ELFRIEDE MARIA MAGDALENA KAPLIRZ ZU SULEWICZ

Stopy v čase

Myšlenky k jedné rodinné historii, která se dá označit jako kronika, zčásti však i jako dějiny novější doby a také jako místopis

Všichni lidé mají příběhy, týkající se jejich původu, jejich předků a země, kterou obývali či kterou získali anebo ztratili.
O tom nám vyprávějí staří poutníci stejně jako ti s místem spjatí filosofové a mudrci, jakož i matky a báby až do konce svých životů. Je to nárok našich předků, který vychází s vděčností ze země našeho zrodu a má uchovat bdělými vzpomínky hluboko v našem nitru. Tato kronika jedné rodiny z Čech (v originále "Chronik einer böhmischen Familie" - pozn. překl.) byla sepsána 60 let po vyhnání z domova.
Následující listy obsahují výsledek hledání kořenů jedné prastaré v Čechách usedlé rodiny. Zahrnují původ a historii českých zemí, pokud se týká členů této rodiny; také nálezy někdejších držebností a majetků, hrobů a hrobek, pokud se po mnoha staletích ještě dochovaly.

Rodina zvaná Kaplirz, Kappler, Keppler, Kapliers, Cappleri, Caplirs, Kaplerz, Capler, Cabilirs, Kaplicz, Voblirz, Goblirsch, Kaplirsch etc. von Sulewitz či von Winterberg či von Sulewitz aus Böhmen (česky Kaplířové ze Sulevic - pozn. překl.)

Rod Kaplířů byl původně domovem v Českém Středohoří (v originále "im Böhmischen Mittelgebirge" - pozn. překl.). Ačkoli se dá listinně doložit od 12. století po Kristu, je mi z této rané doby známo jen málo záznamů. Tento úzký kruh už významných osobností onoho rodu, který je díky darováním a nabytím majetku i společenským úřadům připomínán, musel se velice rychle rozrůst prostřed této úrodné oblasti mezi řekami Labem a Ohří, jakož i Krušnohořím, založit nové rodové větve, získat pro ně statky, vystavět hrady a pevnosti a vynechat často při koupích i prodejích, svatbách, křtech, nadacích a kostelních stavbách vynechávat své rodové příjmení. Jen pomocí kmenových majetků bylo možné přiřadit osobu, která je v listině zmíněna, patřičné rodině. K tomu ještě bylo tehdy čímsi obvyklým kupovat velké hrady a vsi dohromady, když ležely v bodech strategicky významných. Teprve ve 13. a 14. století rozesely tyto tehdy už pevně uchycené rodiny své významné příslušníky dál za hranice osvojené dědičné domoviny a usadily se trvale na jihu Čech na pomezí domény Rožmberků a Bavorského lesa. Nejen za časů, kdy byli jejich příslušníci průvodními osobami a rádci na dvoře Karla IV., nýbrž i za vlády jeho syna Václava IV. a po něm císaře Zikmunda, nabyli tito dvorští úředníci pro svůj um, statečnost a věrnost zemi i královskému domu, vysokých ocenění.

Tyto úvodní pasáže knihy "Zeitspuren: die Familie Kaplirz von Sulewicz eingebunden in die böhmische Geschichte des Mittelalters" z roku 2012 (provází je v ní i faksimile vlastnoručního podpisu autorčina), mají v českém překladu naznačit, proč se její rodové kořeny vážou k Šumavě. Roku 1999 se Elfriede Maria Magdalena Kaplirz zu Sulewicz z toho titulu zúčastnila vimperského festivalu Šumavské pozdní léto. Mám hluboko v paměti podobu obránce Vídně Kašpara Zdeňka Kaplíře ze Sulevic (1611-1686), jak ji malíř Karel Vítek (1877-1953) vymyslil pro mou nejmilejší snad dětskou knihu v katolickém duchu s názvem Stručné dějiny československé v slově i obrazech (1946), kterou mi pořídil dobrý otec hned po válce. Třeba asi dodat, že vimperská větev Kaplířů vymřela už koncem patnáctého století, celý rod pak koncem století sedmnáctého. Z ústředního krajanského listu přikládám do češtiny přetlumočený nekrolog té, kdo se ho jako "potomkyně"(tak o ní psaly Listy Prachaticka) dovolává. Potomky rodů, spjatých s dějinami "českých zemí", jsme ale přece my všichni.

Spisovatelka knihy o dějinách rodu, spjatého s dějinami Čech

Brigitte Radonsová

Dne 28. července (rozuměj roku 2017 - pozn. překl.) zemřela Elfriede Kaplirz zu Sulewicz, spisovatelka, která dokázala čtenářům přiblížit pohnuté dějiny Čech na pozadí rodové kroniky. Narodila se 13. června roku 1926 ve městě Hora Svaté Kateřiny (Sant Katharinaberg) na území dnešního okresu Most v Ústeckém kraji a vyrůstala v múzicky založené rodině, která podporovala její umělecké sklony. Obecnou školu vychodila v Jirkově (Görkau), gymnázium v Chomutově (Komotau). Roku 1944 zahájila v Drážďanech (Dresden) studium mediciny a sloužila přitom dvakrát týdně jako zdravotní sestra, provázející transporty utečenců z německých východních území. Z paměti jí nemohly už nikdy v životě vymizet obrazy zkázy Drážďan po leteckém náletu v únoru posledního válečného roku 1945.
Až do Chomutova, kde se svou matkou žila, doléhala odtud záře strašlivého požáru. Když Chomutov obsadila Rudá armáda, prchla Elfriede s matkou a dvěma sestrami do města Planá v okrese Tachov v americké zóně (rozuměj část území obnoveného Československa, obsazeného americkou armádou - pozn. překl.), kde pracovala v lágru na izolačním oddělení. V září 1946 se dostala vyhnaneckým transportem přes Řezno (Regensburg) do Dinkelsbühlu (v bavorských Středních Frankách - pozn. překl.).
Ztráta otce, který zemřel krátce před vyhnáním, a pak ztráta domova změnily její život. V zimě roku 1946 se začala učit v Norimberku porodní asistentkou (v originále "zur Hebamme" - pozn. překl.). Dva roky nato se v roce 1948 provdala za elektroinženýra Heinze Hemauera a pracovala v jeho elektroobchodě. Měla s ním tři dcery, které dnes žijí se svými rodinami v Kaufbeuren a v Bad Mergentheim. Od založení místní organizace krajanského sdružení Sudetendeutsche Landsmannschaft (SL) v Dinkelsbühlu se angažovala v jejím předsednictvu. Roku 1967 prošla její životní cesta podruhé zásadní proměnou. Novými místy jejího pobytu se stal zámek Possenhofen, bavorská metropole Mnichov, Petersbrunn (část města Starnberg - pozn. překl.) a obec Berg na východním břehu jezera Starnberger See. Poněvadž ve Starnbergu organizace SL neexistovala, hledala zapojení v Tutzingu. Získala kvalifikaci farmaceutického reprezentanta (v originále "Pharmareferentin" - pozn. překl.) v Kostnici (Konstanz) a pracovala tam až do odchodu na penzi u firmy Byk Gulden. Roku 1990 přichází do Kaufbeuren.
Našla pracovní materiál v hlíně, připojila se k jedné umělecké skupině a její výroční výstavy obesílala svými pracemi. Její spisovatelská činnost měla původ v přání zúročit výsledky svých rešerší v archivech následnických států někdejšího dunajského mocnářství, v nichž pátrala po rodových dokladech jako badatelka ve vlastní věci (v originále "als Familienförscherin" - pozn. překl.). V roce 1990 totiž změnila své "Famililienname", tj. příjmení, na "Kaplirz zu Sulewicz". Ve své knize "Zeitspuren" (tj. "stopy v čase" - pozn. překl.) popisuje historii svého rodu, srostlou s českými středověkými dějinami.
Při oslavách jejích devadesátin bylo zřejmé, jaké vážnosti se těší v kruhu přátel a známých. Bylo jí velice líto, že nepřišel nikdo ze sdružení Adalbert-Stifter-Verein, k němuž přes 30 let náležela jako pokladní referentka. "Endlich habe ich den Freiraum, meinem Wunsch, schönen Dingen nachzugehen, zu folgen und meiner Erinnerung Form und Gestalt zu geben" (tj. "Konečně mám volný prostor k tomu, abych se mohla vydat za krásnými věcmi a věnovat se jim, abych mohla dát svým vzpomínkám podobu a tvar." - pozn. překl.), řekla. Chybí nám jako svědkyně bohatých kulturních dějin Čech a Sudet.

Sudtetndeutsche Zeitung, 2017, č. 33-34, s. 6

- - - - -
* Hora Svaté Kateřiny / Vimperk / † † † Kaufbeuren (BY)