ALOIS MÜLLER
Na památku padlých
Seznam vojáků wehrmachtu původem z obce Rothsaifen (dnes Červená - pozn. překl.), farnost Bergreichenstein (dnes Kašperské Hory - pozn. překl.), padlých ve druhé světové válce:
Otto Bauer, Flußhaus (osada zanikla pod českým jménem Flusárna - pozn. překl.)
Fritz Draxler, Weißenbach (zaniklá osada neměla české jméno, Bílý Potok je pouhý opis - pozn. překl.)
Josef Draxler, Riesenschleife (osada zanikla pod českým jménem Buzošná - pozn. překl.)
Wenzl Draxler, Riesenschleife
Heinrich Goschler, Liedlhöfen (dnes Lidlovy Dvory, část města Kašperské Hory - pozn. překl.)
Karl Goschler, Liedlhöfen
Karl Hruschka, Russen (lokalita zanikla pod českým jménem Na Luhách jako místní část osady Malý Kozí Hřbet - pozn. překl.)
Franz Jung, Rothsaifen
Pius Matschiner, Liedlhöfen
Franz Müller, Rothsaifen
Johann Nowak, Vogelsang (dnes Podlesí, část města Kašperské Hory - pozn. překl.)
Helmut Nowak, Vogelsang
Matthias Ottenschläger, Gschwendet, (lokalita /zvaná také "Gschwendetbauern"/ neměla české jméno /podle Profouse by českou obdobou byla "klučenina" či "mýtina", také "novina"- pozn. překl.)
Hermann Pilsner, Liedlhöfen
Hans Praschl, Rothsaifen
Josef Sailer, Vogelsang
Albert Schaffhauser, Rothsaifen.
Franz Schaffhauser, Rothsaifen
Karl Schaffhauser, Rothsaifen
Anton Schädlbauer, Rothsaifen
Karl Schwarz, Vogelsang
Richard Schulhauser, Rothsaifen
Otto Woldrich, Rothsaifen
Isidor Zimmermann, Rothsaifen
Pán dej jim odpočinutí věčné!
Bratr pohřešovaného Franze Müllera (*23. června 1921, viz podrobnější údaje o padlých na webu Onlineprojekt Gefallenendenkmäler - pozn. překl.) z Rothsaifen čp.9 se dověděl od navrátilce Wenzla Robla z Böhmisch Röhren (dnes České Žleby - pozn. překl.), po válce bytem v Pasově (v originále "in Passau" - pozn. překl.), že němečtí váleční zajatci z bojů o Stalingrad byli počátkem ledna roku 1943 po celé dny shromažďováni pod širým nebem k transportu na Sibiř. Ošacení měli zcela promočené a následkem toho byli většinou postiženi nemocemi. V jednom z vagonů měla být natěsnána stovka mužů. Tři Šumavané se ocitli pohromadě v takovém vagonu a vyměnili si navzájem své domovské adresy, aby mohli dát o tom, že jsou naživu, zprávu blízkým doma. Transport setrval tři týdny na jednom místě při stravě kusu mokrého chleba na jednoho zajatce denně. K pití nebylo nic, takže posloužil sníh ze střechy vagonu. Už po dvou týdnech zemřel jeden z těch tří a ve třetím týdnu (tj. asi prvního jarního dne, tj. 21. března 1943 podle zmíněné webové adresy - pozn. překl.) pak i můj bratr Franz (ve věku nedožitých 22 let - pozn. překl.). Přeživší Wenzl Robl, tehdy starý 35 let, vyprávěl, že téměř všichni vojáci, tehdy zajatí v květu mládí, pobyt na Sibiři zaplatili životem. Bezpočet mrtvých bylo už během jízdy vyhazováno ven z vagonů a tak ostatky pohřešovaných často leží bídně nepohřbeny na širých ruských pláních. Pan Robl celou anabázi přežil a tak jen díky tomu vím o bratrově osudu.
Glaube und Heimat, 2003, č, 1, s. 44-45
P.S. V roce 1900 měla dnešní Červená 309 obyvatel, dnes 22, což se téměř rovná počtu těch 24 padlých "za Vůdce a Říši".
Šumavský dialekt?
Lze podle nářečí odhadnout původ prvých šumavských osídlenců?
Já osobně myslím, že ano, poněvadž pokud se uchoval jejich jazyk v nezměněné podobě po celá staletí, dá se předpokládat, že většina prvých osídlenců střední Šumavy (jižní Šumava je tak ponechána tamním klášterům ve Vyšším Brodě /Hohenfurt/ a ve Zlaté Koruně /Goldenkron/ - pozn. překl.), pocházela z Tyrol.
Pobyt na z tamní dovolené mi poskytl příležitost pustit se do zkoumání rysů někdejšího německého dialektu v oblasti Kašperských Hor. Před několika lety jsem strávil pár dnů v tyrolské obci Jerzens (okres Imst - pozn. překl.), kde jsem bydlel u dávno zde usedlé selské rodiny příjmením Schultes. Bavil jsem se při každé příležitosti s hostinským i s hostinskou v originále "mit den Wirtsleuten" - pozn. překl.), poněvadž hovořili mj. navlas týmž nářečím jako kdysi my u nás doma: užívali např. výrazů "Nell" ve významu "dědeček" a "Nail" ve významu "babočka", pavlači říkali "Bablatsch" a říkali mnohé, co v jiných rakouských spolkových zemích (v tomto případě jde o Rakousko polohou dosti západní, sousedící na jihu s Itálií, resp. s jižním Tyrolskem - pozn. překl.). Z našich lidí by to ovšem zaznamenali jen ti starší, kterých už není mnoho.
Na Šumavě se hovořívalo 4 dialekty. Zcela na jih to bylo nářečí hornorakouské, poté podél hranice s Bavorskem až k Chebsku byl domovem dialekt dolnobavorský a hornofalcký - např, v Železné Rudě (v originále "in Markt Eisenstein" - pozn. překl.) nepadlo jiné slovo než v čisté dolnobavorštině (v originále "als niederbayerisch", po nějakém vlivu rakousko-uherského soustátí tu nebylo v jazykovém ohledu ani stopy - pozn. překl.), posléze se přibližně od Vimperka přes Kašperské Hory až k Nýrsku (v originále "etwa von Winterberg über Bergreichenstein bis Neuern" - pozn. překl.) s přilehlým blízkým okolím (und das nahe liegende Umfeld" - pozn. překl.) asi 50 km co do šíře (v originále "ca 50 km" - pozn. překl.) rozkládala oblast dialektu tyrolského (v originále "schließlich als letztes der Tiroler Dialekt" - pozn. překl.).
Před pár týdny jsem slyšel v rozhlase, kdo všechno osídlil tzv. Sudety (v originále "wer alles das Sudetenland besiedelte", v tomto chápání lze zeměpisně hovořit spíše o šíře pojatém severním Předalpí - pozn. překl.), a byli to - heslovitě (v originále "stichwortartig" - pozn. překl.) řečeno: Rakušané, Bavoři, Sasové, Slezané, Frankové a Tyrolané (v originále "Österreicher, Bayern, Sachsen, Schlesier, Franken, Tiroler" - pozn. překl.). K největší imigraci došlo (v originále "die größte Einwanderung geschah" - pozn. překl.) přibližně kolem roku 600 po Kr. zásluhou Slovanů (Tatarů), kteří sem přišli od Černého moře a přes Karpaty (komu by snad vadili ti Tataři v závorce, lze připomenout, že např. bulharské kmeny sem na západ přišly jako Tataři pod vedením chána Asparucha a "poslovanštily se" - pozn. překl.). Téměř všechny písemnosti přišly bohužel ta třicetileté války vniveč, takže se dnes můžeme opřít jen o to málo, co nabízejí média.
Nabízí se otázka, zejména pro nás z Kašperskohorska (v originále "aus Bergreïchensteiner Gegend - pozn. překl.), kdy sem přišli prví osídlenci, nějakou kroniku o tom lze těžko sehnat (jistou výjimku tvoří německy psaná práce Kašpara von Sternberg, i samostatně zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže, vydaná roku 1836 v Praze pod názvem "Umrisse einer Geschichte der böhmischen Bergwerke", nabízející ovšem jen obecné připomínky zásluh rodu Lucemburků - pozn. překl.). Dá se tedy pouze odhadnout podle stáří hradu Kašperka (v originále "fast 800 Jahre alte Karlsburg", my však přece známe rozmezí let 1356-1361, kdy ho dal Karel IV. zbudovat za stavebního vedení Víta zvaného Hedvábný /německy "Veit genannt der Seidene", Rudolf Kubitschek, zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže, píše alespoň v knize "von den Namen der Heimat z roku 1923: "Auch der Erbauer der Burg wird uns genannt, Veit der Seidene soll er geheißen haben.", viz plný text na Projektu Gutenberg/ - pozn. překl.), že jde asi víceméně o tisíc let.
V sedmdesátých a osmdesátých letech jsem býval často ve starém domově a pobýval jsem většinou mezi Stachami a Obřím hradem (v originále "im Stachauer Winkel zwischen Stachau und Reckerberg" - pozn. překl.), kde jednotlivá stavení patří ještě ke Stachům v končině předtím německé, počeštěné asi před 150 lety (svědčí o tom německá matrika ještě z počátku 19. století "für den eingepfarrten Teil des Frei-Gerichts Stachau" - pozn. překl.). To se stávalo zčásti i jinde, když třeba umřel německý farář a byl nahrazen českým. Lidé tu mají i tak ze 70% německá příjmení, německy však sotva umějí a když, tak velice špatně. Mladí odcházejí do města a staří žijí, jak to jde, majíce radost ze všeho, co "ze Západu" dostanou.
Když se člověk s místními bavil, vyvstávala náhle z minula německé výrazy, jako "Reimhäusl" pro hospodu v zatáčce na cestě z Kašperských Hor do Nicova (v originále "nach Nitzau". "Reim" je rovněž v Tyrolích označením pro zatáčku.
V sousedství mojeho bytu žil penzionovaný učitel z Prahy, který uměl velice dobře německy. Když jsem se s ním bavil, že tahle končina byla dřív jazykově německá, dal mi za pravdu a poznamenal, že se mu už stalo jasným, proč tu lidé neumějí správně česky a německy už vůbec ne.
Také na hřbitově ve Stachách je více než půlka hrobů opatřena německými jmény a já tu objevil i hrob Josefa Klostermanna, zvaného "po chalupě" Sepp Rankl a pověstného jako poslední obr ze Šumavy. Myslím, že se mu dá na hrobě, který leží při hřbitovní zdi, číst letopočet úmrtí 1888.
Po třicetileté válce sem přirozeně přicházeli lidé ze všech světových stran. Můj bratranec, jistý Franz Thurner (Dipl.-Ing. Franz Thurner má na webových stranách Kohoutího kříže i své samostatné zastoupení - pozn. překl.) z Nového dvora blízko Kašperka (v originále "aus Neuhof nahe der Karlsburg" dnes na mapách Nový Dvůr u Dolních Dvorců - pozn. překl.) úspěšně zjistil, že jeho předkové sem přišli z okolí Norimberka (v originále "aus Nürnberger Gegend" - pozn. překl.). Příjmení Klostermann, které se také v našich končinách hojně vyskytuje, má např. pocházet z Porýní (v originále "aus Rheinland", převažující tezi o příchodu šumavského rodu Klostermannů do Čech zpochybnil Emil Kintzl odkazem na přítomnost toho příjmení v Klášterském Mlýně už v 15. století, klášter, podle něhož místní jméno vzniklo, ovšem neuvádí - pozn. překl.). Podle ústního podání měli lidé, přišlí po třicetileté vojně sem do země, pocházeli z oblastí, kde válka všechno zničila. Z toho se dá usuzovat, že u nás to ještě nebylo tak docela špatné. Skutečnost, že tu od těch dob až do našeho vysídlení zůstal zachován tyrolský dialekt, zdá se mi jednoznačně svědčit o tom, že většina osídlenců pocházela z Tyrol.
Vlastním jen malou knížečku o Kašperských Horách, ve které jde o těžbu zlata a o vzniku místního jména města, o čemž bych rád ještě referoval (v originále "darüber möchte ich noch berichten" - pozn. překl.).
Pokud je někdo z krajanů lépe historicky informován, byl bych mu vděčen, kdyby zde otiskl svůj příspěvek, v němž by se pustil do případných oprav a doplňků.
Glaube und Heimat, 2002, č, 1, s. 27
Jako nejstarší usedlost na Rothsaifen (dnes Červená) je v kronice zmiňováno čp. 9 (dnes již neexistující, na jejím místě je v současnosti čp. 3) pana Josefa Müllera, který uchovával jednokřídlé domovní dveře, na kterých byl vypálen letopočet 1311 (viz Wikipedia - nemá německou verzi a musí vysvětlovat i původní německé místní jméno "Rothsaifen", tj. "červené sejpy" po rýžování zlata). Autor předchozích dvou zde do češtiny přeložených textových ukázek uvádí, že je původem právě z onoho stavení (narodil se tu 26. ledna 1935, na původním místě stojí dnes pod čp. 3 místní penzion) a doprovází texty v roce 2002 a 2003 svou současnou adresou a telefonním číslem v bádensko-württemberském městě Kornwestheim v zemském okrese Ludwigsburg, v roce 2007 se ale přestěhoval do nedalekého města Bietigheim-Bissingen. Arch "republikánského" sčítání lidu z roku 1921 uvádí na čp. 9 v Červené (už tehdy měla obec na titulním listě zdejší německy psané kroniky v kulatém úředním razítku jako výrazněji uvedené české místní jméno) rodinu Müllerovu, byť bez Aloise (zato se 3 jeho sourozenci, staršími bratry Josefem (*1911) a Johannem (*1913 v Chicagu. USA!), jakož sestrou Hedwig (*1914 v Rothsaifen jen o půldruha roku později než Johann). Bratr Franz (*1921), zahynulý na ruské frontě, tu ještě nefiguruje, když ale zemřela v roce 1982 v pečovatelském domově v Ludwigsburgu po dlouhé nemoci neprovdaná sestra Hedwig, vyslovuje se na stránkách krajanského měsíčníku "Glaube und Heimat" soustrast jejím tehdy dosud žijícím bratřím Josefu, Willimu a právě i Aloisovi. Hlavně se ovšem ze sčítacího archu dovídáme data narození rodičů, u Josefa Müllera je to 21. prosinec roku 1884 v Rothsaifen čp. 10, u jeho ženy Anny 1. červen 1887 v Humpolci (německy Kumpatitz). Tam v nevěstině rodišti, příslušejícím k farnosti Albrechtice (Albrechtsried), konala 21. února 1911 svatba, v kostele Panny Marie, sv. Petra a Pavla, který je dnes na severním úpatí hory Sedlo kulturní památkou, je oddal farář Josef Vlk (*3. října 1869 v Klatovech, †27. července 1923 v Praze-Bubenči, brzy po svém ustavení v Albrechticích způsobil národnostní konflikt, poněvadž patronem zdejšího kostela byl Bund der Deutschen, spolek, který koupil kostelu přilehlý statek, viz o tom obsáhlý text v "Budweiser Zeitung" z 5. března 1912). Nevěsta byla dcerou Jakoba Schwarze, rolníka z Humpolce čp. 9 a Kathariny, roz. Seemannové, dcery chalupníka (v matrice "Chaluppnerstochter") z Bohdašic (Budaschitz), vsi, která je dnes částí obce Dlouhá Ves. Ženich byl synem Mathiase Müllera (ten pak bydlel v čp. 9 jako výminkář) a Barbary, roz. Ketzerové, dcery podruha ve dnes zaniklém Milově (Milau)čp. 1. Nelze se nezmínit o poznámce na archu sčítání lidu z roku 1921, informující o tom, že od 27. září 1920 je Josef Müller "wieder in der Heimat aus Amerika". To by císař Karel IV. (viz na těchto webových stranách text o samotě Baderhof od Rudolfa Nowaka s překladem "Karlovy" latinské listiny z roku 1356) koukal, co se tu všechno od těch časů díky "národním" státům stalo!
- - - - -
* Červená
