ROBERT PANY
|
Heimatland Als ich verlor mein teures Heimatland, ach, wie traurig es um mich geschehn! Die schönen Wälder, Täler ud die Höhn, so war mir noch kein andres Land bekannt. Seitdem zog ich in weiter Welt umher, dabei erschien mir alles fremd und leer. Somit verging auch manche Jahr für Jahr. Mein Leben war ein rastlos Wandern, von einem Land und bald zum andern. Doch keines glich wie jenes erste war! Wie jenes war, das ich von Anfang an liebte, und welches niemals meinen Sinn betrübte. Doch mit der guten Zeit, da kam mir vor, als ob mich alles wollte täuschen, trügen, Überall sah ich dieselben Vögel fliegen, wie einst im alten Heimatland davor. Und da bemerkte ich bei fremden Schein, es war in einem alten Städtchen, alt und klein: Die Menschen sind doch überall die Gleichen! Wie die kleinen Kinder lustig bei dem Spiele, wie der Greis am Stock und Ende seiner Ziele. Auch dies war meiner Heimat wahres Zeichen! |
Domovina Když drahou domovinu vzali mi, jak smutno bylo kolem, ať už kdekoli! Po krásných lesích, horách, údolích, jimž není rovno mezi jinými. Od té doby jsem proputoval svět, pustý a prázdný počet marných let. Plynul jen dál mnohý rok za rokem, co putoval jsem samou cizinou a měnil jednu zemi za jinou. Nad mou však není v světě širokém! Miloval jsem ji, vzácnou, od mala a ona jen mi v mysli zůstala. Už drahný čas, už dlouho zdá se mi, jen v boji s klamem že své síly ztrácím. Dál nade mnou však poletují ptáci, jaké jsem znával z nebes v mé zemi. A tu jsem zjistil, vláčen nezdarem, v jakémsi malém městě prastarém: vždyť také lidé jsou tu tací samí, ať jako čisté děti šťastné chvíle, ať staří o holi, jež došli cíle. Domov i to jak symbol znamená mi! |
|
Glaube und Heimat, 2014, č.7, s.69 |
|
|
Vergebung Komm mir entgegen und zeige deine Güte und reiche mir zum Frieden deine Hand. Weil in guter, alter Freundschaftsblüte ich wahre Fröhlichkeit bei dir empfand. Lang ist es her, da wir uns zerstritten und voll Hass als Feinde auseinander gingen. Seither habe ich Reue und Schmach erlitten, und nichts kann mir mehr Freude bringen. Lass mir nur nicht an Böses denken, mach auch nichts, dass uns ein Schaden droht. Den Streit beenden und zum Guten lenken, das wäre doch der wahre Sinn in unserer Not. Oder hast du gemacht den Schwur zur Rache? Dieser doch nur aus blindem Zorn entspringt. Es wird aus einem Quell und kleinen Bache ein Strom, der in dem großen Meer versinkt. Nun denke ich auch in bestimmter Weise, mein kurzes Leben hat es mich gelehrt; Dass auch in unserem großen Erdenkreise, den Frieden uns oft die Vergebung beschert. |
Odpuštění Vyjdi mně vstříc a ukaž to své doma a ruku podej mi, ať dobře je. Ať nota přátelství, tak povědomá, nám opravdovou radost dopřeje. Je dávno už, co jsme se rozkmotřili a v nenávisti rozešli se navzájem, lítost a pohanu si způsobili a zdá se, že konec radostem. Nedej mi už rozpomínat se zlého, nic nečiň už, co hrozí množstvím ztrát. Jen dobrá vůle beze sváru všeho nám může v nouzi nový smysl dát. Nebo snad pomstou se dál zaklínáš? Ve slepém hněvu, který zkázu spustí, z pramínku, z toku, zdávna který znáš, je proud, který až do potopy ústí. Teď vím už, co a jak: je cesta nade všemi, můj krátký život mně to naučil; že i na naší široširé zemi jen v odpuštění možno dojít cíl. |
|
P.S. V březnu roku 2003 mi nejen sdělil datum svého narození, tj. 5. září 1935 v tehdejší Šenavě, ale i skutečnost, že tamější jeho rodičovský, resp. rodný dům dosud stojí. V roce 2001 vydal tiskem už pátou svou knihu, z níž pocházejí i verše o nutnosti odpouštět. Na konec dopisu se mi omlouvá, že mu chybí znalost češtiny, poněvadž musil opustit domov jako desetileté dítě. |
|
|
Der Lenz Nun ist wieder alles hoffnungsgrün, voll Knospen sind Wälder und Wiesen. Die Blumen, Bäume und Felder blühn, es will in bunten Farben sprießen. Wie schön sich die Natur entfaltet und vieles so herrlich wächst und gedeiht. Zum Großen, Wunderbaren sich gestaltet; Es ist eine lieblich, träumende Zeit. |
Vesna Nadějí se zas všechno zelená, těch pupenů jen po lukách i v lese, těch barev, co jen jaro v sobě má! Až prýští, když květ do nich rozpukne se. Do krásy rozvine se všecek svět a kolkolem to roste a se zvedá do divů, jichž je náhle bezpočet a čas jak sen už kouzlu zajít nedá. |
|
Glaube und Heimat, 1994, č. 4, s. 81 |
|
Zveřejnění básně doprovází v krajanském měsíčníku snímek z mateřské školky v Pěkné (Schönau) za války roku 1941, mezi dětmi, narozenými v letech 1933-1937, tedy za Československé "první" republiky tam na něm pak můžeme spatřit i budoucího básníka, tedy alespoň autora těch veršů o jaru. Z dalšího textu při nich se dovídáme i to, že "sourozenci Panyovi" z Esslingen, spolková země Bádensko-Württembersko, přispěli darem 250,- německých marek, snad nikoli jen coby náhradou za tu publicitu. Jaro života je člověku tak jako tak dáno jen jednou a nijaká poezie proti tomu nic nezmůže. Robert Pany se narodil v Šenavě čp. 47, tj. ve stavení, jehož usedlostní jméno "Zodern" sem Panyovi přenesli ze Záhvozdí čp. 6, kde se narodil dne 13. února roku 1901 Robertův otec Josef Pany rodičům Joachimu Panymu a Anně, roz. Dichtlové (*6. června 1867) právě ze Záhvozdí čp. 6. Anna Panyová však 20. dubna 1902 zemřela (v úmrtní matrice je příjmení psáno "Panny") na vnitřní krvácení ve druhém měsíci těhotenství a vdovec Joachim Pany se oženil znovu. Robertova matka Maria byla nemanželskou dcerou Aloisie Kollenbergerové, manželské dcery Gottlieba Kollenbergera ze Šenavy čp. 11 a Johanny, roz. Jungwirthové ze Šenavy čp. 15. Mariin tělesný otec Wenzel Zachleder, učitel v Rovném (Ruben), je v šenavské křestní matrice uveden pozdějším přípisem na základě prohlášení, učiněného před soudem v Horní Plané (Oberplan) pod číslem aktu P 54/7 ze 16. prosince roku 1941 (!). To už byla válka a po ní vyhnání všech, kdo byli označeni ortelem "odsunu". Ke slovu "osud" to podivné české slovo "odsun" nemá nijak daleko. Je to však i osud náš.
- - - - -
* Pěkná
