ALFRED KRAUSS
Mám jen jednu otčinu...
"Ich habe nur ein Vaterland, und das heißt Deutschland!"
Unser Heimatkreis Bischofteinitz (1967), s. 909
Tuto větu, náležející ovšem svým původem korespondenci barona vom Stein (blíže viz Wikipedia) s hrabětem Münsterem (dopis z 1. prosince roku 1812!), klade do úst v životopisném příspěvku o významné osobnosti "domovského okresu Horšovský Týn" Alfred Stingl (viz o něm více web Slavkovské les), který v úplnosti v českém překladu otiskujeme z německého originálu na stránkách obsáhlého krajanského sborníku. Podrobné Kraußovy životopisy lze ovšem najít třeba i na spolehlivě obsažných slovníkových serverech "Österreichisches Biographisches Lexikon" (/ÖBL/, viz v plném znění zde) či ještě lépe v podrobném hesle "Deutsche Biographie", kde jsou uvedena i data rodičů a manželky (viz Deutsche Biographie). Životopisnou knihu o něm pod titulem "General der Infanterie Alfred Kraußs - Ein Vorbild für Volk und Heer" vydal v roce 1932 pod pseudonymem Konrad Leppa i mladší bratr Karla Franze Leppy Josef Franz Leppa, který má sejně jako jeho českobudějovický sourozenec i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže. Vraťme se však k šumavskému určení Kraussovu do Horšovského Týna a k tamnímu starému rodu zdejších mydlářů (Seifensieder), k němuž po otci přináležel. Druhý z následujících textů, jehož autorem se stal na stránkách rakouského krajanského listu vnuk původem židovského generála rakousko-uherské armády Moritze Auffenberga (viz web Jewish Telegraph Agency), nás vlastně už svým titulem na stopu přivádí.
O generálovi pěchoty Alfredu Kraußovi
Alfred Stingl
Narodil se jako druhý syn plukovního lékaře MUDr. Franze Krauße dne 26. dubna roku 1862 v Zadaru (německy "Zara/, dnes na území Chorvatska - pozn. překl.) a se svými rodiči se obeznámil díky otcově profesi s mnohými místy posádek dunajské monarchie. Jeho otec byl však domovsky příslušný do Horšovského Týna (v originále "nach Bischofteinitz" - pozn. překl.), kde prožil i své rané mládí, neboť jeho předkové z otcovy strany tu po celé generace provozovali modlářské řemeslo.
Mladý Alfred poté, co vychodil obecnou školu, pokračoval ve vzdělání v Celestově ústavu (tj. gymnáziu nazvaném po baronském rodu Celestů z Celestinu - pozn. překl.) ve slezském Těšíně (v originále "in Teschen" - pozn. překl.), následně na vojenské vyšší reálce v Hranicích na Moravě (v originále "in der Militär-Oberrealschule in Mährisch-Weißkirchen" - pozn. překl.) a v posledku (v originále "und zuletzt" - pozn. překl.) na vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě (v originále "in der Militärakademie in Wiener-Neustadt" - pozn. překl.), kterou opustil v roce 1883 jako poručík (v originále "nach als Leutnant" - pozn. překl.). Po absolvování vídeňské Kriegsschule s výtečným prospěchem byl přidělen generálnímu štábu.
Své nadřízené a celou odbornou veřejnost upozornil na sebe roku 1901 zveřejněnými studiemi "Moltke, Benedek a Napoleon" a "Die Lehre aus dem russisch-türkischen Krieg 1877/1878", takže byl už v mírových dobách pověřován významnými úkoly, za jejichž splnění byl vysoce hodnocen.
Na počátku první světové války stál v čele (v originále "war er Kommandant" - pozn. překl.) zmíněné už Kriegsschule ve Vídni, brzy však odešel do pole jako "Korps-Divisionskommandant" a poté jako "Armeekommandant". V roce 1914 se mu podařilo z velké části zničit (v originále "die Vernichtung großer Teile" - pozn. překl.) srbskou Timockou divizi (byla nazvána podle srbského východního regionu označovaného výrazem "Timocká krajina" /Timočka krajina/ - pozn. překl.), která se pokoušela o vpád do Uher. Díky jeho vojenským znalostem a schopnostem mohla být slabými silami udržena fronta proti Srbům obranou linie Sáva-Dunaj, zatímco velké části zde nasazených útvarů byly volné k použití jinde.
Když byl generál Krauß nasazen roku 1917 na italské frontě, získal si nehynoucí zásluhy obratným vedením svých oddílů na křídle 14. německé císařské armády. Svou útočnou formací se mu podařilo prolomit italské pozice a vítězstvím v bitvě označované jako "zázrak na Tolmein-Flitsch" (v originále "das Wunder von Tolmein-Flitsch", lokality jsou dnes označovány ve Slovinsku místními jmény Tolmin a Bovec - pozn. překl.) si napříště osvojil titul "Der Sieger von Tolmein".
V květnu 1918 se s ním setkáváme jako s velitelem tak řečené "Ostarmee" na Ukrajině (bránil ji proti ruskému pronikání - pozn. překl.). Když se v posledních listopadových dnech roku 1918 navracel z fronty, byl k 1. prosinci trvale penzionován.
Poté, co už v mírových časech bylo jeho záslužné působení oceněno řádem Železné koruny 3. třídy, za války byl kromě četných rakouských vyznamenání poctěn německým Železným křížem obou tříd a řádem "Pour le Mérite" (v Německu, původně v Prusku, tím nejvyšším - pozn. překl.).
Když už neexistoval nijaký rakouský císař, razil rakousko-uherský generál ve výslužbě hrdé vyznání: "Ich habe nur ein Vaterland, und das heißt Deutschland!"
Z dalších vojenskohistorických prací z jeho pera stojí za připomínku tyto knižní tituly: "Das Wunder von Karfreit", "Führertum", "Die Ursachen unserer Niederlage" a "Der Irrtum der deutschen Königspolitik". Založil v Rakousku sdružení "Nationalverband Deutscher Offiziere" (NDO), jehož vídeňským předsedou byl až do roku 1938. Dále fungoval i jako předseda rakouského sdružení "Alldeutscher Verband", které rozpustil v roce 1939 Reinhard Heydrich, byl také spolupracovníkem časopisu "Deutschlands Erneuerung".
Zatímco se jeho říšskoněmečtí kamarádi z wehrmachtu chystali k tažení do Čech po podpisu mnichovské "dohody", byl poté, co se naplnil v 76 letech věku generálův na úkoly i úspěchy tak bohatý život, byl Alfred Krauß pochován v říjnu roku 1938 na hřbitov ve městě Bad Goisern, kde (na břehu Halštatského jezera - pozn. překl.) trávil sklonek svých dnů.
Unser Heimatkreis Bischofteinitz (1967), s. 909-910
P.S. Nepostrádá bizarnosti informace, že nedlouho před generálovou smrtí vyšel v jednom berlínském listu jeho článek, v němž nazval Adolfa Hitlera "vojenským mírotvůrcem" ("Heeresführer des Friedens", tedy doslova "vojevůdce míru". Hitler generála i s jeho ženou Idou brzy nato 3. června 1938 osobně přijal. Omyly dějin nemají zejména v generálských mozcích nijakého konce.
Vzpomínka na jednoho z velkých synů Šumavy
Helwig Adolph-Auffenberg-Komarow
Když procházím v Bad Goisern (rakouské město při Halštatském jezeře - pozn. překl.) místním hřbitovem, u jednoho z hrobů svůj krok zastavím. Spočívají tu v zemi ostatky prominentního vojenského velitele v posledním zápase starého Rakouska o vlastní bytí (v originále "in Altösterreichs letztem Kampf" - pozn. překl.). Byl jím generál Alfred Krauß, který před 50 lety (publikováno v roce 1998 - pozn. překl.) 29. září 1938 (tj. v den podepsání tzv. "Mnichovské dohody" - pozn. překl.) byl v Bad Goisern povolán k "Velké armádě" (rozuměj tam na onen svět" - pozn. překl.). Generál Otto von Below (/1857-1944/ pruský generál v německé císařské armádě, blíže viz Wikipedia - pozn. překl.), v roce 1917 velitel 14. německé armády, jež přišla Rakušanům na pomoc, poznamenává o Kraußovi ve svých vzpomínkách (v originále ovšem německy - pozn. překl.):
"V bitvě u Flitsch-Tolmein, kde 8 rakousko-uherských a 7 německých divizí prolomilo italskou frontu, tvořil generál pěchoty (v originále "GDI" - pozn. překl.) Krauß na pravém křídle předvoj mé armády. Se svým posíleným c.k. 1. armádním sborem se odvážil úderu shora z Julských a Karnských Alp do údolí, tedy do samého těžiště střetu. Tak mu jako výjimečně zdatnému vojákovi s jasným vojenským názorem a úsudkem připadl rozhodující podíl na velkolepě dobytém vítězství.
Bylo tedy blahodárnou myšlenkou rakousko-uherského armádního velení postavit GDI Afreda Krauße, který své schopnosti prokázal už roku 1914 zničením srbské Timocké divize, v roce 1917 postavit do čela posíleného 1. armádního sboru.
Císař Vilém II. ocenil generálův výkon ve válce propůjčením tehdy nejvyššího německého vyznamenání, tj. původně pruského řádu "Pour le Mérite". Kraußovy naděje na získání nejvyššího rakouského řádu Marie Terezie (bývá zván i "Tereziánský Řád" - pozn. překl.) se nesplnily. Císař Karel Poslední usoudil, že "Velké Signumlaudis" a převedení "místního komanda (podle Kottova slovníku český výraz pro "Etappenkommando" - pozn. překl.) na Ukrajinu postačí. Tam prožil německy smýšlející velký Rakušan i konečný rozpad dunajské monarchie. Z Rakouska zbyla malá alpská republika, v jejíž životaschopnost v době jejího vzniku nikdo nevěřil. Proto došlo ke snahám o spojení s Němckem, čemuž ovšem Dohoda (rozuměj vítězná Trojdohoda - pozn. překl.) zabranila. Slabé Rakousko a silná Malá dohoda, ve které hrálo Československo prominentní roli, se zdálo Dohodě zárukou, jak Německo a jeho vliv zadržet (tzv. "versailleský" systém se ovšem stal viníkem Hitlerova úspěchu - pozn. překl.). To dalo v Kraußovi uzrát rozhodnutí sdružit se s podobně národovecky smýšlejícími politiky, jako s polním maršálem Carlem von Bardoff a jinými, což vedlo k založení instituce pod názvem "Deutscher Klub" v Vídni, přičemž si pánové představovali "Anschluß", tj. připojení k Německu, jak ho projektoval tzv. "Berliner Protokoll" z jara roku 1919: Rakousko jako svobodný stát s plnou regionální autonomií má vstoupit do svazku Německé říše. Proto nakonec schvalovali tito muži i režim, který v březnu 1938 učinil "anšlus" skutečností! Milostivý osud sice tedy Kraußovi dopřál naplnění jeho ideálu, ušetřil ho však zklamání nad způsobem realizace téhož.
Sudetenpost, 1988, č. 22, s. 6
P.P.S. Říká se, že nejhorší ze všeho je splněný sen! Natož jde-li o sen generálův.
- - - - -
* Zadar (HR) / Horšovský Týn / † † † Bad Goisern (A)
