VÁCLAV MAIDL

Stifterova próza "Z kroniky našeho rodu" po sto šedesáti letech

Kromě faktu, že ztělesňuje literaturu biedermeieru, se Adabert Stifter zapsal do paměti literární historie minimálně dvěma dalšími skutečnostmi: svým "mírným zákonem", formulovaným v předmluvě k "Pestrým kamenům" (1852) jako skrytá polemika s Friedrichem Hebbelem, a neustálým přepracováváním, pilováním svých textů (čímž připravil editorům zejména posmrtných vydání nejednu horkou chvilku, ale zároveň i možnost nahlédnout do své autorské dílny). V počtu textových variant próza "Z kroniky našeho rodu" (s tímto názvem vyšla r. 1959 česky) suverénně vede - jsou známy čtyři její podstatně odlišné verze, přičemž jen jedna z nich - tzv. "Studienfassung" (= podoba uveřejněná v rámci Stifterových "Studií") - se dočkala za autorova života knižního vydání. S dalšími - rozpracovanými a nedokončenými - variantami neměli Stifterovi současníci možnost se seznámit. Teprve v r. 1939 publikoval Franz Hüller v rámci edice Stifterových sebraných spisů čtvrtou, poslední podobu této rozsáhlé povídky a na variantu třetí bylo nutno počkat až do r. 1987, kdy vyšla v Lipsku jako faksimile rukopisu s komentářem českého germanisty Aloise Hofmana.
Jaká tedy byla historie vzniku a mutací Stifterova třetího nejrozsáhlejšího textu? Naposledy se touto otázkou zabývá v monografii "Adalbert Stifter" Mathias Mayer (Stuttgart 2001) a je jen příznačné, že "Kronice" vyčleňuje zvláštní místo. Ačkoli přísluší do souboru "Studien", pojednává o ní zvlášť, jako kdyby tvořila samostatný celek rovnocenný s povídkovým souborem "Pestré kameny" nebo romány "Pozdní léto" a "Vítek". Svědčí to o výjimečném postavení jak ve Stifterově životě, tak i v jeho tvorbě - práce na "Kronice" ho provází vlastně po celé období tvorby: Teprve jako pětatřicetiletý uveřejnil v r. 1840 časopisecky svou první povídku ("Kondor"), od poloviny roku 1841 do března 1842 pak vychází na pokračování první, časopisecká verze "Kroniky" ve "Wiener Zeitschrift für Kunst, Literatur, Theater und Mode".
Druhé, zcela přepracované vydání se objevuje ve třetím díle "Studií" v r. 1847. Ačkoli ani s ním nebyl Stifter spokojen, při reedicích "Studií" do textu prakticky nezasahoval. Tak, jak se postupně měnily a vyvíjely jeho názory, měnila se i jeho předsrava o definitivní podobě. Stejně radikálně jako se lišily časopisecká verze a verze "Studií", měla se lišit i verze následující - z povídky se měl stát román. (Zacházejme ale s tímto pojmem opatrně - jde tady spíše o perspektivu čtenáře či vývoj hlavní postavy. Sám Stifter použil např. pro "Pozdní léto" žánrové označení "povídka".)
V roce 1864, uprostřed práce na románu "Vítek" a v jisté fyzické i psychické krizi začíná Stifter s novým radikálním přepracováním "Kroniky". Naléhání jeho "dvorního" nakladatele Heckenasta jej však od této práce odvádí zpět k "Vítkovi". Jeho poslední díl vychází v r. 1867 a Stifter se prakticky vzápětí uchyluje opět ke "Kronice", dopisuje některé kapitoly, jiné přepracovává, mění jejich pořadí i celkový rozvrh, rozhoduje se, že text rozčlení do dvou dílů. Píše se ovšem konec roku 1867 a Stiftera opouštějí síly, rakovina propuká ve své poslední fázi. Stifter si je vědom, že tuto práci již nedokončí. Svému příteli a správci pozůstalosti Johannesu Aprentovi se s rezignací svěřuje nad rozepsaným dílem: "Hier ist der Dichter gestorben." (Zde básník zemřel.), kteroužto větou Aprent svědomitě rukopis uzavřel a ta se tak stala i součástí vydání ve zmíněných Sebraných spisech.
V čem prodělal Stifterův text (a nejenom tento) největší změnu? Obvykjle se hovoří o Stifterovi "romantickém" a "klasickém", o procesu postupné abstrakce jeho vyjadřování. Co se tím míní? Oblíbeným autorem Stifterových mladých let byl Jean Paul (vlastním jménem Johann Paul Friedrich Richter) a okouzlení groteskností či skurilitou jeho textů můžeme postřehnout - vedle u Stiftera všudypřítomného sentimentu - také v raných prózách našeho autora. Také on se snaží čtenáře zaujmout zajímavým námětem, efektními scénami a překvapujícím rozuzlením přžíběhu. Líčení krajiny a přírody, jimiž rovněž upoutal a která vyvolávala asociace s jeho předchozími malířskými pokusy, však záhy přestala být pouhými popisy a proměnila se v sondy do organismu přírody, které básnickým jazykem odkrývaly na první pohled nezřejmé, leč zřetelně se projevující souvislosti (vzpomeňme jen vystižení životního cyklu užitkového lesa v "Popsané jedličce" nebo zachycení proměn počasí při oblevě na konci zimy v této knížce). Stiftera už nezajímá izolovaná scéna, nýbrž vývoj - to, proč a jak k ní došlo, popřípadě, co z ní vyplynulo dál. A to už neplatí jenom o přírodě, nýbrž také o jeho literárních hrdinech. Jestliže zpočátku si vybíral ještě postavy spíše výjimečné (vzduchoplavkyně Kornélie v "Kondoru", postavy umělců, většinou malířů, - opět v "Kondoru" a v "Polních květinách") nebo volil mimořádné situace v jejich životě (myšlenka na vraždu v "Popsané jedličce", uvažování o sebevraždě v "Kronice"), preferuje později stále více každodenní detail a jeho zasazení do kontextu (což mu ze strany Friedricha Hebbela přinesko posměšné označení "přeceněného talentíčku" /"überschatzte Diminutivtalent"/). Vědomí souvislosti spolu se Stifterem vyznábanou jednotou klasického ideálu krády, dobra a pravdivosti jsou mu zárukou řádu, jakési Prozřetelnosti, jejíž obrysy můžeme sice pouze tušit, k jejich realizaci (a tudíž naplnění v rozměru lidského života) však lze přispět vlastním vědomým působením v nejbližším okruhu. Východisko německé klasiky, inkorporované Stifterem, už ovšem bylo zcela něco jiného než ironie Jeana Paula (ke které měla německá klasika stejně daleko jako Stifter, jenže ve Stifterově době působila už její nepřítomnost téměř anachronicky). Odvrat od osobního k nadosobnímu, potlačování subjektivního, se pak promítly i do Stifterova stylu. Místo pojmenování jedinečných volí slova obecnějšího významu, individuální promluvy postav ustupují ritualizovaným dialogům (vyvrcholením této tendence je "milostný" rozhovor mezi Bertou a Vítkem v románu "Vítek"¨). Stifterovu tendenci k objektivizaci si nejlépe uvědomíme na drobném motivu, na který upozorňuje Mathias Mayer: Když v časopisecké verzi "Kroniky" plukovník vypravuje o tragické smrti své ženy, začne usedavě vzlykat. Ve variantě uveřejněné ve "Studiích" se tento afekt zmírňuje v pláč a v poslední variantě se už dojatý plukovník pouze odmlčí. Co kdysi působilo navenek, se nyní přesouvá do nitra postavy. Herwig Gottwald zase postřehl, že Stifter při práci na třetí a čtvrté verzi "Kroniky" většinou odstraňoval hodotící, citově zabarvená jména, slovesa a obraty, škrtal klletby a nadnesené přípitky.
Zajímavá proměna se děje se Stifterovou prózou také z žánrového hlediska. Časopisecká verze se sledem scén a postav, jež mezi sebou jen velmi volně souvisejí (jak volně, to dokazuje vynechání některých postav v "Kronice" ze "Studií": nepřešli do ní ani dv a žebráci, ani druhý milenecký pár Eustachius a Christine), svým vnějším důrazem na podivnost, ba podivínskost až ztřeštěnost upomíná na žánr, který má v německém písemnictví bohatou tradici: literaturu o bláznech (v jinak utvářeném českém literárním prostředí by se dalo hovořit o literatuře soustředěnékolem postavy "bratra" Palečka). Tuto literární tradici oživila německá romantika (např. Josef Eichendorff, Georg Büchner) a ani Stifter se ji ve svých počátcích nevyhýbal - upozorněme jen na jinou Stifterovu prózu, "Hrad bláznů", vznikající v téže době jako "Kronika", i na genealogickou spřízněnost plukovníka s rodem Šarnastů z "Hradu bláznů", kterou ovšem Stifter v knižním vydání potlačil.
Zatímco otiskování po částech podpořilo dojem epizodičnosti, v knižní podobě vynikl rámcový charakter povídky, vytvořený kolem výbuchu žárlivosti mladého lékaře a přechodného rozchodu milenců. Tento rámec, měl-li být naplněn, si vyžadoval vývoj postavy, její proměnu a zrání. Tifterova próza tak nab¨ývá rysů jiného v německé literatuře hojně pěstovaného žánru - tzv, vývojového románu. Chceme.li být přesní: je nakročena tímto směrem. To jistě vycítí i čtenář, když po široce založené kapitole "Markétka" přečte několikastránkovou expozici Pirlingu, poté uzavření rámcového děje setkáním mileneckého páru při střelecké slavnosti a vzápětí abruptní "Doslov" s naznačenou možností pokračování. A pochopitelně to vycítil autor sám: práce na poslední verzi směřovaly k dvoudílnému románu.

Na přelomu 19. a 20. století, v době znovuobjevení Stiftera (o ně se velmi zasloužil ordinárius pražské německé univerzity August Sauer a jeho žáci), se kromě otázky literárních vlivů hodně spekulovalo o projekci Stifterovy domovské krajiny a autobiografických rysů do jeho díla. Tehdejší literární historiky zaměstnávala zejména spisovatelova nenaplněná láska k Fanny Greiplové, stejně jako motivy osudové žárlivosti a postavy společensky nezakotvených umělců. V topografii se šlo dokonce tak daleko, že se za jednotlivými jmény obcí a místními názvy hledaly paralely v Horní Plané a okolí, tak např. Pirling byl jednoznačně prohlašován za Frymburk, Unterwaldau z časopisecké verze "Kroniky" za Dolní Vltavici, Stifterův rodný dům za dům doktora Augustina apod. (stačí nahlédnout do předmluvy Hanse Hartmanna a Josefa Taubmanna k vydání 2. Dílu "Studií" z r. 1908, jež tvořily součást Sebraných spisů). O šedesát let později se autobiografické momenty Stiftrova díla hledaly a vykládaly rafinovaněji pomocí hlubinné psychologie, která např. v konstelaci plukovník - Markétka - Augustinus spatřovala autorovu podvědomou touhu po úplné rodině (připomeňme, že Stifter ve dvanácti letech ztratil otce), v níž ovšem plukovník s Markétkou fungovali jako adoptivní rodiče, přičemž oidipovský komplex byl vytěsněn - patrně proto, že autor postrádal otcovský vztah jako takový a vztah mezi mladým doktorem a starým moudrým mužem tu funguje jako jeho náhražka.
Parafrázované názory představují ovšem jen různé interpretace, jejichž společným východiskem jsou texty obsahující v sobě signály, jež pak dané výklady umožňují. Ze Stifterovy osobnosti, jeho života, vnímání a prožívání přešlo zcela jistě mnohé - v méně či více skryté podobě - také do jeho díla.
V jeho raných prózách je v první řadě nepřehlédnutelný motiv žárlivosti a jejích zhoubných účinků, ať už je tato žárlivost podložená (Jošt v "Hradu bláznů") či nepodložená (malíř v "Polních květinách", Augustinus v "Kronice"). Dokud nebyly zveřejněny Stifterovy dopisy, mohlo se zdát, že se jedná o autorovu manýru a typické rozehrání konfliktu. Při znalosti autorových dopisů však vidíme, že Stifter zde ventiloval svůj vlastní problém, byť již odeznělý. V době vztahu k Fanny Greiplové ji totiž občas v dopisech pronásledoval kousavými poznámkami a dotěrnými otázkami prozrazujícími jeho žárlivost. Že tyto podezíravé dopisy nepřispívaly k harmonickému vztahu, je nabíledni. Žárlivost, nedůvěra k milované bytosti se s více jak desetiletým odstupem jeví autorovi jako provinění ve dvojím smyslu: jednak proti vlastní osobě (ztráta důstojnosti, vyrovnanosti), jednak zejména vůči partnerovi, či lépe řečeno partnerce, neboť v souvislostech Stifterova světa i doby je ženě dáno buď milovat, či trpět a v každém případě se přizpůsobit a podrobit: "Odvedu tě odtud, musíš se stát mou ženou, já tvým mužem (…) Musíš mít ráda totéž co já, musíš sdílet můj úděl, musíš mě kamkoli následovat, a kromě mne nesmíš mít nic na světě," říká protagonista "Hradu bláznů" Jindřich Šarnast své vyvolené.
Nekontrolovanými projevy citu - a výbuchy žárlivosti mezi ně rozhodně patří - se Stifter jistě cítil být ohrožován osobně, a proto věnuje i ve svých dílech mnoho prostoru úvahám a prostředkům, jak tyto projevy ovládnout nebo je alespoň ztlumit. V jeho počátečním tvůrčím období se často objevuje motiv zápisu - buď v podobě deníku ("Kondor"), dopisu ("Polní květiny") nebo jako životopis ("Hrad bláznů"). Zapsání události jako by ji zpřehledňovalo, akt sepsání spolu s jistou časovou distancí od popisované události způsobují u pisatele určitý odstup (pomineme.li nebezpečí oživeného vzplanutí citů a vášní, jestliže byla časová prodleva příliš krátká, či impuls mimořádně silný). Zároveň slouží tato metoda, alespoň ve Stifterových očích, k rozumovému uchopení prožité situace, k jejímu promýšlení, zvažování dalších faktorů, kterých si pisatel při vlastním prožívání událostí nebyl vědom. V každén případě se však jedná o terapii a o nic jiného nejde ani plukovníkovi, když Augustinovi svěřuje, jak zvládl svou divokou povahu, a doporučuje mu zvolit tentýž léčebný prostředek. Zajínavá je tu ovšem druhá část terapie - návrat k zapsanému odstupem tří let. Prostřednictvím postavy plukovníka můžeme sledovat, jak Stifter chápal uplynulý čas jako pročišťující proces, jenž ozřejmuje, co bylo podstatné a co pomíjivé (možnost mnohdy nevědomého zkreslování a přikrašlování vzpomínky spisovatel v úvahu nebere).
Zápis je jen jednou formou terapie. Její jinou podobou je Stifterova práce, ba přímo rozplynutí se v činnostech, které jeho postavy považují za své životní poslání, ať jsou to malíři, přírodovědci, sběratelé, faráři nebo v našem případě lékař. Nejvyšším cílem všech těchto postav je, jak jsme již výše připomenuli,působit činorodě ve svém okolí na jeho zdokonalování (samozřejmým předpokladem takového působení je vlastní sebezdokonalování). Proto se ve Stifterových prózách tolik buduje (opravdu nápadný motiv nejen v jeho "vývojových" dílech - "Pozdní léto", "Vítek" a "Z kroniky našeho rodu - , nýbrž i v mnoha dalších povídkách, např. "Hrad bláznů" či "Abdiáš"), kultivuje se - v souladu s jejími zákony a zákonitostmi - příroda, vylepšují se staré a staví nové cesty, a to nejen kvůli lepčí dopravě materiálu, zboží a osob, ale také k usnadnění komunikace ve společnosti: lepší cesty mají sousedy sbližovat.
Stifterův svět se nám, zvláště při pohledu z prahu 21. století, jeví jako neporušený a bájně patriarchální v tom syslu, že mladí respektují staré jako přirozenou autoritu, uznávají jejich názory, považují je za moudré a také se podle nic řídí. Tento dojem podporuje i konstelace hlavních postav v příběhu "Kroniky" (a stejnou konstelaci nacházíme i v "Brigitě" a "Pozdním létě"): nezkušený hledající mladík (s dobrou vůlí, učenlivý a přičinlivý) se setkává se ztělesněním životní moudrosti, autoritou respektovanou v širokém okolí, která ho - tu více, tu méně nenápadně - získává pro své názory a a přivádí jej tak na "správnou" cestu (je proto celkem pochopitelné, proč se někdy hovoří o pedagogických rysech Stifterových próz).
Toto nenásilné, pozvolné a přirozené působení nás oklikou vrací ke Stifterovu "mírnému zákonu". Ten sice autor takto nazval až o celé desetiletí později, vidíme však jak z textu "Kroniky", tak z textů povídek jiných ("Brigita", "Popsaná jedlička"), že je přítomen od samého počátku. V tomto ohledu bylo už Stifterovo evoluční nazírání utvořeno daleko před revolucí a není tedy výsledkem autorova šoku z rozvášněné vídeňské ulice v roce 1848. Stifter opravdu nebyl revolucionář. To je snad také jeden z důvodů, proč se k němu německá liberální literatura a jí ovlivněné publikum pstavilo zády. V reakci na reakci vládnoucích kruhů po r. 1849 to snad bylo i pochopitelné. Nám o 150 let "chytřejším", znalým peripetií a zvratů 20. století může ovšem Stifter připadat v leckterém nečekaném průhledu až překvapivě aktuální. Naplňují se jeho slova, že mu porozumí až pokolení o sto let později?

A. Stifter: Paměti mého pradědečka - Die Mappe meines Urgrossvaters A. Stifter: Paměti mého pradědečka - Die Mappe meines Urgrossvaters (2002 Horní Planá: Srdce Vltavy), s. 322-335

P.S. Stifterův "mírný zákon" je v jiných českých pramenech nazýván i zákonem "laskavým" či "něžným". V textu zmíněný Franz Hüller je stejně jako Adalbert Stifter, Johannes Aprent či August Sauer i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže. Mathias Mayer je v textu psán pouze M. Mayer, ačkoli má své vlastní heslo nejen na Wikipedii, nýbrž i na stránkách katedry novější německé literární vědy filosoficko-historické fakulty univerzity v Augsburgu či nejpodrobněji i s bibliografií na tomto renomovaném seznamu germanistů

Šumava jako hráz i most

Šumava, jedno z věnce českých hraničních pohoří, přivlastňuje si mezi nimi charakter pohoří drsného, nepřístupného a nevlídného, byť její vrcholy nepřevyšují Krkonoše. Představa nevlídnosti a nepřístupnosti se traduje jak v německé, tak i české společnosti a z ní se odvíjejí představy další: Šumava byla vnímána jako přirozená překážka, chránící emi před vpádem nepřátelských vojsk, i jako nedotčené, těžko civilizovatelné území. Není divu, že tato krajina zrodils tradici Chodů a Králováků, strážců hranic. Zároveň však představovala i výzvu lidskému důmyslu, a tak se k Šumavě váže rovněž tradice zachycující její postupné dobývání a kultivaci.
Dobývání a obrana tvoří dvě strany téže mince: teritorium bylo třeba ovládnout a vymezit, současně však také hájit. Tři slovesa se rychle spojí a věta snadno napíše, územní poměry na Šumavě však byly dlouho neustálené. Naše dnešní představy jednolité horské hradby, po jejímž vrcholku probíhá hranice mezi dvěma světy, dostane povážlivé trhliny, když si uvědomíme, že např. ještě ve 13. století náleželo Sušicko jako přemyslovské věno hrabatům z bavorského Bogenu. Jakákoli hranice ovšem láká k překonání: jako první si klestili cestu Šumavou zřejmě kupci, mniši-poutníci i poustevníci, lovecké i vojenské družiny. Obraz Šumavy tak nabývá prvních tradovaných rysů, odvozených od lidské činnosti. Jestliže Otava fungovala v paměti lidu již odpradávna jako zlatonosná, začala od přelomu tisíciletí přinášet zlato i obchodní cesta mezi bavorským Pasovem a českými Prachaticemi. Z provizu "Zlaté stezky", jak byla počátkem 16. století nazvána, vzkvétala obě města, byť obchodním artiklem nebylo zlato, nýbrž hlavně sůl a obilí. (Zlato pak tvář Šumavy určilo ještě jednou: jeho těžba dala ve 14. století vzniknout jak hornickému městečku Kašperské Hory, tak i hradu Kašperk, jedné z dominant vnitřní střední Šumavy.)
Zatímco jižní Šumavu proťala tepna obchodní, přes její severní část se navazovaly nitky duchovní, Ne stezkou přes hory, ale patrně Všerubským průsmykem sem přišel už v 10. století řezenský biskup Wolfgang. I když se proslavil především jako misionář v Uhrách, kostelíky zasvěcené jeho památce v Zelené Lhotě, nedalekých Chudenicích i na vzdálenějším Chebsku dávají tušit, že svou přítomností poznamenal také tuto krajinu. A nejen Šumavu. Kdo si dnes uvědomuje, že pražské biskupství b y v r. 973 jen těžko vzniklo bez souhlasu řezenského biskupa, z jehož diecéze muselo být vyděleno?
Cestu neschůdným terénem přes kopce volil z Bavorska jen o půl století později z jiných pohnutek jiný mnich. Některé české kroniky jej sice považovaly za špeha a zrádce, který využil znalosti terénu a jen jemu známou stezkou provedl přes Šumavu bojovníky císaře Jindřicha III., aby vpadli do zad českému vojsku očekávajícímu nepřítele tradičně ve Všerubském průsmyku, benediktina Günthera/Vintíře však lákala na sklonku bohatě prožitého života spíše samota. Nenašel ji ani v klášteře Niederalteich, ani v Rinchnachu, kde sám klášter založil, ale nalezl ji na druhé straně hor v poustevně v okolí Dobré Vody. Ani Vintířův výrazný zjev se neomezil jen na Šumavu (kde jej dodnes připomínají Vintířova skála i pojem Vintířovy stezky). V Praze se velmi dobře vědělo, kde ho v hraničních hvozdech hledat. Šumavský poustevník se tak měl osvědčit jako diplomat právě při jednáních mezi Jindřichem III. a knížetem Břetislavem. Úcta spolubratří se projevila v přenesení Vintířových ostatků do prvního českého mužského kláštera v Břevnově ještě v roce jeho úmrtí. (A opět po staletích připutoval pře hraniční horstvo z Bavorska Cosmas Damián Asam, aby v břevnovském kostele oslavil benediktinského poustevníka nástropní freskou...)
Až později - v polovině 13. století - pronikly na Šumavu jako centra tehdejší vzdělanosti kláštery, zato však časově těsně za sebou a v konkurenční alianci: v blízkém sousedství vznikly na toku Vltavy cisterciácké kláštery ve Vyšším Brodě (na panství mocného rodu Rožmberků) a ve Zlaté Koruně (na půdě královské). O úrovni jejich duchovní atmosféry svědčí obrazy madon, uchovávané v Národní galerii jako doklad vyspělého českého gotického umění.
13. století znamenalo vůbec mnoho pro ovládnutí šumavského prostoru a současně i pro jeh obranu. Vyšebrodský klášter už se mohl spolehnout na existenci tehdy čerstvě postav ených hradů v Rožmberku a v Českém Krumlově; triádu rožmberských zděných sídel z této doby završuje Vítkův Kámen, stojící prakticky na samém pomezí a monumentalizovaný později literárním dílem A. Stiftera. Ačkoli hrady střežily v prvé řadě jihozápadní hranici rožmberského dominia, tvořily ve své době spolu s Rýzmberkem a Klenovou na severozápadním okraji Šumavy logický obranný řetěz, který v krátké době doplnily na obou koncích menší hrádky jako Pajrek nebo Kunžvart. Šumava se mezi nimi rozprostírala jako zelená mnohopramenná tětiva. Dodatečnou lidskou ochranu ve své centrální části nepotřebovala, neboť změť jejich pralesů a močálů chránila zem i ji samotnou dostatečně. Mohutné Velhartice, Rabí a posléze Kašperk upevnily obranný systém, do něhož dobře zapadala i města vzniklá na úpatí Šumavy: Klatovy, Sušice, Kašperské Hory,Vimperk, Prachatice, Český Krumlov, České Budějovice. Obranný val na jihozápadě Českého království byl v polovině 14. století dotvořen.
Po činorodém 13. a 14. století zůstala podoba Šumavy na několik staletí prakticky nezměněna, byť se některé hrady proměnily v zámky a jiné zanikly. Také města a kláštery prožívaly období svého rozkvětu a úpadku v souladu s rytmem dějin české země. Nová osídlení vznikala jen zvolna, jen zvolna se postupovalo proti toku potoků a řek do vyšších poloh. Kromě kolonistů a svobodných královských sedláků, konajících zároveň strážní službu, oživovali šumavskou krajinu od 16. století hamerníci a od 17. století skláři, kteří by se neobešli bez uhlířů a výrobců potaše. Když byl pak v 18. století jako zdroj hospodářské prosperity objeven les, nastal na Šumavě čilý ruch, který její v podstatě stále původní tvář výrazně proměnil: těžba dřeva vypukla ve velkém.
Technický důmysl se nyní soustředil nikoli na budování zábran, nýbrž na vytváření spojnic. Díky vybudovanému Schwarzenberskému kanálu začala ještě v 18. století téct voda "přes kopec" do Rakouska - pochopitelně i s poleny ze šumavských velikánů. V první třetině 19. století už funguje koněspřežka mezi Českými Budějovicemi a Lincem; poté co železnice Šumavu obešla přes Domažlice a Furth im Wald, překračuje již od sedmdesátých let 19. století v Železné Rudě a od počátku 20. století v Novém Udolí/ Haidmühle.
Ovšem nejen lidé ukrajovali ze "zelené střechy Evropy". V r.1870 zpustošila ničivá vichřice lesy zejména v centrální, dosud málo přístupné oblasti Šumavy. Železnice sem sice neprorazila, nicméně podnět ke stavbě cesty pro těžké povozy do divokého údolí Vydry byl dán. Šumava definitivně ztratila nimbus nepřístupnosti a nedotknutelnosti. O svá práva se začali hlásit turisté.
Počestný měšťanský turista 19. století ovšem rozhodně nebyl dobrodruh vrhající se do nejistoty a nebezpečí, potřeboval už o Šumavě něco vědět. To předpokládalo existenci informací o daném území. Ty také byly od počátku 19. století k dispozici. Neznámo, plodící mýty a pověsti (sídlo preromantických Schillerových "Loupežníků!, dějiště Weberova romantického "Čarostřelce"), se střídalo s eacionalisticky strohým správním přehledem Schallerovým. Čtyřicátá léta pak přinesla etnograficky laděné črty Josefa Ranka, vyrůstající z exotičnosti látky a poodhalování "tajemného života" obyvatelů Šumavy, a první prózy jiného šumavského rodáka, Adalberta Stiftera, které propůjčovaly Šumavě historickou dimenzi básnickou formou a zároveň monumentalizovaly její přírodu.
Stifter i Rank stojí u zrodu vlastního literárního ztvárnění Šumavy, každý z nich ovšem předurčuje jiný typ literatury. Zdůrazněním věcné informace předjímá Rankova kniha "Aus dem Böhmerwalde" jednak budoucí turistické průvodce Šumavy, které se začaly od sedmdesátých let 19. století (jaká souvislost s rozvojem železnice!) rojitna knižním trhu, jednak pozdější usilování vlastivědné a folkloristické, vrcholící v dílech StifteremJosefa Blaua a Gustava Jungbauera. Rezignace na umělecké ambice, zaměření na široké čtenářské vrstvy, holdující spíše kalendářovým historkám nežli klasické literatuře, ukazují Ranka zase jako autora literatury zábavné, orientované na okamžitý čtenářský úspěch.
Stifterovská linie se čtenáři tak nepodbízí, lpí tvrdošíjně na svém vyjádření a svém pojetí a spoléhá přitom na celkový účinek. Je v ní patrné usilování o postižení nadčasového (o jehož existenci je autor přesvědčen). Ne konkrétní událost či jev, ale jejich etický, historický, sociální, náboženský či existenciální rozměr jsou pro něho důležité.
Zatímco Rankových následovníků, zejména z řad učitelů a redaktorů regionálního tisku, by se - opět na různé úrovni - daly vyjmenovat zástupy (namátkou bychom mohli jmenovat v oblasti zábavné prózy Franze StifteremIsidora Proschka nebo Johanna Petera; v oblasti historicky a vlastivědně orientované již zmíněného Josefa Blaua), výčet pokračovatelů stifterovského přístupu k literární tvorbě bude podstatně kratší: ve svých nejlepších dílech snad Josef Meßner, Josef Gangl, Hans Watzlik a Robert Michel, zcela jistě pak Hans Multerer a Johannes Urzidil.
Český a poučený německý čtenář teď marně hledá jméno Karla Klostermanna. Jedné otázky jsme se totiž doposud dotkli jen velmi letmo, protože do 19. století nehrála podstatnou roli: Šumava byla osídlena převážně německy mluvícím obyvatelstvem, starší kořen slovesné kultury zde vzniklé, nebo se k tomuto regionu vztahující, je tedy německý. Nově obrozený český národ 19. století začíná objevovat Šumavu až o generaci později, a to nejdříve ječtě v duchu zemského patriotismu, jak to učinili Josef Wenzig a Jan (Johann) Krejčí v knize "Der Böhmerwald", kdy "naší Šumavou" nerozuměli Šumavu českou, či německou, nýbrž přináležející k českým zemím (s tímto pojetím ostatně souzněl Stifterův pozdní román "Witiko" /Vítek/, vydaný 1865-67). Se vzmáhajícím se vyostřeným národnostním vnímáním však Češi pod "naší Šumavou" rozumějí "Šumavu českého národa" a netrvá dlouho a stává se z ní "vlasti (rozuměj Čechů) hráz". Od sedmdesátých let 19. století tak funguje Šumava ve dvou paralelně existujících literaturách, které se však vzájemně sotva braly na vědomí, ba v obdobích vypjatého nacionalismu neskrblily ani četnými ataky proti národnostně jinakým sousedům.
Ne všechny posedla národnostní slepota. K rozumu volal v regionálním tisku už v šedesátých letech, na samém počátku národnostních třenic, Georg Leopold Weisel, na sklonku čtyřicátých let soused Boženy Němcové ve Všerubech. Autor německého původu, ale rozhodnutím Čech, Kar(e)l Klostermann, publikoval, nejdříve německy, teprve od devadesátých let psal své knihy česky. I když karikuje přehnané národnostní obavy českých Němců, s citem na druhé straně zobrazuje těžký úděl svých krajanů v horských částech Šumavy a ve své publicistické činnosti vyzývá k národnostní umírněnosti. Josef Blau, jehož druhá žena byla Češka, udržoval kontakty také s českými kolegy, mj. s Aloisem Jiráskem. Zajímal se nejenom o historii německých Králováků, ale i sousedních českých Chodů. V tomto svém zájmu nebyl osamocen. "Objevitelem" sporu Chodů s lamingenskou vrchností se stal vlastně G.L. Weisel už v r. 1848, ale teprve počátkem osmdesátých ler 19. Století se výtěžek jeho práce v podobě vystříhaných fejetonů dostal do rukou A. Jiráskovi. Ten se nechal inspirovat k české variantě chodské minulosti. O několik let později ztvárnil kainovskou pověst známý bavorský autor Maximilian Schmidt v povídce "Hančička - das Chodenmädchen" (Hančička - chodské děvče). S jinou variantou chodské "rebelie" přišel v r. 1938 Anton Schott v románu "Um Recht und Freiheit" (O právo a svobodu) - místo akcentu národnostního v něm ale převládá akcent sociální.
Ve svém souhrnu působí tato fakta možná impozantně, ve skutečnosti však šlo jen o křehké lávky mezi národnostními břehy, které nemohly odolat síle národnostního přívalu. Šumava jako přírodní překážka přestala existovat v 19. století, místo ní objevili lidé v 19. a 20. století umělé překážky v sobě a proti sobě: pojem "železná opona" (která se svého času spustila i na Šumavě) je bolestně výstižný. Je dobře, že patří minulosti, a je na nás, aby minulostí zůstal.

Češi a Němci: Dějiny, kultura, politika, hrsg. v. Walter Koschmal, Marek Nekula, Joachim Rogall et al.(2002 Praha-Litomyšl: Paseka), s. 377-381

P.P.S. Stojí asi za upozornění, že autor předchozího textu (ke sborníku slovo úvodem napsal Václav Havel) v české "verzi", tj. ve vlastním překladu svého původně německého originálu, ve výčtu literátů, z nichž většina (vlastně až na Aloise Jiráska bez výjimky!) figuruje na webových stranách Kohoutího kříže, píše příjmení Meßner s ostrým "s" a nikoli se dvěma "ss", jak bývá rovněž psáno v četných zveřejněních spisovatelových děl. Proti obojí možnosti lze totiž sotva co namítat, zejména dáme-li za pravdu řeči matrik, v tomto případě té křestní i úmrtní, kde jasně.figuruje ostré "s", tj. "ß", nepoužitelné při psaní velkými písmeny.

Když v roce 1993 vyšlo s podporou švýcarské nadace "PRO Helvetia" pod názvem "Kde domov můj - Wo ist mein Heim /Česko-německá literární setkávání" zvláštní číslo časopisu "Iniciály", jehož šéfredaktorem byl Ewald Murrer (*1964, vl. jm. Michal Wernisch, syn Ivana Wernische a jeho první manželky Heleny Wernischové), byl tam v úvodu se svými básnickými překlady "Kde domov můj - Několik Němců z Čech" (Kohoutí kříž měl být původně antologií poezie!) zastoupen Jan Mareš, statí "Německy psaná literatura na Šumavě"germanista Václav Maidl. Tématu se věnoval opakovaně a ve své branži v podstatě jako odborník na slovo vzatý ojediněle. Jak píše autorka "maidlovského"rodokmenu Helena Mašindová, roz. Maidlová, v 11. čísle měsíčníku "Protivínské listy" v článku "Jméno z pomníku - Josef Maidl" o Václavově dědovi (*13. listopadu 1896, †20. prosince 1944), popraveném za války nacisty, byli rodovými předky i Václavovými (v 18. století se psali Maydl) mlynáři v rozsáhlé oblasti Šumavy mezi Železnou Rudou a Nýrskem. V době kolonizace hlubokých královských hvozdů vznikaly větší zemědělské usedlosti s mlýny, žilo zde smíšené české a německé obyvatelstvo. Vybavenost oběma jazyky si zachovaly další generace mlynářského rodu. Otec a jmenovec "našeho" Josefa Maidla, žijící v letech 1860-1914, se vydal za mlynářským řemeslem z Rajského mlýna na řece Ostružné u Čachrova až do mlýna na Blanici ve Sviněticích. Vypracoval se z mlynářského pomocníka na stárka, zemřel v roce vyhlášení první světové války. Jeho syn Josef Maidl, jediný chlapec z pěti dětí, se narodil roku 1896 v Čichticích. V Bavorově se vyučil truhlářem, jako tovaryš přišel v roce 1914 do Vídně, vypukla ale 1. světová válka a byl povolán do rakousko-uherské armády. Dostal se na východní frontu, upadl do zajetí a v Kyjevě se v dubnu 1917 přihlásil do československých legií. Stal se příslušníkem 3. střeleckého pluku Jana Žižky z Trocnova a s ním prožil ústup Ukrajinou a hlavně boje po celé Sibiřské magistrále. V únoru 1920 se konečně dostal do Vladivostoku a na americké lodi Madawaska doplul přes suezský průplav do Terstu. Z armády byl propuštěn v dubnu 1921. Stal se železničním zřízencem ve Strunkovicích nad Blanicí, kde se 20. prosince roku 1925 narodil otec a jmenovec "našeho" Václava Maidla (shodou náhod je prosincové datum synova narození totožné s datem popravy Josefa Maidla za odbojovou činnost v Berlíně roku 1944). Český legionář Josef Maidl se oženil se sudetskou Němkou Elisabeth (Alžbětou) Goldbergovou (*21. dubna 1901 ve Dvoře Králové /Königinhof/,†10. května 1992), k čemuž její vnuk Václav Maidl v dopise uvádí doslova: Moje sestřenice (rozuměj Helena Mašindová) uvádí jako rodiště babičky "Königinhof", tedy Dvůr Králové, což mě překvapilo, protože já si rodinu Goldbergů situoval do Lindavy, kam jsme jezdili v 50. letech za jejím bratrem, strejdou Oskarem, který byl za první republiky českým četníkem, zatímco její jiný bratr, Rudolf, musel narukovat do wehrmachtu (přežil) a její sestra Berta měla v Lindavě vést Bund der deutschen Mädel. V Lindavě je také pohřben babiččin otec; když jsem byl v Lindavě před dvaceti lety, byl hrob ještě zachován. Rudolf a Berta pak v šedesátých letech, když už to bylo možné, občas za babičkou přijeli do Prachatic, †10. května 1992, jako "bolestné"za popravu manžela dostala Alžběta Maidlová v Prachaticích po válce přidělenu letní vilku bývalého starosty Franze Watzlawicka, který má i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže). Jejich syn Václav (†7. května 2021 v Praze) se ženou Vlastou, roz. Kadlusovou (*16. června 1928 v Senomatech, okr. Rakovník, †27. května 2017 v Klatovech) byli pak rodiči "našeho" Václava. Ten se narodil 17. prosinxe 1953 v severočeských Teplicích, kde se rodina ocitla díky "dosidlování pohraničí". Považuje se však spíše za Klatovana, jak sám pokračuje v dopise zaslaném ke svému curriculum vitae. Je nám ctí z něho zde následujíví pasáž beze změny publikovat:
Navzdory místu narození se Václav Maidl považuje za Klatovana, neboť do Klatov se jeho rodiče přestěhovali v r. 1964 a zde absolvoval valnou část základní školy i čtyřleté gymnázium (maturita 1973). Poté studoval na FF UK v Praze obor čeština a němčina, od r. 1978 vyučoval tyto předměty na Gymnáziu J. Š. Baara v Domažlicích. Kvůli zdokonalení němčiny se nechal zaměstnat jako lektor českého jazyka v tehdejší NDR (1981-83 v Halle an der Saale, 1984-87 v Geře). Od r. 1988 pracoval v obalové redakci firmy Supraphon jako korektor překladů do německého jazyka. V letech 1990-92 působil jako odborný asistent na katedře germanistiky FF UK, od r. 1992 jako OSVČ se zaměřením na výuku jazyků a překlady. V r. 2004 začal pracovat v Rakouském kulturním fóru v Praze jako knihovník a programový referent, v tomto zaměstnání setrval až do odchodu do důchodu v r. 2017.
První informace o německy psané literatuře Šumavy se dozvídal od svého středoškolského profesora Karla Behenského, který ve výuce mj. upozorňoval na - tehdy regionálně chápané - autory Christiana Heinricha Spieße a Hanse Watzlika. V době vysokoškolského studia pro něho byly dalším podnětem mezioborově pojaté exkurze do bývalých německy osídlených území Československa, které organizoval docent germanistiky Emil Skála. Rozhodující byla pak v polovině 80. let výzva tehdejší Pedagogické fakulty UK v Plzni, aby pro připravovaný sborník o kultuře Západočeského kraje sepsal kapitolu o německy psané literatuře tohoto území od 19. století do roku 1945 (k realizaci tohoto sborníku nikdy nedošlo). To mu umožnilo i přístup k fondům vedeným v oné době jako "libri prohibiti". Získal tak před listopadem 1989 určitý znalostní náskok k tématu do té doby opomíjeném, který pak mohl v polovině 90. let zužitkovat při organizování konference Znovuobjevená Šumava / Der wiederentdeckte Böhmerwald (Klatovy 1995), i přípravě stejnojmenného sborníku (vyšel o rok později). Volný přístup k literatuře po r. 1989, zejména v Böhmerwald-Museum v Pasově, nabídl příležitost k sestavení antologie z děl autorů Šumavy Aus dem Böhmerwald. Deutschsprachige Erzähler (Passau 1999, Verlag Karl Stutz). Do doby zaměstnání v RKF v Praze publikoval řadu příspěvků věnovaných literatuře Šumavy a jejím jednotlivým autorům, stěžejní z nich se zabývaly díly Hanse Watzlika. Společně s Walterem Koschmalem je také spolueditorem sborníku Hans Watzlik, ein Nazidichter? (Wuppertal 2006, Arco Verlag).
Maidl je rovněž autorem několika překladů vztahujících se k česko-německé problematice (např. Češi a Němci. Dějiny - kultura - politika. Vyd. W. Koschmal, M. Nekula, J. Rogall. Praha 2001, nakladatelství Paseka) a k literatuře šumavského regionu - Peter Becher: Adalbert Stifter. Touha po harmonii. Biografie (Horní Planá 2019, nakladatelství Srdce Vltavy) nebo Christian Heinrich Spieß: Zloduch Petříček. Strašidelná historie ze 13. století (Praha 2022, nakladatelství Academia). Doslovem opatřil dvojjazyčné vydání Stifterovy knihy Paměti mého pradědečka / Die Mappe meines Urgroßvaters (Horní Planá 2002, nakladatelství Srdce Vltavy).
V poslední době se podílel na jazykové podobě svazků Karel Klostermann: Šumava. Třiatřicet fejetonů z let 1885-1887 a Hans Kollibabe: Prst trpaslíka. Lidové pověsti ze střední Šumavy, zvláště z oblasti Kašperských Hor (obojí nakladatelství Kodudek, Praha 2022 a 2024).