LUDWIG KOHLFÜRST

Dar školnímu muzeu v Kaplici

Pan vrchní inženýr Ludwig Kohlfürst, který už zdejšímu školnímu muzeu přispěl mnoha hodnotnými exponáty, daroval mu nově jeden telefon.

Budweiser Kreisblatt, 1887, č. 59, s, 5

Jak asi onen telefon vylížel, můžeme se ovšem jen dohadovat. Pokud nemáme na mysli rovnou ten původní Bellův, poslouží vedle mnoha zpodobení třeba snímek přístroje na stěně pošty z roku 1887 z webu Lunarmobiscuit.com.To, že neznáme podobu kaplického exponátu, dobrodružnosti zprávy z českobudějovického německého listu nic neubírá, ba naopak. I když pomineme slavnou minulost kaplické školy, spjaté se jménem Ferdinanda Kindermanna von Schulstein, zastoupeného i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže, nesmí nám ujít zdejší pobyt jiné významné osobnosti v oblasti historie elektrotechniky, totiž vrchního inženýra Ludwiga Kohlfürsta, který tu více než 40 let žil, v 88 letech i skonal a byl v lednu 1929 i pochován, jak dosvědčuje kaplická úmrtní matrika. Nelze asi opomenout, že se v nezapomenutelném průvodci "Führer durch den Böhmerwald" v prvním vydání z roku 1888 v Českých Budějovicích (a pak i v mnoha reprintech znovu) stal autorem opravdu obsáhlé pasáže (jen proto ji zde nelze v překladu uvést) o Kaplici a výletech po jejím okolí, čímž se nesporně trvale a podstatně zařadil mezi "šumavské" autory. Z časopisu "Kaplický zpravodaj" (únorové číslo z roku 2019) přetiskujeme kolektivní překlad německého originálu nekrologu Hanse Waltenbergera (přetlumočení vzniklo zásluhou Bernharda Riepla, oba mají i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže), jak kdysi poprvé vyšel v roce 1929 v proslulém měsíčníku "Waldheimat" a o pět let později ve sborníku "Festschrift zum 50-jährigen Gründungsfest des Deutschen Böhmerwaldbundes in Kaplitz". Ze zmíněného německého průvodce Šumavou lze ještě předtím uvést jen skromný úryvek, prokazující autorovu vědeckou zdrženlivost a důkladnost, v našem překladu vlastním:

Z dějin města Kaplice

Dějiny města nejsou ještě zjištěny do té míry (v originále "soweit sichergestellt" - pozn. překl.), aby se tu a tam vyskytující se sdělení daly uvést jako napevno spolehlivé a správné. Skutečností je, že koncem 14. století musela být Kaplice a farnost k ní náležející už asi plná obyvatel (v originále "schon wohl bevölkert gewesen sein muss" - pozn. překl.), poněvadž v roce 1383 Markvart z Pořešína (v originále "Marquardt von Poreschin" - pozn. překl.), tehdejší majitel, se vidí pohnut k tomu, aby dal městu ustavit čtvrtého kaplana. Několik let nato listinně dokládá významné privilegium, psané v němčině, že už před 500 lety byla Kaplice německou, jak lze doslova mj. z dokumentu citovat:
"Wir Marquardt zu Poreschin, Jan von Marschowitz und der Inng Hroch von Marschowitz und all unseren Erben verleihen dem Markte Kaplitz, allen Bürgern, Armen und Reichen, ihren Wittiben und Waisen und allen, die nach ihnen werden kümpftig und allen ihren Erben Stadtrecht und Gewohnheit, klein und groß, als die Stadt Budweis, Recht und Gewohnheit hat." Datum zu Poreschin 1387 Jahr am Sanct Niclastag. (tj. "My Markvart z Pořešína, Jan z Maršovic a Hroch mladší z Maršovic, jakož všichni naši dědicové, propůjčujeme městysi Kaplice, všem jeho občanům, chudým i bohatým, jejich vdovám a sirotám a všem po nich budoucím i jejich dědicům právo městské a obyčej v malém i velkém, jaké má právo a obyčej město Budějovice." - pozn. překl.)

Führer durch den Böhmerwald (1888), s, 316

Za panem vrchním inženýrem Ludwigem Kohlfürstem

Hans Waltenberger

18. ledna 1929 se na hřbitově v Kaplici shromáždil velký počet smutečních hostů kolem hrobu, do kterého byly právě uloženy tělesné pozůstatky vysoce váženého Dr. techn. h. c. vrchního inženýra Ludwiga Kohlfürsta.
Uctění zemřelého, vyjádřené značnou účastí na smutečním obřadě, patřilo hlavně jeho osobnosti, která oplývala vzácnou láskou k lidem a hlubokým citem.
Měl vždy velké porozumění pro blaho i problémy svých bližních.
Mnozí ale ani netušili, že tento zesnulý, který měl srdce na dlani, v ústraní tiše a při vší skromnosti vytvořil velký počet odborných vědeckých děl a tím se stal průkopníkem v oblasti elektrické telegrafie, signálních a železničních zabezpečovacích zařízení.
Těmito odbornými vědeckými pracemi vytvořil díla, která se vzácnou důkladností o těchto tématech pojednávají a mají tedy i pro budoucnost trvalou hodnotu.
Tyto práce se neomezují jen na rakouská a německá zařízení, nýbrž se také zabývají anglickými, francouzskými, italskými, uherskými a zejména také americkými stavbami.
Práce, které tímto způsobem vrchní inženýr Kohlfürst svojí neúnavnou činností vytvořil, přispěly podstatně k rozvoji elektrických telegrafních a zabezpečovacích zařízení pro železnice.
Odborníkům v této oblasti poskytovaly cenný studijní materiál.
Vrchní inženýr Ludwig Kohlfürst se narodil 1. května 1840 jako syn uznávaného lékaře ve Štýrském Hradci. Zde absolvoval střední školu a polytechnickou univerzitu. Jako mladý inženýr stavěl železnice v Rusku a přešel v roce 1862 jako úředník k rakouské dráze císaře Ferdinanda (Kaiser Ferdinand Nordbahn).
Na podnět profesora Hughese se věnoval studiu elektrických, telegrafních, signálních, kontrolních a zabezpečovacích zařízení.
Za tím účelem podnikal rozsáhlé studijní cesty do Německa, Francie, Belgie, Švýcarska, Itálie a Anglie.
Jeho zaměstnavatel "Nordbahn" jmenoval Kohlfürsta, který se vyznamenal jako organizátor a vynálezce, šéfem telegrafie a poslal ho na světovou výstavu v Paříži, kde získal spoustu nových poznatků a dojmů.
Elektrická baterie, kterou Kohlfürst vynalezl, sloužila mnoho desítek let u všech francouzských drah.
Když se stavěla buštěhradská dráha, přestoupil Kohlfürst v roce 1870 k této společnosti a díky svým vynikajícím schopnostem a službám se zde stal v roce 1878 vrchním inženýrem a šéfem telegrafie.
Už v roce 1886 však byl kvůli srdečním potížím donucen opustit tento post.
Od té doby bydlel v šumavském městečku Kaplici. Zde žil jeho tchán lesmistr Finger a působil jako civilní geometr.
Vrchní inženýr Kohlfürst se oženil 7. října 1876 s jeho dcerou Marií Viktorine (* 26. května 1856 v Pohoří na Šumavě, † 27. června 1939 v Kaplici - pozn. překl.), která mu jako manželka od té doby 52 let stála věrně po boku. Ve vší tichosti oslavil tento pár v roce 1926 zlatou svatbu.
Z tohoto manželství pochází jediná dcera Monika, která se vdala za Karla Tobnera, ředitele měšťanské školy v Kaplici.
Mladými i starými vysoce vážený a respektovaný vrchní inženýr Kohlfürst strávil v Kaplici skoro pět desetiletí svého mimořádně úspěšného a jenom vědě oddaného života. Jeho dlouhý pobyt v našem šumavském městě Kaplice a jeho úzký vztah ke všem zdejším obyvatelům udělal z vrchního inženýra Kohlfürsta teměř domorodce našeho šumavského regionu.
Jeho nenápadně v ústraní, ale s nadšením vykonávaná tvůrčí činnost, sklidila v odborných kruzích zasloužené uznání a ocenění a nechyběly ani patřičné pocty a vyznamenání.
Kohlfürstovi byl udělen řád císaře Františka Josefa.
Když mu německá technická vysoká škola v Praze za jeho zásluhy udělila čestný doktorát, bylo plným právem poukazováno na to, že: "kdekoli se na světě mluví o elektrickém návěstí a telegrafii, je v prvé řadě uváděno jméno Kohlfürst."
V každém přípádě jsou to slova nejvyššího uznání.
Též elektrotechnický spolek ve Vídni a Německý polytechnický spolek ho jmenovaly čestným členem a německé Museum pro přírodní vědy a techniku v Mnichově stálým členem.
Srdeční infarkt ukončil 16. ledna 1929 jeho činnorodý život, zasvěcený především práci,
Kohlfürsta zvláště charakterizovaly jeho důslednost a přesnost, uspořádanost celé jeho životosprávy, mimořádně jemný smysl pro spravedlnost, radost z vlastní práce a uznání práce ostatních.
Jeho vstřícnost vůči všem lidem, zvláště láskyplný vztah k dětem, způsobily, že na svých oblíbených procházkách po okolí byl vždy provázen kupou dětí.
"Papa Kohlfürst" je za jejich oddanost rád odměňoval sladkostmi.
A když "Papa Kohlfürst" již nevycházel na procházky, šli jeho dřívější mladí doprovázeči, kteří si stále pamatovali, že byli obdarováváni pamlsky, často kolem jeho domu.
Vyplatil se jim pohled do okna starého pána vrchního inženýra, který svým malým miláčkům opět sladkosti oknem podal. (Ludwig Kohlfürst bydlel v přízemním bytě v ulici Pivovarská č. 213, dcera Monika s rodinou hned nad ním v 1. patře - pozn. překl.).
Až do vysokého věku si dokázal zachovat obdivuhodnou duševní svěžest. Ještě krátce před svou smrtí v téměř 89 letech byl aktivní a psal.
Jeho díla mu zajišťují trvalou památku - a tu si vrchní inženýr Kohlfürst také jako málokdo zaslouží.