FRANZ GRANDL
Saintgermainská smlouva
V mírové smlouvě ze Saint-Germain-en-Laye z 10. září 1919, uzavřené mezi Německým Rakouskem a "čelnými mocnostmi spojenými a sdruženými" (v originále "zwischen Deutschösterreich u. der Entente u. assr. Mächte /původní Trojdohoda nabyla vstupem USA do války a revolucí v Rusku jiné podoby/ - pozn. překl.) byly stanoveny hranice mezi Německým Rakouskem a Československým státem (v originále "und dem čechoslowakischen Staate", označení "Československá republika" se užívalo až od roku 1920 - pozn. překl.) na jedné straně, Maďarskem a Jugoslávií (i "Maďarské království" bylo vyhlášeno až roku 1920 a "první" Jugoslávie nesla od roku 1918 název "Království Srbů, Chorvatů a Slovinců" /zkratka SHS/ - pozn. překl.) na straně druhé, přičemž německé části podél historických hranic připadly Československému státu. Německé Čechy (v originále "Deutschböhmen" - pozn. překl.) oproti přání obyvatel, aby byly připojeny k Německému Rakousku, zústaly při Čechách (v originále "bei Böhmen", rozuměj při Čechách v historických hranicích - pozn. překl.). V Československém státě pobývá tudíž 3 a půl milionu Němců. Na četných shromážděních byla dána hlasitě najevo touha Němců v Československém státě po jejich sebeurčení v politickém a kulturním ohledu, jakož i po vstupu do Národního shromáždění po předchozím vypsání voleb do tohoto zákonodárného sboru. Kdy tato přání dojdou naplnění, je otázkou času. V zájmu zdárného vývoje Československého státu by bylo, aby se tak stalo co nejdříve.
Kronika obecné školy Červená 1919-1944
V německém originálu tohoto textu hned na první straně školní kroniky z Červené (v originále "Rotsaifen", ačkoli obykleji bývá psáno "Rothsaifen") je "čechoslowakischer Staat" psán výhradně s malým "č" na začátku. To český překlad nemůže respektovat, poněvadž názvy států se mohou v češtině psát pouze se začátečními velkými písmeny. Ten rozpor není nevýznamný: Saintgermainská smlouva se stala až roku 1920 součástí Ústavní listiny Československé republiky, Němci hned zpočátku od roku 1918 prostě odmítali uznat konstrukt "československého národa", "československého státního jazyka" (další konstrukt) včetně dalších výdobytků rozpadu monarchie včetně třeba Československé církve husitské. Čechoslovakismu odzvonilo za vydatného přispění neblahého Henleinova hnuí už neblahou pomlčkou a komunisté později tak učinili federalizací, Mečiar s Klausem posléze úplným rozpadem. Co si počít s dějinami? Sám osud kronikářův dokládá oprávněnost té otázky. Narodil se 22. března roku 1871 jako nemanželský syn Eleonore Kollerové, dcery podruha v Českých Žlebech (Böhmisch Röhren) čp. 29 Josefa Kollera a Kathariny, roz. Spannbauerové odtud z Českých Žlebů, legitimizován byl až s matčiným sňatkem 21. srpna téhož roku. Otec a jmenovec Franz Grandl (*13. července 1837 v Kunžvartu /Kuschwarda/, dnes Strážný/) čp. 53, byl vrchním dozorčím finanční stráže (Finanzwach-Oberaufseher) v Českých Žlebech, matka Eleonore (*9. listopadu 1843 v Českých Žlebech čp. 86) se za něho provdala ve svém rodišti. Podle listu "Budweiser Zeitung" ze 14. října 1896 byl jejich syn po maturitě na vyšším gymnáziu v Českých Budějovicích (Budweis) ustanoven podučitelem v Lipce (Freiung) u Vimperka (Winterberg), podle téhož listu ze 16. ledna 1901 se stal řídícím učitelem v Korkusově Huti (Korkushütte), v Červené (Rothsaifen), odkud odešel na penzi, působil od 1. září roku 1913 do 28. února 1926. Arch sčítání lidu z roku 1921 pro dům čp. 36 v Červené vypovídá o tom, že byl ženat (manželka Mathilde, roz. Heinzlová /*5. března 1873 v Lipce čp. 14/) a měl vedle 3 synů i dcerku Klaru. V roce 1942 se oženil ve věku 71 let (bydlel už tehdy v bavorské vsi Bischofsreut) podruhé s kuchařkou Theresií, roz, Kerschbaumovou (*8. června 1899 v Kunžvartu čp. 39) a jak se dočítáme v krajanském měsíčníku "Hoam!", zemřel 5. dubna roku 1949 osmasemdesátiletý v bavorské obci Jandelsbrunn. Kdo mu asi tenkrát zahrál na varhany?
Pouť k Panně Marii Pomocné v Červené u Kašperských Hor
Sepp Berndt
A já stojím před vypleněnou kaplí s vytlučenými okny, s otvory po nich prkny zakrytými. Špínou pokrytá tenká vápenná omítka šklebivě zeje celým jejím vnitřním prostorem. Hnilobná plíseň a mech se plazí z rozpadající se podlahy po stěnách vzhůru. Přepadá mne touha posadit se, ačkoli tu chybějí lavice a opřu se jen o zchátralé zdivo. Zavřu oči. To přece všechno není možná! Je to všechno jako kdysi před lety, oltář s obrazem Panny Marie Pomocné, sochy, obrazy, lavice i varhany. Varhany? Varhany! Hraje na ně pan řídící učitel Franz Grandl. Zvon ze stolice nahoře ve věži hlaholí radostným hlasem. Jak se mohlo stát, že odtud ze vsi putoval do Kašperských Hor (v originále "in die Stadt Bergreichenstein" - pozn. překl.) a už rok a den tam visí ve věži arciděkanského kostela (text publikovaný v roce 1983 může mít na mysli jen osmdesátá léta dvacátého století, původní kašperskohorské zvony byly zrekvírovány v roce 1942 v roce 2021 byly sem instalovány tři nové zvony zasvěcené Panně Marii, patronce kostela sv. Markétě a sv. Anně, odlité Petrem Rudolfem Manouškem v nizozemském Astenu a zdobené reliéfy malíře a sochaře Miloslava Houště - pozn. překl.)? Můj Bože, to tak asi bylo před celými šedesáti lety (text publikovaný v roce 1983 může mít na mysli jen dvacátá léta dvacátého století - pozn. překl.)! Prostor naplňovala o zdejší pouti radostná zbožnost. Bylo tu plno dětí, žen a mužů. Stáli až daleko ven z kaple na ulici, kde vábilo pod stanovými plachtami množství stánků na sladkosti i kyselé okurky, různé zboží tlumeně vychvalované prodejci tak, aby nebyl rušen kostelní zpěv. Nahoře na kůru se shromáždili kolem řídícího učitele hrajícího na varhany členové a členky místního pěveckého sboru. Před oltářem odříkával kašperskohorský děkan Anton Wagner se svým kaplanem a s mnoha ministranty introitus, vstupní část mše svaté. Pestře smíšený pěvecký sbor ze sebe vydával to nejlepší od pianissima po fortissimo, jak signalizovala včasná nasazení leá ruka pana řídícího, zatímco jeho pravá ruka pokračovala v produkci na klávesnici varhan. Od Kyrie až po Credo to šlo jako na drátku (v originále "wie am Schnürchen" - pozn. překl.). Pan děkan vždy, když se obracel k lidu při "Dominus vobisscum" (tj. "Pán s vámi" - pozn. překl.). pohlédl se sympatiemi nahoru k panu řídícímu. Každému ze vsi se dmula hruď pýchou nad zdejším kostelním sborem. Ďábel však nikdy nespí! Pohroma se už jako bouře blížila po dřevěném schodišti na kůr. Dceruška pana řídícího se s brekotem prodírala zástupem zpěváků k tatínkovi za varhanním pultem. Dole u oltáře pana děkana zaměstnávalo Obětování (v originále "mit dem Offertorium" - pozn. překl.). Zpěváci stanuli na chvíli v mlčení a pan řídící se mohl obrátit k dcerce. Její krvácející koleno svědčilo o ošklivém pádu venku před kaplí. Otec nevrle přitáhl vzlykající ratolest k sobě na klín. Dole při oltáři začal pan děkan s responsoriem (výraz pro střídavý zpěv - pozn. překl.). Na jeho "Dominus vobiscum" odpověděl ještě řídící učitel svým "Et cum spiritu tuo" (tj. "I s duchem tvým" - pozn. překl.) a zabýval se dále dcerčiným zraněným kolenem. Pan děkan dole pokračoval: "Sursum corda!" (tj. "Vzhůru srdce!" - pozn. překl.). "Heb‘ das Knie!" (tj. "Zvedni to koleno!" - pozn. překl.) ozvalo se hlasitě shora a jedním dechem s tím pěvecký hlas pana řídícího připojil latinskou větu: "Habemus ad Dominum!" (tj. "Máme je u Pána!" - pozn. překl.). Pan děkan upadl do zřejmého rozrušení, pan řídící nahoře sáhl do šosu kabátu po ploché lahvičce se šnapsem, kterou nosil pro jistotu stále s sebou. Zdola se ozvalo děkanovými ústy: "Gratias agamus Domino Deo nostro!" (tj. "Vzdávejme díky Bohu, našemu Otci!" - pozn. překl.). Odpověděl mu shora výkřik dcerčin "Na, na!", reagující na žahavě pálící obsah ploché lahvičky, kterým duchapřítomný otec polil jako dezinfekcí krvavé dcerčino koleno a doprovodil to napomenutím, jež se výrazně rozlehlo prostorem kaple: "Still bist und benimm‘ dich in der Kirch!" (tj. "Buď zticha a chovej se jako v kostele!" - pozn. překl.), vzápětí pak slovy latinského zpěvu lidem dosvědčeným: "Dignum et iustum est." (tj. "Je to důstojné a spravedlivé." - pozn. překl.). Panu děkanovi to dole u oltáře nejprve vyrazilo dech, pak jen zašeptal vedle stojícímu kaplanovi: "Was hat denn den Lalli da oben?" (tj. "Co je s tou panenkou tam nahoře?" - pozn. překl.) Když se napolo hluchý obecní předříkávač vedle několika žen zřejmě sotva zdržel hlasitého smíchu, ozval se alespoň zvučným stařeckým komentářem: "Was hat er g´sagt?" (tj. "Co povídá?" - pozn. překl.) Děkanovi se přece jen podařilo dostat své říkání znovu pod kontrolu a s rozpjatýma rukama pokračoval mocným hlasem v dlouhé pasáži preface. Pan řídící zatím čistým kapesníkem z kapsy kalhot ovázal dcerčino koleno a od Sanctus až po závěrečné požehnání už všechno uvedeno do správných kolejí probíhalo v tom nejlepším pořádku k nejvyšší včeobecné spokolenosti. Jen za kulisami v sakristii pan děkan nepropásl nemilostvé rozžehnání s panem řídícím, aby pak v domě rodiny Wurmovi spolu v té nejlepší pohodě usedli na hostině vedle sebe v družném hovoru pomlasávajíce nad dobrou krmí. Před kaplí a v hostinci u Prexlů to hlučelo jarmarečním veselím. Otevírám oči. Stojím jako předtím před vypleněnou kaplí s vytlučenými okny, s otvory po nich prkny zakrytými. Špínou pokrytá tenká vápenná omítka šklebivě zeje celým jejím vnitřním prostorem. Hnilobná plíseň a mech se plazí z rozpadající se podlahy po stěnách vzhůru.
Hoam!, 1983, s. 68-70
- - - - -
* České Žleby / Lipka, Vimperk / Korkusova Huť / Červená / Bischofsreut (BY) / † † † Jandelsbrunn (BY)
