JOSEF PERGHER

Wallensteins Abschied von Mies Ballade Der Herzog von Friedland hatt` es gewollt, Dass alles zu Ross und alles zu Fuß Die Stadt nun meiden und lassen sollt`. O herbes Schicksal, o harter Schluss! Ihr hundert Schwerter im Sonnenschein, Ihr tausend Partisanen! Geschieden muss nun vom Liebchen sein, Vom Freunde, vom Kumpanen. -- Zur Sänfte trug man den Herzog da, Sein fahles Antlitz verhüllt, Auf seine Landsknecht` betrübt er sah, Vom Morgenhauche umspielt. Das hohle Gestein auf schneeiger Bahn, Spie knisternd der Hufe zündendes Rot Dies fiel den Herzog mit Schaudern an. Rings rauchten Dörfer in Feuersnot. Der kranke Feldherr nach Süden blickt, Gequält von trüben Ahnen: Da kommen Reiter herangerückt, Voran des Kaisers Fahnen! Kuriere hielten die Rosse an, Des Kaisers Botschaft enthüllt. Bringt sie der Träume erfüllten Wahn, Wie Herzog Albrecht gefühlt? Er winkt seinem Sekretarius Und heißet die Bulle öffnen geschwind: "Ist `s Gutes, das ich jetzt hören muß, So ruft es laut in den Morgenwind; Ist `s Schlimmes, das mir da kommen mag, Schweigt still und klaget nimmer!" -- Der Herzog wieder in Ruhe lag Und Neumann las noch immer, Doch als der Feldherr ihn angesehn, Da ward der Rittmeister bleich -- -- Rings scharren Hufe, Soldaten steh'n, An Mut und Hoffnung so reich! Rasch auf steht der Herzog, hoch geht `s zu Pferd, Es staunen die Offiziere im Kreis, Hell blitzt die Auge, es blinkt sein Schwert, Die Wange glühte im Fieber heiß. Mit Schweigen ging es hinein ins Land, Nur Butlers Stimme hallte, Bis er ein lustiges Lied erfand Der Landsknechtchor erschallte. Im Äther über dem Herzog flog Die Dohle hungernd und schrie, Der Tod durch rauschende Wälder zog In weher Melancholie.	Valdštejnův odchod ze Stříbra Balada Tak vévoda z Frýdlantu rozkázal, jízdním i pěším teď pryč se brát z města, minout je a dál, vždy dál osudu rány nést nastokrát! Sta mečů zlatí vám slunce svit kov každé partyzány! S milkou se musíte rozloučit, zamávat na kumpány. -- K nosítkám nesen je vévoda, bledou tvář usebránu, lancknechtům ni pozdrav nepodá v tom kalném zimním ránu. Sníh jen a děravé kamení cest, rudě podkovy jiskří do všech stran. Jak vévodovi vstříc na počest. vsi kouří -- i oheň rozkotán. Chorý muž jenom k jihu zří, mučivým tuchám brání: tu spěšný rejtar sem dorazí, vlajky císařských za ním. Kurýr když koně v klidu má, císaře psaní předá. Je v něm to, co klam cítit zná vévodovi v snu leda? Ten kyne sekretáři sám a bulu mu hned otevřít káže: "Je-li dobré, co teď slyšet mám, ať jitru to ohlásí stráže; je-li zlé, co má mi přinést čas, mlč a dej steskům vale!" -- Vévoda v klidu už trvá zas a Neumann čte ještě dále, když ho pak pohledem zachytí je rytmistr bledý v tváři -- -- Kolem koně hrabou kopyty, vojsku zdálo se dařit! Vévoda k sedlu jde jako v zteč, ti, co velet jdou, jen úžasem ztrnou. Září mu oči a blyští se meč, rty žhnou mu vráz horečnou vlnou. Mlčky se míří tak dále v kraj, jen Butlerův hlas slyšet, veselou spustí ta čistá láj lancknechtská nijak tiše. Vzduchem nad vévodou dá se v let kavka, sám hlad a sám křik, smrt nad lesy táhne zašumět, stesk, hudec melancholik.
Festschrift der Bergstadt Mies zur 800 Jahrfeier 1131-1931, s. 88-89
P.S, Podle připojené poznámky byl německý text zhudebněn a zpíván Josefem Dienerem jako hudební vložka při premiéře slavnostní hry Josefa W. Perghera ke Stříbrským jubilejním slavnostem k 800. výročí města v roce 1931 (Mieser Festspiele 1931) - hra sama nesla název "Wallenstein in Mies"a už samotnou podobou Valdštejnova jména Wallenstein se odvolávala na schillerovskou podobu hrdiny slavného historického dramatu. Navíc, zdá se, je tu Šumava, potažmo Český les, baladickou kulisou generalissimova pádu. Jak praví Buttler (u Schillera je Walter Butler - viz k němu Wikipedia - psán se dvěma "tt": ten Ir, odměněný za zosnování vraždy Valdštejnovy od císaře šlechtickým titulem, zahynul ve věku pouhých 34 let ještě téhož roku jako jeho oběť.):
Bis hieher, Friedland, und nicht weiter! sagt Die Schicksalsgöttin. Aus der böhmischen Erde Erhub sichdein bewunder Meteor, Weit durch den Himmel einen Glanzweg ziehend, Und hier an Böhmens Grenze muss es sinken!	Až potud, Valdštýne, ne dál! Zde z Čech se vznes tvůj oslnivý meteor přes celé nebe jako brázda ohně a na hranicích českých klesne zas!
(překlad Václava Renče z melantrišského vydání v roce 1944 - slova o české hranici v Chebu musela tu znít za Protektorátu věru provokativně!)
Der Sperling Wie könnt ich dein Gezeter Singen nennen! Du Hansdampf, Stromer und Vlamänder. du Galgenstrick, du Nichtsnutz auf den Tennen, du Spötter, Feldschreck, Gartenschänder Benimmst dich wie ein Gassenjunge, die besten Brocken holst du, wo du kannst und wetzest deine lose Zunge und füllest billig deinen Wanst! Nun, weiter will ich dich nicht kränken und sage eines dir zu Ehr: Ich kann mein Heimatort mir gar nicht denken, wenn auf den Dächern nicht der Lärm der Spatzen wär.	Vrabec Spíš křik než zpěv je to tvé cvrlikání, šibale, flamendře tu všude po okolí, šibeničníku, lumpe až Bůh brání, posměváčku, škůdče zahrad i polí! Jak uličník si vedeš rozpustilý, o sousto rveš se, až lítají pera, zobáček brousíš i jazýček čilý, abys co nejvíc nacpal do panděra! Dost pomluv, teď i kus dobrého slova na tvou počest mě přece říci nech: když v duchu vracívám se do domova, kéž zní tvůj štěbot v tichu našich střech.
Liebes Heimat-Lesebuch (1983), s. 157

Ty verše tóninou tak odlišné chtějí podat alespoň náznak pestrého odkazu, zanechaného i nám autorem, jehož jsem nejprve poznal zejména z poměrně veselé knihy o "čtvrtém bavorském kmeni", pomáhající z domova vyhnaným soukmenovcům začlenit se s hlavou vztyčenou do poválečné německé společnosti. Katolický kněz Johann Andreas Blaha, zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže, věnoval svému básnickému souputníkovi ze Stříbrska ve sborníku "Der Heimatkreis Mies" v roce 1962 poměrně obsáhlý text, který cituji v úplnosti tak, jak byl s nepatrným zkrácením přejat do publikace "Persönlichkeiten des Landkreises Mies und der Stadt Pilsen" (1998), vyšlé ovšem už téměř 30 let poté, co Pergher v bavorském Dinkelsbühlu 10. března roku 1970 skonal.

O Josefu Pergherovi

Johann Andreas Blaha

Učitelský syn, narozený dne 23. dubna roku 1902 v obci Úherce (Auherzen), věnoval se po absolvování německé obchodní akademie v Plzni (Pilsen) povolání obchodníka, brzy se však, hnán vnitřním popudem, přiklonil k novinářské a spisovatelské dráze. Už od mladých let byli Pergherovi vzorem Peter Rosegger (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) a lidoví autoři alpských zemí. Se synem básníka zeleného Štýrska Hansem Ludwigem Roseggerem (rakouský spisovatel jako jeho otec, žil v letech 1880-1929 - pozn. překl.) byl až do jeho smrti v písemném styku. Ve starém horním městě Stříbře, kde žil od roku 1927 až do vyhnání v roce 1945, považoval za svůj nejnaléhavější úkol péči o uchování domovských obyčejů a mravů, především v rámci sudetoněmeckých ochranných sdružení na jazykové hranici. Už tam v náruči domova, jenž mu byl zdrojem básnického prožitku, psal básně, povídky, hry pro ochotnická divadla i vážné dramatické kusy.
Od roku 1949 (žil v Großmehring u Ingolstadtu a v Rehau /spisovatel Karl May, zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže, postavil ve svém románě Vánoce městu, které má mj. partnerský vztah s českou Aší, vzdálenou odtud pouhé 3 kilometry, literární památník, když napsal, že Old Shatterhandova rodina pocházela právě z Rehau - pozn. překl./ na severovýchodě Horních Frank) byl vedoucím redaktorem měsíčníku "Mies-Pilsner Heimatbrief" a od roku 1954 řídil domovský list "Wacht an der Miesa" (vycházel s podtitulem "Heimatbrief für die Bezirke Mies, Pilsen, Staab, Tuschkau und Wiesengrund" /tj. "Domovský list pro okresy Stříbro, Plzeň, Stod a Dobřany"/ takto "v zahraničí" od svého 48. až do posledního 64. ročníku z roku 1970, tj. do Pergherova úmrtí - pozn. překl.), redigovaný jím už kdysi doma. Josef Pergher bydlil od roku 1953 v Dinkelsbühlu. kde jako okresní jednatel sdružení "Heimatkreis Mies-Pilsen e.V." působil jako šéfredaktor, novinář na volné noze, literát, vydavatel a lektor v jedné osobě. Jeho přednáškové večery a literární čtení vážného i zábavného obsahu se těšily hojné návštěvnosti. V úvodu svých přednášek pro městské i venkovské publikum neopomněl nikdy důstojnou formou vzdát čest mrtvým doma, padlým obou světových válek, obětem vyhnání, poděkovat pár slovy patronátnímu městu Dinkelsbühl a přihlásit se rovněž k soukmenovcům v jižních Tyrolích, odkud pocházeli jeho předkové z otcovy strany, němečtí sedláci na tomto nádherném kusu země. Pergherova maminka byla selskou dcerou z průmyslového města Nýřany (Nürschan).
Při svém mnohostranném nadání projevoval se Pergher i jako malíř a kreslíř a upřednostňoval přitom domovské náměty, zejména krajinářské. Sdružení Deutscher Sängerbund, Bund der Eghalanda Gmoin, jakož i Sudetendeutsche Landsmannschaft, jehož nejvyššího grémia, tj. spolkového shromáždění, byl členem, poctila neúnavného krajanského pracovníka řadou ocenění a diplomů.
Mnohé základní příručky, jako např. "Kürschners Deutscher Literatur-Kalender", podávají přehled jeho literární tvorby.
Z Pergherova pera pocházejí básně, dramata i eseje. Jeho verše ve sbírkách "Waldesrauschen" (tj. "Šumění lesa" - pozn. překl.) a "Die alte Bergstadt" (tj. "Staré horní město" - pozn. překl.), vzešlé z opravdu niterného pohnutí, ukazují, jak je zhloubi duše zakořeněn v půdě domova. Jeho "Bunter Kranz" (tj. "Pestrý věnec" - pozn. překl.) rozpíná krajinný obzor od dalekých tyrolských a štýrských pohoří až k lesům naší domoviny. Nemálo Pergherových básní bylo zhudebněno profesorem Otto Feixem a Adolfem Hornerem.
Vloha básnicky ztvárnit velikost a tragiku lidského života učinila Pergherova dramatická díla známými a oblíbenými, především však vždy znovu uváděnými na scénu, ať už jde o jeho ochotnický kus "Bauernvogt" (tj. "Selský rychtář" - pozn. překl.), slavnostní hra "Heimkehr" (tj. "Návrat domů" - pozn. překl.), dále tragédie "Die Burg im Osten" (tj. "Hrad na Východě" - pozn. překl.), o to víc teprve právem jeho "Opfergang des Johann Philipp Palm" (tj. "Oběť Johanna Philippa Palma", ano, jde o onoho norimberského knihkupce, popraveného v Braunau am Inn Francouzi za šíření proti napoleonských letáků, jehož provázel jako kněz na smrt rodák z Hořic na Šumavě Thomas Pöschl, zastoupený i samostatně na webových stránkách Kohoutího kříže - pozn. překl.) se živě vykreslenými postavami a dějem dramaticky vystupňovaným. Budiž připomenut i slavnostní kus k 800. jubileu města Stříbra v roce 1931, totiž "Wallenstein in Mies" (viz úvodní textová ukázka - pozn. překl.), uvedený ještě čtyřikrát poté, jakož i baladické drama "Lieber tot als Sklav" (tj. "Lépe zemřít než být otrokem" - pozn. překl.).
Pergher jeví se ve svých prózách jako dobrý novelista a tvůrce jemně vypointovaných krátkých povídek jako třeba "Salz und Pfeffer" (tj. "Sůl a pepř" - pozn. překl.) či "Der weiße Adlerflaum" (tj. "Bílé orlí chmýří" - pozn. překl.). Jeho cílem bylo v tom dobrém slova smyslu čtenáře pobavit, a sice z plnosti srdce a z plnosti prožitku.
Vděčnost svých krajanů si získal i jako vydavatel projevů a básní P. Wolfganga Krause ze Stodu (Staab) pod titulem "Ein sudetendeutscher Ekkehard" (tj. "Sudetoněmecký Ekkehard" s narážkou na hrdinu proslulého románu Josefa Viktora von Scheffela "Ekkehard", přeloženého i do češtiny - pozn. překl.), jakož i kalendáře "Heimatkalender Sudetenland" (tj. "Domácí kalendář Sudetenland" - pozn. překl.) v letech 1950-1953.
Josef Pergher byl členem uměleckého sdružení Künstlergilde Eßlingen a Bayerischer Journalistenverband München.