ALOIS MAUTHOFER
Otci je sto let
Tento životní příběh Hanse Mauthofera ze šumavské Sosnice (v originále "Ossnitz im Böhmerwald" - pozn. překl.) sepsal v roce 2023 jeho syn Alois Mauthofer.
My 3 děti, 4 vnuci spolu se 6 pravnuky ze srdce gratulujeme našemu otci, dědečkovi a pradědečkovi Hansi Mauthoferovi k jeho 100. narozeninám dne 7. června roku 2023.
Hans Maulhofer těší se dnes stále ještě dobrému zdraví, žije ve Frankfurtu nad Mohanem samostatně ve vlastní domácnosti, vaří, žehlí a chodí nakupovat. Pravidelné návštěvy nedělních bohoslužeb u "Sankt Aposteln" či u sv. Bonifáce, stejně jako pravidelné partie skatu v kruhu starých pánů jsou důležitou součástí jeho života. Svůj čas tráví každodenními procházkami, luštěním sudoku a křížovek a také telefonováním s přáteli, příbuznými a známými. Sotva vynechá nějaký přenos fotbalového utkání v televizi a těší se z návštěv. Odnedávna komunikuje prostřednictvím tabletu přes aplikaci whatsapp.
Během sta let svého proměnlivého života mnohé zažil a stále ještě uchovává ve své fenomenální paměti.
Místem, kde přišel na svět, byl Stembauer-Hof (také Sternbauer-Hof se mu říkalo) na Šumavě, kde rod Mauthoferových žil po mnoho generací až do vyhnání roku 1946. Do jejich vlastnictví se doložitelně dostal sňatkem Martina Mauthofera ze statku Langhansl-Hof v Horním Kališti (v originále "aus Obergallitsch" - pozn. překl.) s Annou Armovou ze Sosnice čp. 2 (v originále "mit Anna Arm aus Ossnitz 2" - pozn. překl.) dne 14. května roku 1683. O osm generací později se dne 7. června 1923 tam na selském dvorci Stembauer-Hof, Sosnice čp. 2, pošta Dolní Dvořiště v okrese Kaplice (v originále "Post Unterhaid im Kreis Kaplitz" - pozn. překl.) narodil Johann (Hans) Mauthofer jako syn Johanna Mauthofera (*16. Prosince 1887) a Kathariny Mauthoferové, roz. Kubo (*16. října 1889) ze Všeměřic (v originále "aus Schömersdorf" - pozn. překl.).
V onom roce panovala v Německu hyperinflace. Na Šumavě, v tehdejší Československé republice, která vznikla po první světové válce, zajišťovalo ještě stále selské okolí venkova důstojný život. Samota Sosnice (v originále "Ortschaft Ossnitz", označení "samota" je tu asi výstižnější než "osada" - pozn. překl.) sestávala ze dvou selských dvorců (v originále "aus 2 Bauernhöfen" - pozn. překl.) a k nejbližší větší lokalitě, kterou představovalo Dolní Dvořiště, to bylo asi 4 kilometry. Okres Kaplice náležel v Československé republice co do složení obyvatel k těm německojazyčným oblastem, které tvořily asi 30 % veškeré populace (podle sčítání lidu z roku 1921 snad přesněji 23,3% - pozn. překl.). Vyrůstal na rodné usedlosti spolu se dvěma svými sestrami Marií (*8. června 1922) a Katharinou (Käthe) (*7. března 1926), navštěvoval v letech 1929-1935 obecnou školu v Dolním Dvořišti a poté 7. a 8. třídu měšťanské školy ve Vyšším Brodě (v originále "in Hohenfurth" - pozn. překl.). Všední den dítěte a mladého chlapce určoval přirozeně běh života na selském dvorci o pozemkové rozloze 42 hektarů, kde bylo v zemědělských pracích potřeba každé pracovní síly. Jako na mnoha jiných usedlostech byly ještě zdrojem vody prameny v okolí, večer sloužila k osvětlení toliko petrolejová lampa, většina dětí běhala v létě kolem jen tak naboso a všechny aktivity se omezovaly na nejbližší krajinný radius tak maximálně do 30 kilometrů. Jako katolíka potkalo ho první "svaté" přijímání roku 1931 a hned rok nato i biřmování. Politickými změnami v Německu se zdejší prostředí zprvu nezdálo nijak zasaženo. Do roku 1938 byla místní měnou československá koruna. Připojení "Sudet" k Německé říši 30. září 1938 ovšem učinilo ze zdejších šumavských obyvatel sudetské Němce (Kaplicko však připadlo k "župě Oberdonau", nikoli k "župě Sudetenland" - pozn. překl.) a novou měnou se v kurzu 10 korun ku jedné se pak i v Protektorátu Čechy a Morava stala říšská marka (protektorátní koruna tak od 1. října 1940 přestala být samostatnou měnou a stala se jen nominálním zlomkem /desetinou/ říšské marky - pozn. překl.). Zejména se každého osmnáctiletého mladíka "říšské" příslušnosti a tedy od roku 1941 i Hanse začalo týkat povolání k wehrmachtu. V jeho případě se tak stalo 16. dubna 1942 a válečná služba ho zavedla nejprve až na Kavkaz a pak do Řecka (v originále "in den Kaukasus und nach Griechenland" - pozn. překl.), kde v roce 1943 u jezera Ioannina (v originále "beim Joannina-See" - pozn. překl.) těžce onemocněl malárií. Přežil díky novým lékům, které obdržel v bavorském Garmisch-Partenkirchen. Musel ovšem už rok nato opět na frontu do někdejší Jugoslávie. Při ústupu wehrmachtu přes Jugoslávii do Itálie byl 2. května 1945 na Monte Grappa (hora v Benátsku - pozn. překl.) u města Treviso zajat italskými partyzány a předán Američanům. Pobyt v zajetí ho přivedl nejprve do přestupního tábora (v originále "in ein Zwischenlager" - pozn. překl.) 301 resp. 303 u Pisy na sever od Livorna (v originále "bei Pisa/Livorno" - pozn. překl.) a koncem roku 1946 do Caserty u Neapole v jižní Itálii. Tam zůstal při americkém hlavním velitelství (v originále "im amerikanischen Hauptquartier" - pozn. překl.) až do 26. dubna 1947, nasazen jako dálkový hlásič (v originále "als Fernmelder" - pozn. překl.) a číšník, díky čemuž spatřil na vlastní oči slavné generály, kteří se podíleli na poválečném uspořádání.
Během této doby byla jeho rodina na základě Benešových dekretů vyhnána ze šumavského domova. Po propuštění ze zajetí se opět shledal se svou rodinou v Richelbachu na území bavorské části pohoří Odenwald (česky by se řeklo "les pověstí" - pozn. překl.). Všichni naštěstí přežili válku.
Od 1. května 1947 bydlel a pracoval u sedláka Henninga v Richelbachu. Dne 20. června 1948 došlo překvapivě k měnové reformě. Hans naneštěstí krátce předtím svůj šek na 189 $, který obdržel od Američanů, vyměnil za 600 říšských marek (RM). Za ně teď přišel k nějakým 50 novým německým markám (DM). O dva týdny později by za svůj šek dostal mnohonásobně víc. Za své první DM si Hans koupil v ceně 80 DM jízdní kolo, které nutně potřeboval na své cesty do práce. Od 15. října 1948 bydlel v Richelbechu u rodiny Seifritzovy a byl zaměstnán jako lesní dělník v okolí lesovny Rauenberg (v originále "in der Umgebung Forsthaus Rauenberg" - pozn. překl.). V roce 1949 poznal v Riedern svou pozdější manželku Marii Dolzerovou z Guggenbergu (Riedern i Guggenberg jsou místními částmi obce Eichenbühl v bavorských Dolních Frankách - pozn. překl.), která se narodila 17. března 1929 v šumavské vsi Pernek čp. 14 u Německého Rychnova (v originále "in Bernek 14 bei Deutsch-Reichenau", rozuměj dnes zcela zaniklý Pernek u zcela zaniklého Rychnůvku, kdysi místním jménem Německý Rychnov u Frymburka /Deutsch-Reichenau bei Friedberg/, po "říšském záboru "Deutsch-Reichenau bei Haslach" - pozn. překl.). Už 15. února 1949 se začal ve Frankfurtu nad Mohanem přeškolovat u rodiny Johannese Müllera na zedníka a během týdne měl kvůli tomu ve městě malý byt. V letech 1956-1964 působil u firmy Müller jako polír a podílel se na inženýrském stavitelství (v originále "im Tiefbau" - pozn. překl.) na staveništích v Leverkusen a ve Frankfurtu nad Mohanem při firmách Farbwerke Hoechst a T&N, jakož i na čistírnách odpadních vod v městech Heusenstamm a Dietzenbach.
Dne 16. června 1951 si Hans v Riedern na stavovském úřadě vzal Marii Dolzerovou za ženu. Církevní svatba se konala v Guggenbergu 17. června téhož roku. Dne 6. května 1952 se oba přestěhovali do Frankfurtu nad Mohanem. Jejich malý byt na Danneckerstraße čp. 11 měl rozměr 26 metrů čtverečních. Dne 21. května 1953 přišla na svět dcera Monika, 12. února 1955 syn Alois (autor německého originálu tohoto textu - pozn. překl.) a 15. ledna 1957 druhý syn Hans-Günter.
V roce 1955 vydělával Hans měsíčně 380 DM, v roce 1960 780 DM a v roce 1964 přibližně 1100 DM. Houska stála tenkrát 4 feniky, jízda tramvají 25 feniků, místní telefonní hovor až do 20 minut stál 20 feniků. Dálkové hovory byly mnohem dražší. Rok poté se uvažovalo o tom, že by se na vrchu Sachsenhäuser Berg u věže Henningerturm dal za 40 000 DM, což byl tenkrát stonásobek měsíční mzdy, dal postavit dům. Nakonec bylo ale rozhodnuto, že namísto stavby domu budou peníze investovány do vzdělání dětí. Nebylo toho v budoucnu třeba nikdy litovat (v originále "wurde nie bereut" - pozn. překl.). Svou roli tu sehrála i šťastná náhoda.
V té době, tj. v roce 1956, bylo bydlení stále ještě něčím vzácným a vytouženým. Maria byla právě těhotná se svým třetím děckem, synem Hansem-Günterem. Poněvadž byla silně nábožensky založená a bez nároků na odměnu se angažovala ve farnosti Německého řádu (blíže viz Wikipedia - pozn. překl.), dověděla se o nabídce bytu o rozměru 100 metrů čtverečních na Brückenstraße čp. 3a v úředním řádovém domě (v originále "im Amtshaus des Deutschen Ordens" - pozn. překl.) ve Frankfurtu nad Mohanem. Ucházeli se s Hansem o byt u příslušného katolického sdružení (v originále "beim katholischen Gesamtverband" - pozn. překl.) a také byt získali, poněvadž se při přezkoumání žádosti zjistilo, že by museli v pěti osobách nadále sdílet nemožně těsný prostor zmíněného už bytu na Danneckerstraße. O několik měsíců později by nabídku získala jiná rodina, která měla na cestě čtvrté dítě. V té době se uvažovalo o tom, že by Hans začal s inženýrským studiem na Holzmannschule. Bylo to zavrženo z toho důvodu, že při týdenní náloži 48 (někdy až 60) hodin práce a navíc 4 večerů nutně určených studiu by Hansovi nezbýval nijaký čas pro rodinu.
Přes tvrdé pracovní nároky si Hans o nedělích na rodinu a děti vždycky našel volno a chodíval s nimi často na procházky po Hainer Weg výš do městského lesa, k věži Goetheturm, do lesa Scherwald, k řece Mohan (v originále "an der Main" - pozn. překl.) a na dětská hřiště všude v okolí.
Dovolených bylo tenkrát jen málo a peněz ještě míň. Následkem války to Hans neměl navíc v pořádku se zdravím, často nečekaně upadal do spánku bez jakéhokoli varování. Proto se po několika pokusech a dvou menších nehodách vzdal jízdy na motocyklu i v automobilu. Až dodnes sám autem nikdy nejel. O dovolených jsme spíš vzácně jezdili vlakem, což nebylo nijak levné. Cílem bylo většinou příbuzenstvo v Odenwaldu, dvě letní dovolené strávila rodina u tety Pauly blízko Lince (v originále "bei Linz" - pozn. překl.) a jedna cesta mířila na Dachstein. Poněvadž ale přímé okolí domu Německého řádu, Alt-Sachsenhausen a vůbec celý Frankfurt nad Mohanem nabízel k výletům spousty možností, chybělo nám toho ke spokojenosti jen málo (v originále "vermisste man aber nur wenig" - pozn. překl.).
Koncem padesátých let bylo ještě ve Frankfurtu mnoho trosek z války. Všude se hodně stavělo, započal hospodářský zázrak šedesátých let. Postupně se dostavoval určitý nevelký blahobyt (v originále "ein geringer Wohlstand" - pozn. překl.). Někdy v roce 1960 koupil Hans pračku se sušičkou a ledničku. Asi roku 1963 přišla na řadu gramorádio (v originále "Musiktruhe" - pozn. překl.) s televizí. Tři děti se v sobotu, dni k tomu určeném, koupaly ve vaně, pro kterou se voda ještě ohřívala na kamnech. Děti se často posílaly nakupovat. Pekařství, řeznictví, obchody s rybami, s mlékem a se zeleninou byly v Alt-Sachsenhausen všechny docela nablízku.
V roce 1964 se rodina přestěhovala z druhého poschodí do trochu většího bytu v prvním poschodí domu. Pro znovuvýstavbu válkou zničeného domu Německého řádu byl roku 1960 položen základní kámen. Čtyři roky nato byl dům hotov. Hans se chopil šance a změnil l k 1. prosinci 1964 zaměstnání, když mu Deutschherrenbund nabídl v domě Německého řádu místo domovníka a správce. Získal tím nárok na byt téměř osvobozený od nájmu, za který platil měsíčně pouhých 52 DM. Vytápění bytu bylo řešeno připojením na otopné zařízení studentského domova. V bytě byl i služební telefon. Nevýhodou bylo, že se mu dalo i o víkendech odkudkoli volat, což mu ale nevadilo.
Komplex budov Německého řádu přímo u Starého mostu (v originále "an den Alten Brücke" - pozn. překl.) s výhledem na řeku Mohan a frankfurtský dóm sestával z popisných čísel od 3 do 7. Jako čp. 3 byl označen vlastní dům Německého řádu. Ten byl po dlouhý čas rezidencí Německého řádu ve Vídni, byl, jak už řečeno, za druhé světové války zničen a kolem roku 1960 spolu s kostelem obnoven. S domem byl integrován studentský domov v 1. až 4. horním patře. Když nastal čas studentských nepokojů kolem roku 1968, domova se to ani příliš nedotklo. Hans byl ve své práci velice svědomitý, dostupný v každý čas a proto i oblíbený u studentů, obyvatelů i uživatelů jemu svěřených prostor. Díky těmto velice velmi dobrým vztahům se studenty měl možné eskalace takříkajíc pod kontrolou. V domě Německého řádu byl v přízemí rytiřský sál, který byl používán k větším akcím, v 1. poschodí tzv. farní sál pro potřeby už zmíněné farnosti Německého řádu a v přízemí ještě seniorský klub (v originále "der Alten-Club in Parterre" - pozn. překl.). Jeden ze 3 těch seniorských klubů vedla po 25 let Maria Mauthoferová. Později byl dole zřízen úřad pro vědu a umění (v originále "das Amt für Wissenschaft und Kunst" - pozn. překl.), dnes je tam muzeum ikon (v originále "das Ikonenmuseum" - pozn. překl.).
Rodina Mauthoferova bydlela v tak zvaném "úředním domě" (v originále "im sogenannten Amtshaus" - pozn. překl.) na Brückenstraße čp. 3a. V sousedních prostorách a v přízemí bylo později zřízeno skupinové ubytování pro Jugendarbeit der Deutschordenskirche. Dole v klenutém sklepě byl tak řečený Partyraum, v němž se konaly schůze a rockové koncerty mladých. Přímo z "úředního domu" bylo vidět zadní stranu Deutschordenskirche, kostela postaveného v roce 1307 a také budovu fary, někdejší nemocnici (v originále "ein ehemaliges Hospital" - pozn. překl.). Na straně průčelí (v originále "an der Frontseite" - pozn. překl.) bydlely ještě katolické řádové sestry. Za domem byla mateřská škola (v originále "der Kindergarten" - pozn. překl.) Německého řádu pro přibližně 60 dětí. V přímém sousedství bylo i hřiště "na čutanou" (v originále "ein Bolzplatz" - pozn. překl.) pro děti a farní zahrada. Alte Brücke a řeka Mohan byly vzdušnou čarou vzdáleny pouhých 100 metrů. Bylo to tu takříkajíc uprostřed všeho dění (v originále "mitten im Geschehen" - pozn. překl.).
"DO" (tj. fara Německého řádu) bylo místem setkání mladých i starých. Maria byla aktivně činnou ve zdejší Frauengemeinschaft, v seniorském klubu, v radě farní obce (v originále "im Pfarrgemeinschaft" - pozn. překl.) i jako pomocnice při svatém přijímání (v originále "und als Kommunionshelferin" - pozn. překl.). Hans byl silně účasten mnoha akcí, spojených s domem Německého řádu. Okolí včetně mnoha stavebnišť bylo rájem dětských her. Po obědě se ve dvoře "DO" děti spontánně shromažďovaly do skupin, hrály si kopanou i na četníky a loupežníky, na kovboje a indiány, na schovávanou, v kuličky (v originále "Klicker", což je pojem, který nabyl až s "klikáním" nového býznamu - pozn. překl.), skákací hry "na panáka" (v originále "Hüpfspiele" - pozn. překl.), na hula hup a různé jiné skotačiny. "DO" byl jakýsi živoucí kostel, uzpůsobený pro úspěšnou práci s dětmi a mladými lidmi, a to i pořádáním letních táborů, kam byl umožněn o prázdninách přístup i dětem z chudších rodin. Takový letní tábor s různými druhy pobytu i v ubytovnách mladých (v originále "in Jugendherbergen" - pozn. překl.) a pronajatých domech byl pro mnohé jakýmsi vrcholem roku. Monika, Alois i Günter se táborů často účastnili. Oba chlapci, Alois i Günter byli horlivými ministranty, Alois fungoval dokonce i jako varhaník.
Hansovo působení v roli domovníka a správce ho zcela naplňovalo a přivádělo ho k mnohostranným kontaktům se studenty a také s prominenty Německého řádu (v originále "und Prominenz aus dem Deutschherrenbund" - pozn. překl.).
Spoluorganizoval i řádová setkání prostřednictvím jím rozesílaných oběžníků a to mu samozřejmě zajišťovalo styky s mnoha význačnými příslušníky řádu. Četné skatové partie se studenty se staly významnou součástí jejich volného času a zůstaly jí pro mnohé z nich dodnes i v jejich pokročilém věku. Mnozí "Skatbrüdere" už mezitím odešli na věčnost, mnozí noví se vynořují během každých pár roků. Hans byl po léta konstantou těchto partií, konaných ve studentském domově, v hostincích a na sachsenhausenských farách.
Poněvadž Hansova manželka Maria si roku 1976 ve svých 47 letech pořídila ještě řidičské oprávnění, mohli spolu od té doby společně podnikat o dovolené prázdninové výpravy automobilem. Letadlem se vydali do Izraele, na Mallorcu a Sicílii (při výbuchu sopky Etna), automobilem do Polska k řádovému hradu Německých rytířů v Malborku (v originále "zur Marienburg vom Deutschen Orden ib Polen" - pozn. překl.) a Hans cestoval spolu s Günterem do Itálie k místům válečných bojů u Carrary, Bologně, Alfonsine a Janova (v originále "bei Carrara, Bologna, Alphonsine und Genua" - pozn. překl.).
Ve svých 63 letech odešel Hans dne 1. července roku 1986 do důchodu a osobně se s ním rozloučil státní ministr Jaumann. Krátce předtím dne 1. května 1986 přestěhoval se s Marií do přízemního bytu o 64 m2, který obývá až dodnes. Děti Monika, Alois a Günter opustily bydlení v DO už předtím. Monika se provdala za Alberta Häfeleho, se kterým se jí narodily 2 děti, Alois si vzal za ženu Angelu Krausovou a měli spolu také 2děti. Günter se oženil s Monikou Sebaldovou. Do dnešního dne (2023) náleží Hansovi 4 vnuci a 6 pravnuků.
Už v půli sedmdesátých let si Hans pronajal zahrádku (v originále "einen Schrebergarten" - pozn. překl.) na Seehofwiesen blízko Oberrad (jde o část města Frankfurt nad Mohanem - pozn. překl.). Často tam v důchodu zavítával, sel a sklízel rozmanité druhy ovoce a zeleniny. Legendárními se staly marmelády z černého rybízu a z malin. Doma se začal věnovat řezbářství a z lipového dřeva zhotovil hned několikero domácích požehnání pro svou rodinu, sadu šachových figurek a figurky do betléma (v originále "für eine Weihnachtskrippe" - pozn. překl.). Maria vedla po seniorském klubu ještě až do svých 80 let seniorskou gymnastickou skupinu.
K 1. lednu roku 2002 zažili Hans a Maria svou už v pořadí 4. měnovou reformu, tentokrát v podobě zavedení eura. V roce 2011 oslavili oba u sv. Bonifáce ve Frankfurtu nad Mohanem svou zlatou svatbu.
Jak Maria, tak i Hans mají silnou vazbu k domovu. Hans si brzy předplatil vyhnanecký časopis "Glaube und Heimat". Často hovořili o tom, že by se do rodných končin podívali. Dvakrát opravdu šumavský domov za "železnou oponou" navštívili. Zatímco Mariino rodné stavení v Perneku čp. 14 bylo vyhozeno do vzduchu a srovnáno se zemí (stálo jen 500 metrů vzdáleno od rakouské hranice), rodný dům Hansův v Sosnici čp. 2 zůstal zachován. Teprve po politickém obratu v roce 1989 se jim stalo jasným, že měli ve Frankfurtu nad Mohanem dobrý život a do někdejšího domova se už nikdy nevrátí. Navštěvovali pak pravidelně rodácká setkání střídavě jednou pro Pernek /Rychnůvek (v originále "einmal Bernek/Deutsch-Reichenau" - pozn. překl.), jednou pro Svatý Kámen/Sosnici a Dolní Dvořiště (v originále "einmal Maria Schnee/Ossnitz/Unterhaid" - pozn. překl.). Hans udržuje až dodnes kontakt se Šumavany z domova, pokud ovšem ještě žijí.
Při jedné cestě do Rakouska roku 2015 Maria nešťastně upadla a způsobila si vážná poranění. Rychle se zotavila, zemřela však po dalším pádu dne 15. února 2016 ve Frankfurtu nad Mohanem. Hans žije od té doby v bytě sám.
Od roku 2010 byly návštěvy domova vzácnější. Poněvadž starý Stembauer-Hof (postavený kolem roku 1800) byl v roce 1923 Hansovým otcem jako kamenný dům zbudován znova, byl dvorec v čase vyhnání zachován v tak dobrém stavu, že byl následně jako jeden z mála v celém okolí Čechy používán jako obytný dům a nerozpadl se nebo nebyl vyhozen do povětří jako mnoho jiných. Po politickém obratu v roce 1989 koupila dům Češka paní Jordánová a byl krásně obnoven jako jezdecký dvůr. Byl pak ještě dvakrát prodán a je nyní v majetku jednoho Rakušana z obce Kleinarl v Solnohradsku. Dnešní adresa kupodivu zní Gut Kaliště, CZ 38272 Dolní Dvořiště, Trojany 1. Tento nový majitel vyhledal roku 2021 kontakt na rodinu Mauthoferovu, poněvadž Alois Mauthofer (tj. autor originálu těchto řádek - pozn. překl.) směl v devadesátých letech zavěsit v renovovaném domě na stěny staré fotografie, zachycující jeho původní podobu i s kontaktními daty někdejších vlastníků. Pan Rupert Fritzenwallner pochází rovněž ze selské rodiny a koupil dvorec v roce 2014 od Holanďana Franse Kokse. Vlastní dnes i více než 70 hektarů pozemků kolem a provozuje chov ušlechtilého skotu. Má velký zájem o historii domu, o příběh jeho někdejších obyvatel a o kraj kolem. Hans je šťasten, že je usedlost opět selsky obhospodařována. Alois pracuje od devadesátých let na rodopise předků a shromáždil až dosud data o více než 1000 osobách v databance, zachycující převážně posloupnost rodin s příjmeními Mauthofer, Dolzer a Kubo zvláště z osad Sosnice, Horní Kaliště, Dolní Dvořiště, Všeměřice a Tichá (v originále "uf Oppolz" - pozn. překl.) včetně nazpět až do 16. století. Alois také jezdí na domovská setkání ve Svatém Kameni a udržuje s rodinou nového majitele dvorce srdečný kontakt.
Hans už po několil let není cest na Šumavu schopen pro silnou zátěž s nimi spojenou.
Vede se mu však dobře i nadále. Používá při chůzi hole, vozík zatím nepotřebuje. Zahradu obhospodařoval až do 94 let, nejprve na Seehofwiese, později blíž u restaurace Rosisten (v originále "bei den Rosisten" - pozn. překl.), při sklizni ovoce a prořezávání větví lezl dokonce na stromy. Poněvadž neměl auto, jezdíval pravidelně na kole. Stáří už samozřejmě zanechává na těle stopy, duševně je ale ještě fit a paměť má jako málokdo. Dokáže si i po letech vzpomenout na jména 57 (z celkem 60) někdejších spolužáků z dávných školních časů a vyprábět i o jejich osudech. Spolu s Aloisem dokumentuje staré fotografie a řadí je podle jmen osob na nich zachycených, aby mohly být zaneseny do počítačové databanky. Ta práce může zabrat ještě léta a tak má Hans před sebou nový cíl, když mu ta paní za okénkem při prodlužování platnosti osobního průkazu (bylo mu tenkrát 99 let) řekla přece "Auf Wiedersehen!" za dalších desatero roků.
Glaube und Heimat, 2023, č. 6, s. 47-51
Snad Alois Mauthofer na nic nezapomněl… Frankfurtský rodák Johann Wolfgang Goethe skonal v nedožitých 83 letech následkem nachlazení po vyjížďce na koni. Kdo ví, čemu se na tom všem dá rozumět, ať se ozve. Echo je vším.
- - - - -
* Frankfurt nad Mohanem (HE) / Sosnice, Horní Kaliště / Dolní Dvořiště / Vyšší Brod / Všeměřice / Tichá / Svatý Kámen
