EDUARD PLONER

Vzpomínky na má školní léta ve Svérazi

Když jsem loňského léta navštívil hrob naší všeobecně vážené paní řídící učitelky Klufové (viz i Franz Reitinger), vracely se mé myšlenky nazpět do mých školních let ve Svérazi a mně se zachtělo je zaznamenat.
Jen několik kroků od mého rodičovského domu (jde o dosud ve Svérazi stojící stavení čp. 2 - pozn. překl.) bylo od kostelního plácku (v originále "vom Kirchplatz" - pozn. překl.) dolů vidět budovu naší školy, nad jejímiž dřevěnými vstupními dveřmi se dal číst nápis "Volksschule". Ranní slunko vrhalo své paprsky na její horní patro. Z dolní části obce (dnes je Svéraz jen částí obce Bohdalovice - pozn. překl.) stoupá cesta příkře ke kamenným schodům, volajícím po opravě, a k přednímu vchodu školy. Pod někdejším bytem řídícího učitele ležela tu trochu skryta malá, ale pečlivě udržovaná květinová zahrádka. Vidím ji dosud před sebou, prvé sněženky v blahodárném březnovém slunci, růže, hvozdíky, pelargonie a astry jako poslední květy podzimu. Září bylo vždycky spojeno s počátkem školy. Pro ty nejmenší, zejména z okolních vsí, vzdálených často více než hodinu pěší cesty sem, bylo její zdolání za každého počasí věcí jistě velice náročnou. Nebyly tenkrát samozřejmě k dispozici nijaké podobné dopravní prostředky jako dnes. Zato jsme tenkrát neznali moderní žákovské choroby dneška, jako je třeba stres ze školní docházky. Nejtěžší cesty byly určitě z Horní a Dolní Světlé, ze Záhoří a z Horního a Dolního Okolí (v originále "von Zwiedlern, Sahorsch und Oggold", jde o osady vesměs dnes zcela zaniklé - pozn. překl.). Ti jedni mířili nahoru přes vrch zvaný Grobian (dnes na mapách Hrubec, 842 m - pozn. překl.), z něj dolů a zas nahoru do Svérazu, mnohdy jen po vyšlapaných lesních pěšinách. Ti z obou Okolí přes vrch řečený Grössling (snad jde o Plešivec, 862 m - pozn. překl.) dolů k nám. A po šesti hodinách školy zase pěkně nazpátek. To všechno i v zimě, často ve spoustě sněhu a vysokých závějích, které se ani nedaly překročit. Třídy byly pak spojovány. Pro vysoká kachlová kamna v jejich prostorách jsme my žáci museli nosit otop z dřevníků při školním hřišti. Bylo přitom vždycky veselo - na úkor (v originále "zum Leidwesen" - pozn. překl.) učitele, pověřeného dozorem. Postupně se cesty pokryté sněhem prošlapány stávaly znovu schůdnými a třídy se opět plnily. V malé kuchyňce v přízemí školy vařila během chladných zimních měsíců "Waschbaun Marie" své "Eintopfsuppe", polévky pro zahřátí. Polední přestávka byla tehdy pro kluky nejkrásnějším časem volna (v originále "die schönste Halbzeit" - pozn. překl.). Mnozí opatřovali své dřeváky k lítosti učitelského sboru železy (v originále "hatten auf ihren Hozschuhen die eisernen Schillen befestigt" - pozn. překl.), kterými už tak pro starší těžko schůdnou cestu vsí proměnili na zrcadlově hladkou ledovou dráhu. Pár neotesanců ovšem na ty menší bruslaře nebralo nijaký ohled a zpozorovalo-li to bedlivé oko učitelovo, následoval notný záhlavec (v originále "eine saftige Strafe" - pozn. překl.). Tak minula dlouhá zima, sníh roztál a zamrzlé potoky se zbavily ledového příkrovu. Dny byly delší, slunce vyhřálo i školní prostory a zapudilo i poslední zbytky sněhu. K vidění byly na jívách první kočičky (v originále "die Palmkätzchen" - pozn. překl.). Teď nastal pro nás kluky velký čas ke hrám v kuličky a na čáru (v originále "zum Schipfeln und Kreuzer schuissen" - pozn. překl.). Jak jen zem uschla, opatrně se patou vyhloubil důlek (v originále "ein Schipfelloch" - pozn. překl.) a už se k němu jako o závod kutálely spousty barevných kuliček. Často nastal mezi vítězi a poraženými pěstní střet, pokračující i po odpolední výuce. Východní, jižní, severní a západní strana naší školní obce netrpěla ostatněX vždy na kladný vzájemný poměr. Tu k nám musel náš farář a učitel náboženství (v originále "Reli-Lehrer" - pozn. překl.) Dr. Houschka (Wenzel Houschka má i své samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) v následujících dnech naléhavě promlouvat o křesťanské lásce k bližnímu. Nenapravitelní svárlivci si takové kázání ke škodolibé radosti způsobných děvčátek zasloužili. Čím více se blížilo léto, tím těžšími se jevily školní úkoly. Přísný učitelův výraz ostatně také projevoval při ústním a písemném zkoušení jakousi nevoli téměř shodnou. Ještě že polední slunce nezasahovalo zplna prostory tříd. I tento čas měl ovšem své přednosti: dalo se bosky brodit rosnými lukami jako o nějaké bezplatné Kneippově kúře. Zní to dnes jako pohádka. Cesta chladivým temným lesem nebo kolem zrajících obilných polí, přímo naučná stezka v ohlédnutí nazpět. Dnes tak hojná nabídka zážitkové dovolené byla pro nás čímsi nepředstavitelným. Jen několik příbuzných z města nebo z Rakouska trávívalo právě v naší šumavské obci s dětmi jejich kus prázdnin.
Před těmi našimi velkými prázdninami bylo třeba vynaložit hodně píle v zájmu dobrého vysvědčení a uznalé pochvaly rodičů doma. Připadá mi to dodnes jako nějaká veliká přestávka podle naší chutě. Doma pečený tmavý chleba, zlatavě žluté doma stlučené máslo, tvaroh, sýr, první jablka, všechno biologicky čisté z vlastního chovu a zahrady. Dvě školní třídy bývaly umístěny i na faře, pěkně doplněny jejím velkým dvorem po sezení v tvrdých školních lavicích. Děvčata trávila volný čas s pestrým míčem nebo jinými druhy her, kluci hledali nějaký trám k házení nožem, tou nejdůležitější rekvizitou chlapeckých kapes. Kapesník byl až na místě druhém v pořadí. Poslední den školy byl blíž a blíž. Po společné účasti na děkovné bohoslužbě v našem barokním kostele se ještě mířilo zpátky do jednotlivých tříd k rozdílení vysvědčení. S dobře míněnými radami a zpěvem na rozloučenou jsme se rozešli na prázdniny. Jakkoli jistě nebyli se známkami všichni zrovna spokojeni, radostné očekávání velkých prázdnin dalo rychle na všechno zapomenout. Teď se před námi otevíral malý ráj. Ne snad proto, že bychom od nynějška směli lenošit, k tomu bylo doma - ať už v obytném stavení či ve dvoře - až příliš co na práci; s rodiči a sourozenci bylo třeba podílet se na snoseči i na žních, ve stáji i na zahradě. Přitom jsme mohli být při společných obědech a večeřích s modlitbou před jídlem a při zasloužených svátečních chvílích volna v dosud nelíčeném rozvážném venkovském klidu (v originále "in noch echter ländlicher Stille und Beschaulichkeit" - pozn. překl.). Volný čas byl tehdy, zdá se mi, svoboda a mír vjednom. To jsme si přes tvrdou práci dokázali dosyta užít. Ty chvíle jsme vychutnávali pobíháním kolem vesnické studny, podél kaštanů dolů k potoku. V lesní vodě se to jen hemžilo pstruhy. Honili jsme se za motýly, chytali žáby a když bylo vedro, studená voda potoka vábila k vykoupání. Člověk nedokáže zapomenout na ten čas borůvek a hub, tak bohatě rostoucích ve stínu lesů i na jejich svažitých okrajích tam u nás doma. Často jsme se vraceli domů až po západu slunce s košíky borůvek a houbových trofejí, tak lahodných k večeři, abychom po ní unaveni a nasyceni spokojeně usnuli na domovském slamníku rovnou jako v nebi.
Neznali jsme žádné termální koupele, poněvadž rybník řečený Kirchbachteich zcela postačoval našim nárokům. Na kole to ostatně nebylo vůbec nijak daleko do Zátoně (v originále "nach Ottau" - pozn. překl.), kde se dalo vykoupat v tehdy ještě čistém toku Vltavy (v originále "im damals noch sauberen Moldaufluss" - pozn. překl.). V té době stála naše vesnická škola zcela prázdná a mohla se zotavit z žákovského rámusu a velkého úklidu na následující školní rok. Tak dlouho se mi čekat nechtělo a abych ukojil svou zvědavost, vkradl jsem se jednoho dne bosky do poklidné školní budovy. Skoro jako nové se mi zdály uklizení a zčásti čerstvě obílené třídní prostory a chodby. Tiše jsem za sebou zavíral dveře, prošel kolem bytu pana řídícího a vrhl jsem krátký pohled na malý vnitřní dvorek. Školní kuchyně čekala celá svědomitě připravená na příští hospodyňský kurz vaření. Třída vzadu v přízemí se mi zdála mnohem světlejší než jindy. Ještě pár kroků a ocitl jsem se v zeleninové a ovocné zahradě a pochutnával jsem si na plodech rybízu a angreštu. Dolní ovocný sad fary byl sice odtud snadno přístupný, ale bez předchozího dovolení farské kuchařky jsem se do něho vlézt neodvážil. Cestou zpátky kolem regálů na dřeváky jsem vyšel nahoru po kamenném schodišti a stanul přímo před malým učitelským bytem, který byl zamčen. Hned vedle byla však třída pro prvňáky (v originále "für die ABC-Schützen /Erstklässler/" - pozn. překl.) s utřenou tabulí a umytými starými lavicemi. Prošel jsem prostřední chodbou až k zadní frontě oken a zasněně jsem pohlédl na prázdný plácek před kostelem, dva javory po straně vchodu na hřbitov. Právě bylo slyšet temné údery hodin na kostelní věži. Vedle mě byla "velká" třída, jak jsme jí všichni říkali, pro moje dětské chápání všeho respektu hodný prostor s velkými lavicemi pro nejstarší ročníky. Na jih se nabízel krásný výhled na lštínský kopec (v originále "auf den Alschinger Bühel" - pozn. překl.) a oknem dolů pode mnou i na všechno dění v naší obci. Když jsem se dosyta vynadíval, rozhodl jsem se prozkoumat i nejhořejší část budovy.
Vyběhl jsem po schodech a stanul v chodbě s jasnými okny, poskytujícími výhled na farní dvůr. Stavitel fary myslel v rámci tehdejších poměrů rozhodně s důkladným rozmyslem na všechno, co k jejímu provozu patří. Bylo to znát už na rozvrhu jednotlivých částí farní budovy. Copak ovšem mohlo klukovské srdce, zcela osaměle bijící v prostorách školy během letních prázdnin, zajímat víc než kabinet s učebními pomůckami! To byl docela jiný svět. Visely tu velké mapy vlastní země, zemí Evropy, rozličných kontinentů s hlavními městy jejich států, s jejich vodními toky, jezery a horstvy, obroskými modře značenými oceány kolem. Stál tu velký globus, zeměkoule otáčející se podle vlastní osy. Na zadní stěně se obdivnému pohledu nabízely vycpané preparáty zvířat a ptáků. V prosklené vitrině ležely vzácné minerály, zkameněliny, hadi a motýli. S roznícenou fantazií jsem opouštěl jen vzácně přístupný prostor. Zamyšlený výraz mě provázel i při vstupu do místnosti druhé třídy naší obecné školy. Byla to třída nejvýš položená a také ta nejsvětlejší. S nádherným výhledem na naši "domácí horu" Hrubec (v originále "auf unseren Hausberg Grobian" - pozn. překl.). Druhou třídu měla trvale na starosti přísná paní učitelka Klufová. To ona nás naučila psát perem a inkoustem, číst a počítat malou násobilku. Naše první čítanka nesla název "Der bunte Kranz" (tj. "Pestrý věnec" - pozn. překl.). Byla v ní řada básní, pověstí a pohádek. Přinášela nám první lidové a domovské písně (v originále "Volks- und Heimatlieder" - pozn. překl.). Písně a verše, podávající svědectví o prosté kráse a vysoké kulturní hodnotě naší domoviny. Naše školní učitele, věnující své síly ve prospěch našeho dobrého počátečního vzdělání, bychom měli chovat i dnes ve vděčné paměti. Jakou ironií osudu, který musel v sobě přece skrývat tušení budoucích věcí, se ta malá venkovská škola měla stát jednoho dne obětí úplného zániku! Už v ní nikdy neměl zaznít dětský smích a přísně závazné slovo venkovského kantora, už ji nikdy nemělo zaplnit hřejivé teplo vysokých kachlových kamen. Oněmět měl i klapot dřeváků v její předsíni. Jen paprsky slunce se proderou tam, kde jsem směli trávit pokojná a šťastná školní léta. A v těchto myšlenkách chápu teprve správně tu pravdivě hovořící píseň z časů, kdy byla stará domovina ještě součástí a dílem německé kultury. Jako bych tu sloku nedokázal zapomenout proto, že má v sobě tolik skryté předtuchy budoucího osudu, který potkal končinu německy zvanou Böhmerwald:

Wenn ich der Heimat grüne Auen
Vom Plöckenstein herab zum See
Und unsres Hochwalds herrlich Gauen
Hin bis zum Schöninger erseh,
Wird's mir so froh und doch so bange
Und fast wie Trauer geht's mich an,
Es drängt zu beten mich im Sange:
Mein Lied, o fliege himmelan!
Du lieber Gott, die Bitt erschallt,
Erhalt uns deutsch den Böhmerwald!

Když k zeleným domovským nivám
od Plechého zrak zaletí,
když na nádherný hvozd se dívám
z jezerních stěn až ke Kleti,
srdce mi jásá a hned znova
stesk zas ho sevře ze všech stran,
na jazyk derou se mi slova,
píseň stoupá do nebes bran:
Náš Bože, vroucí prosbě přej,
rodnou Šumavu uchovej!

(jde /samozřejmě jen v německém originále, který tu tlumočím do češtiny/ o prvou sloku textu "Böhmerwaldbundeslied", spolkové hymny šumavských Němců, jak se zpívala ještě se závěrečnou čtvrtou slokou, kterou v poznámce svého souboru Volkslieder aus dem Böhmerwalde univerzitní profesor Dr. Gustav Jungbauer také uvádí spolu s krátkým životopisem autora celé písně - byl jím Jaroslav /Jaroslaus/ Jungmann, zastoupený stejně jako Jungbauer i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.)

Glaube und Heimat, 2010, č. 1, s. 13-15

Narodil se 8. ledna roku 1929, a to, jak už v předchozí textové ukázce zmíněno, v dosud zachovaném stavení čp. 2 (Bäcker) ve vsi Svéraz, k níž ještě v roce 1955 patřilo jako k samostatné obci 17 osad (jejich česká jména najdeme ve Wikipedii), dnes je však jen částí obce Bohdalovice. V domě čp. 2 narodil i strýc Johann, pozdější vyšebrodský cisterciák Stanislaus Ploner, zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže. Eduardův otec byl jeho bratr Jakob (1879-1939), pekař na čp. 2 po smrti otce Antona, matka Anna byla rozená Bürgerová, dcera Franze Bürgera a Marie Matschi. Eduard Ploner se málem se dožil devadesátky, když skonal 27. června 2019 v bádensko-württemberském městě Wernau, zemský okres Esslingen, a byl pochován na tamním horském hřbitově (Bergfriedhof). Městský znak se třemi zlatými koulemi z legendy o sv. Mikuláši spojuje Wernau jistým způsobem s Českými Budějovicemi a jejich katedrálou mikulášského zasvěcení. To v jihočeské metropoli vzniklo kdysi "ochranné" sdružení Deutscher Böhmerwaldbund (DBB), jehož spolková hymna je citována v závěru Plonerovy vzpomínky.

- - - - -
* Svéraz / † † † Wernau (BW)