, 2. str. obálky

Vergänglichkeit


Zuletzt kommt dieses:
einmal über Nacht
ist alles aus,
was dich in langen Jahren
unsagbar froh
und elend hat gemacht.
Die Stunden, die
wie Sommerblumen waren,
so hell, so zart,
so voller Duft und Sang,
sie sind entschwebt
wie windverwehter Klang...
Jetzt sind die Früchte reif
in deinem Garten.
Die Blätter gilben,
fallen von den Bäumen...
Du hältst nicht mehr
vom Hoffen und Träumen.
In dieser Zeit
auf nichts mehr warten.
Die, die du kanntest,
sind schon lange weit.
Ein Fremdling bist du
in der lauten Welt.
Wie gut, dass du
um and're Heimat weißt
und dass der Herr
dich bei den Händen hält.

Pomíjivost


Nakonec přijde to:
jedenkrát přes noc
je po všem,
celých těch dlouhých roků
radost i žal
jak ztratily by moc.
Hodiny, které
jak letní květy byly,
jas jen a něha,
všech vůní mnohohlas,
odnesl vítr
jak zvuk, co dozněl v nás...
Dozrály plody
ve tvé zahradě.
Listí žloutne
a opadává k zemi...
Nezbylo nic,
je konec s nadějemi.
Není už nač
ani snad čekat.
Těch, jež jsi znával,
zašel smích i pláč.
Jste si jak cizí
ty a celý svět.
Ještě štěstí,
že druhý domov znáš:
s Bohem tam dojdeš
na konci svých let.

Heimweh


Duft von weißem Holunder,
Von Lindenblüte zur Nacht,
Hat mir - ist's denn ein Wunder?
Liebstes Erinnern gebracht.
Lange muss ich verweilen.
Bang und beklemmt ist die Brust.
Heimweh lässt sich nicht heilen.
Ich hab es immer gewusst.

Stesk po domově


Vůně lip k podvečeru
bílých bezů jak dřív,
přišlo mi teskno, věru.
Vzpomínka - jaký div,
že trvá hodnou chvíli,
když tiše sevře hruď.
Vím jen, že léty sílí
ten stesk náš, buď jak buď.

Dem Böhmerwald-Dichter Karl Winter


Wer soll jetzt noch von der Heimat singen,
vom schönen, grünen, deutschen Böhmerwald?
Wer soll den Mundartklang der Väter bringen,
da du im Erdreich ruhest, still und kalt?

Wer soll vom Bauernstand der Heimat reden,
vom frohen "Hüatabuam" und vielem so?
Wer soll uns künden, wie die Bauern beten -
und wie's daheim einst war, bald bang, bald froh?

Ich fass sie nicht, die herbe, schwere Sage,
dass du gegangen bist ins Vaterhaus,
dass du von hinnen bist, ohn' Gruß, ohn' Frage
und Freunde schauen nun vergeben aus.

Es klingen deine Worte uns'ren Ohren
und uns're Herzen klagen's weh und laut:
Wir haben dich, du treuer Freund, verloren.
Wir suchen dich, soweit der Himmel blaut.

Šumavskému básníku Karlu Winterovi


Kdo jak ty bude o Šumavě zpívat,
v nářečí našem kdo jí vzpomene?
To i v ní se víc začlo připozdívat,
když ulehls do země studené.

Kdo o selství víc poví než ty, znalý,
než chlapec z chalup, jímž jsi vždycky byl?
Kdo ví, jak sedláci se modlívali -
jak domov bral žalu i štěstí díl?

Nač vážit ale trpká, těžká slova,
to domů vrátil ses, jak Bůh to chtěl,
jen mlčet zbývá, už nelze ptát se znova
a nestihnou tě vzkazy od přátel.

Znějí však dál tvé verše našim uším
a v našich srdcích zpívají si dál:
Ztratili jsme tě navždy, já však tuším
tě tam, kde den se nebem zamodral.

P.S. Tato báseň vznikla k úmrtí Winterovu 25. července 1977 v Neumarkt-Sankt Veit.

Traumschöne Stille*


Unterm Schnee verborgen liegt das Land.
Die Heide träumt. Im Nebel ruht die Ferne.
Der Hochwald trägt sein himmlisches Gewand,
Zu Häupten glühen tausend Sterne.

Durch den Forst schwingt fernher Glockenklang.
Das Reh zieht auf verwehte Steigen.
Christrosen blühen auf dem Hang.
Wo unter Schneelast sich die Äste neigen.

Traumschöne Stille geht durchs Waldgezelt.
Die Hasen bergen sich ins Strauchgeflechte.
Im Sternenlicht zur winterlichen Welt
Entschwebt die heiligste der Nächte.

Ticho krásné jak sen


Pod sněhem skryt kraj vidíš spočívat.
Lada sní. Dálky kdesi v mlze plují.
Hvozd modrostříbře nebeský má šat,
tisíce hvězd jej korunují.

Zvon zdaleka slyšet přes blízký les.
Zavátou stezkou přicházejí laně.
Vánoční růže rozkvétají dnes,
sníh kolem pokryl ale všecky stráně.

Ticho krásné jak sen jde hvozdy zas.
Zajíci plaše schoulili se v keři.
Ve svitu hvězd v ten neúprosný čas
svatá noc vzejde těm, kdo věří.

Sudetendeutsche Zeitung, 1954, č. 51-52, s. 6

P.S. Vánoční růží se rozumí čemeřice černá, chráněný druh v Rakousku a v Německu, kvetoucí i pod sněhem od konce prosince až do jara.

Die Moldau bei Prag


So wie bei Prag die Moldau singt,
so singt sie nirgends mehr -
und kommt sie auch vom Böhmerwald
aus tiefen Schluchten her.

Bei Prag vergisst sie, was sie sah,
da fällt in ihren Strom
der Glanz der alten Kaiserstadt
von Burgen, Brück und Dom.

Da fällt noch mehr in sie hinein
an schmerzlich-süßem Klang -
bei Prag blieb sie am liebsten stehn,
so schwer wird dort ihr Gang.

Sie hört von deutschem Schöpfergeist,
der diese Stadt erschuf -
und in den Jubel mischt sich auch
der Deutschen Klageruf.

In Böhmen kam ich anderswo
noch oft am Ufer her -
doch wie bei Prag die Moldau singt,
so singt sie nirgends mehr...

Vltava v Praze


Jak v Praze zpívá Vltava,
nezpívá nikde snad -
šumavská lesní hlubina
v té písni dá se znát.

Co řeka cestou viděla,
je dávno minulost.
Teď zhlíží se v ní město měst,
Hrad, pod ním Karlův most.

Tu v písni sílí víc a víc
přesladce teskný cit,
těžkne jím říční běh - a proud
jak chtěl by zastavit.

Slávu a sílu země té
jako by v sebe vzal,
i těch, kdo museli z ní jít,
pád, vyhnanství a žal.

Ten stesk i jinde po Čechách
ti občas dá se znát -
co v Praze ten břeh tu zpívá však,
nezpívá nikde snad.

Heilig Vaterland - Neuere deutsche Lyrik, s. 22

Ostwinds Klage


Hörst du den Wind am Fenster?
Ich kenne ihn genau.
Pocht er mit müden Fingern
wie eine alte Frau.

Kommt er von da geflogen
wo ich zu Hause bin.
Doch fehlt in seiner Botschaft
die Kraft, der frohe Sinn.

Er kennt die Täler lieblich
auch schon seit früher Zeit.
Es war dort Leben damals.
Jetzt ist es still vor Leid.

Der Wind auf seinen Schwingen,
er trägt der Heimat Not:
"Jetzt leben drüben", klagt er,
"Ist schlimmer als der Tod."

Žaloba východního větru


Slyšíš za okny ten vítr?
Já důvěrně ho znám.
Jak stará žena buší
prsty na sklo i rám.

On přiletěl k nám odsud,
kde jsem dál domovem.
Říká, že zašla radost,
jíž dýchala ta zem.

Shůry údolí vlídná
už zdávna jak já znal.
Tenkrát v nich vládl život,
teď ticho jen a žal.

Ten vítr na svých křídlech
mi hlasem dá to znát:
"Teď umřít je líp než žít tam",
slyším jej žalovat.

Liebes Heimat-Lesebuch (1983), s. 213

Básně Margarety Pschornové jsou převzaty z časopisu Hoam!, ze sborníku Sudetendeutsche Kulturalmanach VII, 1968 (v následujícím svazku VIII, 1974 publikoval Viktor Karell i medailon o ní s přehledem jejího díla) a také z výboru novější německé lyriky Heilig Vaterland, vydaném ve Vídni roku 1982. Ačkoli jejich autorka pochází z Chebska - narodila se 6. června 1922 v Radošově (Rodisfort) a vydala dokonce v chebském nářečí i sbírku veršů, obrací se svou tvorbou k celé sudetské oblasti, jak o tom svědčí nejen její poezie,ale i vzpomínkové prózy. Proto ji přetiskují i šumavské krajanské časopisy a kalendáře. Některé básně Margarety Pschornové byly i zhudebněny a vydány ve zpěvnících a na gramofonových deskách. Autorce, žijící v Heilsbronnu, byla roku 1979 udělena za její literární dílo medaile Adalberta Stiftera. I to svědčí o jejím hlubokém sepětí se "šumavskou" německou literaturou. Dne 25. července 1987 zemřela Margarete Pschornová (publikovala i pod pseudonymem Margit Egerer) podle renomovaného slovníku spisovatelů Deutsches Literatur-Lexikon (svazek"Plachetka bis Rilke") v bavorské obci Neuendettelsau ve Středních Frankách.

- - - - -
* Radošov / † † † Neuendettelsau (BY

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Její heslo v renomovaném německém literárním slovníku (1990)
Do vánočního čísla ústředního krajanského listu přispěla v roce 1952 článkem o Vánocích rodného kraje
Na Dušičky 1955 uveřejnil list Sudetendeutsche Zeitung tento její text
Historický dřevěný most přes Ohři v jejím rodném Radošově na památné stezce spojující Prahu s Erfurtem a Plavnem, který se stal v roce 1986 obětí požáru a byl počátkem 21. století znovuobnovenHistorický dřevěný most přes Ohři v jejím rodném Radošově na památné stezce spojující Prahu s Erfurtem a Plavnem, který se stal v roce 1986 obětí požáru a byl počátkem 21. století znovuobnoven

zobrazit všechny přílohy



Dostupné zdroje v JVK:

TOPlist