IRMINE NUSSBAUMOVÁ

Vyhnání

Večer 3. června přišel do našeho bytu český četník a přinesl z obou stran potištěný lístek, na kterém stály vedle počeštěného jména (Hlinková místo Hlinka) pokyny pro vyhnání plánované na 5. června. Stejný lístek dostalo v ten samý den mnoho rodin z Kunžvartu (na Strážný byl dnešní městys /obci byl status navrácen až roku 2010/ přejmenován v roce 1955 - pozn. překl.). Zpráva o blížícím se vyhnání se rychle rozšířila po celém městě a hned se také objevili příbuzní a známí, aby pomohli při balení těch několika drobností, které bylo dovoleno vzít si s sebou (50kg na osobu). Všechno bylo zabaleno do babiččiny dřevěné truhly. Celou noc trvalo, než jsme snesli na hromadu tu nepatrnou část našeho bytu. Naše malá kočka, která jindy klidně pospávala na pohovce nebo zmizela na seník, se stále lísala k našim nohám a mňoukala, protože nezvyklý neklid se jí nelíbil. Kdo ví, co se s ní později stalo. Ráno 5. června se objevili dva čeští četnící s nákladními vozy, na které byly naloženy jednotlivé rodiny včetně zavazadel. Všichni rodinní příslušníci "směli" sedět na svých bednách a truhlách. Tak se jelo do tábora, který byl připraven v jedné tovární budově firmy Steinbrener, ve Svaté Anně, v Nádražní ulici ve Vimperku. Dnes je v této budově elegantní hotel jménem "Anna", protože naproti vchodu stojí socha sv. Anny, kterou koupil majitel firmy Steinbrener od vimperského umělce Iglera, působícího ve Vídni, a nechal ji tehdy instalovat do štítu budovy.
Na Letnice museli všichni vyhnanci zůstat v táboře. Jejich "majetek" Češi ještě jednou důkladně prohledali, protože co kdyby tam bylo ještě něco, co by potěšilo české srdéčko. Jeden četník chtěl jedné holčičce dokonce sebrat malou panenku, ale to dítě ji drželo tak pevně, že to Čech nakonec vzdal.
O Letnicích se v táboře objevili známí z Vimperka a přinesli teplé jídlo, neboť v táboře nám dávali jen slabou černou kávu. Po Letnicích byli vyhnanci na nákladních vozech dovezeni na nádraží a přeloženi do dobytčáků. Jeden český četník s nějakým pomocníkem se objevil v našem oddělení a vyskládal všechny bedny a truhly tak, že nemohly spadnout, k čemuž docházelo v ostatních vagónech. To bylo drobné gesto jednoho Čecha, rodiče jeho německé manželky byli vyhnáni společně s námi.
Na druhý den odjel vlak směrem na Furth im Wald. Na hranici prováděla německá strana odvšivování osazenstva vlaku. Potom jsme pokračovali do švábského města Göppingen. Na neděli svaté Trojice jsme tak mohli "oslavit" posvícení ve sběrném táboře v jedné německé škole. Některé vyhnance si odvezli příbuzní, kteří už v západním Německu bydleli, ale většina se musela o bydlení, práci atd. postarat sama, což v tehdejším zničeném Německu nebylo vždy jednoduché. Na cestě do Bavorského lesa jsme si chtěli během několikahodinové zastávky v Ulmu prohlédnout místní chrám, ale málem jsme ho mezi samými troskami ani nenašli a pod jeho gotickou klenbou jsme mohli obdivovat i modré nebe.
Byli jsme velice rádi, že jsme se směli usadit v Bavorsku, kousek od našeho bývalého domova. V roce 1947 tam za námi přišli i muži z naší rodiny, kteří byli do té doby ve vězení.

Franz Paulus: Kronika osídlení obce Silnice

P.S. Český text pochází z materiálu "pro výuku", publikovaného ze vzpomínek někdejších vyhnanců univerzitou v Pasově (Passau). Německý originál tohoto textu je převzat z knihy "Pfarrgemeinde Kuschwarda im Böhmerwald", Tittling 1996, s. 331-332.

Irmine Nussbaumová, roz. Hlinka (na archu sčítání lidu z roku 1921 je psána "Mina Hlinka"), se narodila dne 13. března válečného roku 1915 v Kunžvartu (německy Kuschwarda, dnes Strážný) jako dcera tamního mistra krejčovského Konrada Hlinky (*27. července 1889 v Kunžvartě), syna kovářského mistra (v křestní matrice psáno "Schmidmeister") v Kunžvartě čp. 4 Ottokara Hlinky, jehož otec Konrad Hlinka měl za ženu a Ottokarovu matku Annu, roz. Simmetovou z Kunžvartu čp. 40, matka Theresie byla dcerou Johanna Schramla z Kunžvartu čp. 4 a Franzisky, roz. Reifové z Kunžvartu čp. 14. Konradova žena a dívčina matka Anna byla dcerou Adolfa Schustera z Kunžvartu čp. 19 (jeho rodiči byli Johann Schuster a Maria, roz. Paulusová) a Marie, dcery Johanna Hainsla ze Záblatí /Sablat/ čp. 57 (v záblatské matrice je příjmení Hainsl psáno často "Haynzl" u žen "Haynzlin") a Rosalie, roz. Fiedlerové ze Záblatí čp. 28. Poté, co Irmine Hlinka absolvovala roku 1934 německý učitelský ústav v Českých Budějovicích, jak uvádí výroční zpráva ústavu, učila ve dnes zcela zaniklých Cudrovicích (Zuderschlag), odkud přešla ve školním roce 1936/1937 na německou dívčí školu ve Vimperku (Winterberg), kterou kdysi sama navštěvovala a z jejíž kroniky se dovídáme, že od 27. ledna do 2. dubna 1945 stačila být ještě koncem druhé světové války přeložena na definitivně tehdy končící německou obecnou školu v Cejsicích (Zeislitz) blízko Vimperka. Škola byla uzavřena i pro výskyt nakažlivé choroby, jak o tom referuje i obnovená česká školní kronika. O vyhnání referuje sama v textové ukázce. Víme z krajanského měsíčníku "Hoam!", že se roku 1954 v Bad Reichenhall provdala za někdejšího vimperského obchodníka Roberta Nußbauma (*11. března 1906 ve Vimperku, †5. července 1976 v bavorském Freyungu). Ve Freyungu, kde spolu na adrese Rathausgasse 1 žili vlastně dost nedaleko rodných končin, zesnula i ona v 85 letech věku (v připomínce narozenin je v závorce označena jako "Konrod Mina") v květnu roku 2000 (na parte je datum 15. května, zemřela však podle Harwalikova nekrologu v sobotu 13.).

Dvojí nekrolog

Hans Harwalik, Traudl Weilhartová

Milá rodino Hlinkova, ctěná smuteční obci (v originále "Liebe Familie Hlinka, verehrte Trauergemeinde." - pozn. překl.).
Když jsem se minulou sobotu (rozuměj dne 13. května roku 2000 - pozn. překl.) dověděl o úmrtí naší drahé paní Nußbaumové, naplnila mě ta zpráva až hluboko v nitru ohromující silou, a já věřím, že se tak stalo nejen snad vimperským krajanům, nýbrž všem, kdo paní Nußbaumovou znali.
Ještě přede dvěma měsíci jsme ji navštívili o jejích 85. narozeninách, nikdo z nás netušil - přes její porušené zdraví - že se s ní setkáváme naposledy. Její smrt nás zastihla nečekaně. Tak jsme se tu dnes shromáždili, abychom poskytli naší drahé zesnulé poslední doprovod, vzdali jí poctu a vyjádřili jejím sourozencům a příbuzným svou soustrast a niternou spoluúčast na jejich zármutku.
Stejně jako se paní Nußbaumová cítila domovsky spjata se svým rodným Kunžvartem, nebyla tomu jinak ani s Vimperkem, kde na delší dobu profesně zakotvila až do roku 1945. Působila tu vpravdě v tom nejryzejším pedagogickém smyslu nikoli snad jen ve výuce, nýbrž i ve formování lidského charakteru svých mladých svěřenek (v originále "in Erziehung und Bildung junger Menschen" - pozn. překl.). Po vyhnání udržovala kontakt se svými někdejšími žákyněmi, byla opětovně vidět na setkáních vimperských vyhnanců ve Freyungu a bývala upřímně dojata, když za ní její bývalé svěřenky přicházely a - samy už bělovlasé a podrobené životním zkouškám - svou oblíbenou učitelku srdečně zdravily.
Ve Vimperku poznala mladá učitelka Irmine Hlinka svého budoucího chotě - také zde ve Freyungu (tady byl roku 2000 projev přednesen a tady se Irmine roku 1954 i provdala - pozn. překl.) nezapomenutelného Roberta Nußbauma. Není proto divu, že se jí Vimperk stal takříkajíc druhým domovem, kde prožila svá šťastná léta. Pasovský rodák, lyrik (v originále "der Passauer Lyriker" - pozn. překl.) Rupert Schützbach (*1933, blíže o něm viz Wikipedia - pozn. překl.) píše v jedné ze svých básní: "30 Kilo Materielles darf der Ausgewiesene mitnehmen beim Abschied aus seinem Vaterland. Außerdem so viel an Heimat, wie er in seiner Seele unterbringtl Der Vertriebene wird ein Leben lang an der Heimat in seinem Gepäck zu tragen haben." (tj. "30 kg hmotné váhy smělo mít oněch pár věcí, které s sebou vyhnanec v zavazadle odnášel při odchodu ze své otčiny. Kolik jen domovské paměti mimoto mělo si uchovat navždy místo v jeho duši! Ponese ho tam jako trvalou zátěž až do konce svého života." - pozn. překl.)
A tím, co pro ni znamenal domov, byli jí i lidé tohoto kusu země, s nimiž se cítila spjata. Bylo pro ni naprostou samozřejmostí, že od počátku jeho existence spolupracovala se spolkem "Stadtausschuß Stadt Winterberg" (působil ve Freyungu, založen byl roku 1975 v Pasově /Passau/ - pozn. překl.). Bylo jí svěřeno Dr. Fritzem Pimmerem ve Freyungu zřízené vimperské "Heimatmuseum" a jeho archiv, což bylo spojeno s průvodcovskou službou, při níž osobně zasvěcovala návštěvníky muzea s bohatou historií našeho domovského města Vimperka. Podílela se na organizaci a každoročním pořádání vimperských krajanských setkání, k nimž přijížděli jejich účastníci i opravdu zdaleka, naše záležitosti navíc podporovala mnohými finančními příspěvky. Dveře jejího domu nám byly vždy otevřeny a příležitost toho využít neopomněli mnozí, jimž vycházela vstříc ochotou k nápomoci.
Já osobně truchlím po člověku, kterého jsem rád potkával, s nímž jsem vyhledával možnost hovoru a který mně byl milý a vzácný. Paní Nußbaumová vykonala mnoho dobrého a jsme jí zavázáni vděčností. Jako člověka hodného lásky si ji chceme uchovat ve stálé vzpomínce. Loučíme se s ní a skláníme se před památkou zesnulé v úctě jako ti, kdo po ní truchlí v pozdravu naposledy.

Hans Harwalik,
2. předseda

Náš šumavský klasik Adalbert Stifter (má samozřejmě i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) napsal (citace je z povídky "Hochwald" /česky "Hvozd", v českém překladu Anny Siebenscheinové ji najdeme v prvním svazku /1968/ trojdílného stifterovského výboru českobudějovického nakladatelství "Růže" na straně 99 - pozn. překl.):

"Denn derr Mensch ist vergänglich, wie das Blatt des Baumes, ja noch mehr als dieß; denn dasselbe kann nur der Herbst abschütteln, den Menschen jeder Augenblick." (tj. "Neboť člověk je pomíjející jako list na stromě, snad ještě víc; neboť list může svát jenom podzim, člověka každý okamžik." - pozn. překl.)

List ze stromu života paní Nußbaumové spadl k zemi. S bolestí v srdci se v okamžiku, který nás potkal, loučíme se svou ctěnou a milovanou někdejší paní učitelkou Irmou Nußbaumovou. Je bolestné vědět, že už ji v našem středu nikdy nespatříme.
Vzpomínám si ještě velice dobře na to, když jsme my tehdy devítiletá děvčata (autorce bylo devět let v roce 1934 - pozn. překl.) dostala novou učitelku (podle školní kroniky nastoupila ovšem Irmine Hlinka učitelskou službu na vimperské německé dívčí měšťance až 1. dubna roku 1937 poté, co byla 31. března 1937 zproštěna služby na německé obecné škole v Cudrovicích - pozn. překl.). Bylo to na začátku školního roku (v originále "zum Schulbeginn" - to by pak musel být školní rok 1937/1938! - pozn. překl.), kdy sem byla slečna Irmine Hlinka přeložena. Sama tehdy velice mladá (roku 1937 jí bylo 22 let - pozn. překl.), uměla si výtečně poradit s naší rámusící bandou (v originále "ausgezeichnet mit uns Rasselbande umzugehen" - pozn. překl.) a přivést nás záhy k disciplině a pořádku (v originále "und uns in kurzer Zeit Zucht und Ordnung beizubringen", viz i Wikipedia - pozn. překl.). Brzy byla pro nás už jen "unser Hlinka Fräulein" (tj. "naše slečna Hlinka" - pozn. překl.) a zůstala jí až dodnes. Když jsme potom ještě tři roky chodily do obchodní školy, byla i tam naší učitelkou. Z toho, co věděla a znala, nám pro naši další životní dráhu jako dobrá učitelka opravdu hodně předala.
Později jsem měla to štěstí, ocenit ji při společné práci pro náš domovský Vimperk (v originále "für unsere Heimatstadt Winterberg" - pozn. překl.) ne už jen jako svou někdejší školní inspirátorku, nýbrž jako skvělého člověka. Její srdečnost, velkorysost a ochota pomoci, její absolutní smysl pro čest, její empatie a zejména všudypřítomný humor, který nás vždycky už ve škole dokázal všechny rozesmávat, to všechno z ní činilo láskyhodnou bytost, kterou prostě nelze nemít rád. Ta nefalšovaná hrdost, když mě ve svých 75 letech komusi představovala slovy: "Das ist auch eine ehemalige Schülerin von mir!" (tj. "To je také jedna z mých někdejších žaček!" - pozn. překl.) Anebo když řekla: "Wie alt muss ich wohl sein, wenn heute meine Schüler 70 oder 75 Jahre alt sind?" (tj. "Jak stará musím asi být, když je dnes mým někdejším žákům 70 nebo i 75 let?" - pozn. překl.) Byla bych jí a nám všem přála, aby setrvala v našem středu ještě po mnoho, mnoho let, neboť až teď víme, jak velkou mezeru po sobě zanechala.
Myslím, že mohu tady nad hrobem načí milované paní učitelky vyslovit jménem všech jejích někdejších žáků a žaček poděkování za všechno, co nám dala. Jsme hrdi a plni potěšení na to, že jsme kus cesty mohli jít spolu s ní. Pro mne s ní navždy odchází i kus mého divukrásného dětství (v originále "ein Stück meiner wunderschönen Kinderzeit" - pozn. překl.). Ve vzpomínkách bude ale právě ona vždy naší paní učitelkou, k níž se budeme s láskou a vděčností v mysli opětovně rádi vracet.
Kéž jí náš Pán Bůh hojně odplatí milostí za všechno to dobro, kterým ona vybavila bezpočet mladých lidí na jejich cestu životem. S pokorou, vděčností a láskou se tu skláním před skvělým a nadmíru cenným člověkem! Kéž spočine v Božím pokoji a míru.

Traudl Weilhartová

Böhmerwäldler Heimatbrief, 2000, s. 352-353

P.P.S. Oba proslovy zazněly zřejmě nad hrobem zesnulé ve Freyungu. Hans Harwalik je na stránkách krajanského časopisu označen jako druhý předseda zmíněného už spolku "Stadtausschuß Stadt Winterberg". Traudl Weilhart-Eisnerová byla v krajanském měsíčníku "Böhmerwäldler Heimatbrief" po léta "pověřenkyní" (Betreuerin) vimperského rodáckého kruhu.

- - - - -
*Strážný / Vimperk / České Budějovice / Cudrovice / Cejsice / † † † Freyung (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

zobrazit všechny přílohy